Osud tomu chtěl, že investor, který díky své profesi cestuje do nejrůznějších koutů světa několikrát do měsíce, nakonec zakotvil v jednom z řadových domků kousek od letiště. Jeho obydlí je sice řadové, ze své řady však výrazně vykračuje díky architektonickým zásahům studia No Architects.

V listopadu roku 1620 se na Bílé hoře odehrála bitva, která rozhodla o osudu naší země na dlouho dopředu. Právě na místo, kde se psaly dějiny, je dnes výhled z vyšších pater třípodlažní řadovky s polozapuštěným suterénem, předzahrádkou a zahradou. Tento dům si před časem prošel rekonstrukcí, která mu propůjčila novou tvář.

„Když jsme přišli, páteř řadového domu tvořilo jemně depresivní ocelové schodiště zazděné v tmavém koutě domu. Začali jsme tím, že jsme jej vtáhli do obytného prostoru a v podlaze si vyřízli takzvané schodišťové zrcadlo. Tím se schodiště prosvětlilo a obývání vertikálního domu se stalo díky novému průhledu více společenskou záležitostí, než umožňovala původní přísně oddělená podlaží,“ popisují jeden z největších zásahu do koncepce domu architekti ze studia No Architects.

Realizace tohoto záměru podle nich byla velmi náročná, jelikož stropy byly tvořeny hurdiskami ze sedmdesátých let, které sem tehdejší majitelé umístili svépomocí, což je ostatně způsob, kterým vznikal celý dům. Bylo proto nutné každý větší zásah řešit se statikem. „Abychom se nedočkali nepříjemných překvapení a předešli rizikům úrazu pro zhotovitele, kdyby někde v minulosti zedníci-laici něco podcenili,“ dodávají architekti.

Foto: Studio Flusser

Dům si prošel rekonstrukcí od podlahy po střechu

Celý dům se však nakonec podařilo vyztužit, kompletně vyměnit vnitřní infrastrukturu, což zahrnovalo i úpravy elektrické přípojky, následovala výměna oken, zateplení fasády, demolice a opětovné vybudování terasy, přestavba střechy či výměna veškerých povrchů.

Spolu s tím se výrazně proměnila dispozice vnitřních prostor. Jednotlivé místnosti si zahrály škatulata a putovala třeba i na opačnou stranu domu. Kuchyň byla propojena s obytným prostorem a schodištěm otvorem v nosné zdi, jehož rozměr architekti popisují jako na „samotné hranici statikovy odvahy“.

„Interiér jsme dotvořili tak, jak jsme zvyklí – aby byl krásný pro jeho obyvatele a žilo se jim v něm jako na jedné nekonečné dovolené,“ popisují architekti. To znamená množství přírodních materiálů, světlé barvy a vzdušnost. Všemu vévodí především dřevo, které se zde opakuje na podlahách, vestavěném nábytku i schodišti, které připomíná malou dřevěnou tvrz.

Smrčkový vzor na obkladu stěny schodiště či některých dveřích koresponduje se vzorem na podlaze chodby. Dřevo doplňuje stěrka a také jednotlivé kusy moderního nábytku, který byl v případě knihovny kombinován se zelenou stěnou. Zeleň je přítomna na terase a samozřejmě i samotné zahradě.

Foto: Studio Flusser

Schodiště připomíná dřevěnou tvrz