Staré fabriky, které se díky expanzi měst staly jejich pevnou součástí, často bývají noční můrou pro místní zastupitele i obyvatele žijící v jejich okolí. Jak se zpravidla chátrajícími objekty bez většího využití pracovat, je oříšek, který může pomoci rozlousknou povedená konverze. Příkladem je způsob, jakým bylo naloženo s posledním objektem bývalé bratislavské rafinérie Apollo. V industriálním skvostu v centru města se usídlila i nevšední restaurace. Objevujte další zajímavou architekturu v newsletteru Arch.

Společnost Apollo, která se zabývá výrobou minerálních olejů, vznikla již za Rakousko-Uherska. V roce 1896 vybudovala na okraji Bratislavy na svou dobu velmi moderní rafinerii, ve které probíhala výroba benzínu, petroleje, parafínu, asfaltu, ale i proslavených svíček. Během druhé světové války byl téměř celý komplex, čítající několik objektů, zničen v důsledku spojeneckých náletů.

Přežil však objekt nazývaný Jurkovičova tepláreň, který se nakonec stal také jediným dochovaným industriálním objektem celé rafinérie. Objekt se díky růstu města nakonec stal součástí samotného centra Bratislavy, díky čemuž mělo vždy svůj potenciál, který nakonec probudila rozsáhlá konverze.

Díky ní se objekt otevřel korporátním klientům, startupům a freelancerům. Mimo klasických kancelářských a komunitních prostor však objekt doplnilo i zázemí v podobě multifunkčního sálu, galerie, kavárny i restaurace Werk. Ta se zabydlela v přízemí objektu, přičemž se rozhodla využít maximum z industriálních kulis, které ji obklopují.

Foto: Matej Hakár

Součástí restaurace je i venkovní terasa

Nová podoba restaurace byla svěřena do rukou bratislavského ateliéru Beef Architekti, kteří se rozhodli prostor koncipovat tak, aby se mohl v průběhu dne proměňovat a reagovat tak na momentální potřeby hostů. V ranních hodinách nabízí možnost klidné snídaně, odpoledne více ožívá a zve k pracovnímu obědu a večer, v závěru týdne, se díky systému rolet mění na živý bar s hudbou.

Celý prostor je maximálně otevřený. Hosté tak vidí na venkovní náměstíčko, kde je k dispozici i terasa, dále mohou díky průhledům nahlížet i do vrchních pater objektu – a skryto jim není ani dění v otevřené kuchyni a baru. Celková kapacita prostoru je přibližně dvě stě hostů, kteří si mohou vybírat z různých druhů posezení. K dispozici jsou klasické stoly s lavicemi, taburetky, barové stoličky i křesla u nízkých barových stolků.

Interiér kombinuje původní industriální prvky s novými. Nad hlavami přítomných jsou zavěšeny původní násypky, stěny tvoří dobový cihlový rastr, zatímco dveře dostaly kovové rámy, které odkazují na typické zasklení továrních okenic. Kov hraje prim také v případě regálů, podhledů nebo u vinotéky, která je jedním ze středobodů prostoru.

Architekti chtěli pracovat s materiály, kterým nevadí opotřebení. Proto vše doplňuje textil, kůže, dřevo, kámen a další pevné materiály s hrubým povrchem. Podlahy z části tvoří cihly skládané do vzoru, architekti se nebránily ani využití rezavého Cortenu. Prostor působí autenticky a i přes svou industriální hrubost vyvolává dojem útulnosti.

Foto: Matej Hakár

Hosté si mohou vybírat z pestrých zákoutí a možností, na co se posadit