Prožil si složité časy – a prožíval by je doteď, pokud by si jednoho dne neuvědomil, kým vlastně je. Že do této země patří. A že problémy mají ti druzí, ne on sám. Český zpěvák Ben Cristovao je známý nejen pro hudbu, účinkování v šoubyznysu nebo aktivitu na sociálních sítích, ale také jako člověk, který vystupuje proti rasismu. Například v některých svých skladbách. „Dnešní doba je hodně citlivá, rasismus tak musí být nenápadnější,“ říká.

Ben Cristovao v minulosti často mluvil o svém příběhu, jak býval konfrontován pro svou barvu kůže. A proto když se objevoval v rozhovorech, šlo o téma, které si redaktoři málokdy odpustili. Jak ale rodák z Plzně v podcastu Čestmíra Strakatého říká, nikdy neměl – a doteď nemá – problém se o tom bavit. Ví totiž, že podobný příběh má řada lidí, kteří v Česku žijí. A skrze opakované vyprávění dokáže svůj vzkaz předávat dalším a dalším lidem.

„Když já jsem chodil po ulicích, tak tady bývaly skupiny neonacistů, kteří chodili po Praze v bomberech a naháněli nás. Dnes je to ale jinak, díky obrovskému boomu sociálních sítí je rasismus mnohem více na očích a bude o něm daleko více slyšet. Proto musí být subtilnější, nenápadnější. Nemůže být tak otevřený a vokální, jako byl kdysi. Nezmizelo to, lidé jsou jen opatrnější,“ hodnotí Cristovao aktuální situaci ve společnosti.

Právě díky sociálním sítím mají lidé podle jeho slov „neustálý přístup ke všem rasám“, a proto důvody, proč někteří útočí na osoby s jinou barvou pleti, jsou jiné, mnohem hlubší, ne tak povrchní jako v dobách, kdy tady Instagram, TikTok a podobné platformy pořádně nebyly. „Jako dítěti se mi stalo, že moji vrstevníci zjišťovali, jestli barvím… To už se teď samozřejmě neděje,“ říká s lehkým ironickým úsměvem Cristovao.

Debata se stočila až k situaci, s níž se zpěvák, jenž se poprvé více proslavil v první řadě česko-slovenské pěvecké SuperStar v roce 2009, setkal ve svých osmnácti letech, kdy byl napaden. A dodnes věří, že kdyby na místo nepřijela policejní hlídka, zemřel by. „Nechci na to, co se mi stalo, nikdy zapomenout. Chci to mít pořád v hlavě a mít tak vždy empatii s lidmi, kteří jsou obětmi násilí. Jakéhokoliv. Rasového, genderového,“ zmiňuje.

A byť se může zdát, že se v souvislosti s touto věcí dal na bojové sporty, opak je pravdou. Nevycházelo to nutně z popudu se umět bránit, spíš především posiloval a postupně – protože hledal výzvy – se k různým formám bojových sportů nachomýtl. Nejprve začal se smíšeným bojovým uměním (MMA), z něho vykrystalizovala vášeň pro brazilské jiu-jitsu, které bere jako „nejinteligentnější formu boje“.

„Když si dám plný sparring v jitsu, tak klidně můžu jít na koncert, protože mám nos i rty, které potřebujete na zpívání, v pohodě,“ říká a doplňuje, že je vlastně skvělý pocit, když víte, že se umíte ubránit, ačkoliv nešlo o primární cíl, proč se do bojových sportů pustil. Na druhou stranu zmiňuje, že jiu-jitsu funguje „jen na jednoho“ – ač jde tedy o efektivní obranu, v případě přesily na straně protivníka to ztrácí efekt.

O ulicích i soubojích pokračoval v podcastu Čestmíra Strakatého dále. Stejně tak jako o vývoji dnešní doby a dalších tématech, která zaznívají v placené verzi pořadu.