Když se v Tokiu objevíte ve čtvrti Akihabara, nevíte, kam se dívat dříve. Domy lemující zdejší hlavní třídu hýří barvami a každý jejich centimetr zaplňují neony, nápisy a poutače na nové manga komiksy či počítačové hry, všude kolem řinčí zvuky herních automatů, které svým vykřikováním přerušují dívky v kostýmech lákající do některé z mnoha zdejších heren a kaváren. Takový malý odvar Akihabary představuje nový podnik, který se na konci letošního ledna objevil na místě, kde by ho mnozí nejspíš nečekali. Co by kamenem dohodil od Staroměstského náměstí v Praze totiž milovník asijské kultury Milan Tarabík otevřel Ramencraft – bistro, které zve v digitálních kulisách na kultovní japonskou polévku ramen.

Nový Ramencraft nejspíš neušel pozornosti žádného milovníka ramenu v Praze. Na první pohled totiž upoutal hravým vizuálním stylem, ve kterém se podařilo zkombinovat japonskou herní kulturu s jedním z nejoblíbenějších jídel země vycházejícího slunce. Původně to ale mohlo být úplně jinak a ve Veleslavínově ulici v centru města mohla vzniknout restaurace zaměřená na sushi v zenovém hávu.

„V dětství jsem jako věčný tlouštík začal hledat sportovní náplň a oslovilo mě karate, věnoval jsem se postupně také judu a aikidu. Asijské sporty mě zaujaly především tím, že byly vždy spojené s něčím navíc, zejména s nějakým kodexem chování. A jelikož mě asijská kultura, zejména ta japonská, nadchla, už v pubertě jsem si říkal, že by mě bavilo pracovat právě v nějakém asijském podniku,“ vypráví Milan Tarabík, který za bistrem Ramencraft stojí.

Foto: Ramencraft

Milan Tarabík měl k asijské kultuře vždy blízko

Jenže po tom, co se Tarabík vrátil z vojny, přišla revoluce a vše nabralo divoké a rychlé obrátky. S vystudovanou hotelovkou se tak vydal v gastronomickém podnikání tradičním českým směrem. Vedl například síť Kolkoven, později se také zhostil jedné z poboček franšízy The Pub. Na myšlenku asijské restaurace ho nakonec přivedl investor, s nímž delší dobu spolupracoval a který věděl, že má Tarabík velkou zálibu právě v Japonsku.

„Oslovil mě s tím, jestli si nechci otevřít sushi restauraci. Ale syrových ryb jsem se bál, protože jde o nákladnou surovinu, jejíž čerstvost se hůř udržuje. Shodou náhod jsem ale krátce předtím prvně ochutnal ramen a říkal jsem si, že by to mohla být správná cesta. Bylo to pro mě pořádné chlapské jídlo, které jsem celý život hledal. Nakonec jsme se tedy dohodli, že půjdeme tímhle směrem,“ říká Tarabík.

Pod dohledem japonského mistra

Sběhlý restauratér tak oslovil šéfkuchaře Jiřího Masluka a společně začali zjišťovat, jaké taje japonský ramen ukrývá a co vše je potřeba pro to, aby ho mohli dotáhnout k naprosté dokonalosti. A zjistili, že to není vůbec žádná legrace. Studovali všechny možné receptury, koukali na videa… a nakonec usoudili, že bude nejlepší do party přizvat Japonce, který má s ramenem zkušenosti z první ruky. Do příběhu tak vstoupil pan Šogo, japonský expert na rameny žijící v Česku. A začalo martyrium.

Uvařili desítky litrů ramenu, ale pan Šogo stále nebyl spokojený. Milan Tarabík říká, že se spolu v průběhu procesu pilování málem rozešli, ale nakonec jej přesvědčili, že nejsou jen čeští Pepíci, kteří japonskou cestu nikdy netrefí, že mají pro ramen skutečně ohromný zápal a vůli uvařit ho tak, aby uspokojil i rodilého Japonce. Pan Šogo jim ukázal spoustu vychytávek a po nějaké době si věřili natolik, že mu odprezentovali výsledek, který uvařili bez jeho dohledu.

„Ochutnal ho, nic moc na něj neřekl, ale my usoudili, že už s ním můžeme do světa. Druhý den jsme měli schůzku s marketingem i s investorem a řekli jsme, že nám na ramen pan Šogo kývnul a že to můžeme rozjet. Ale když dorazil na schůzku, řekl, že je to katastrofa, že musíme recept přepracovat. Seděli jsme jako opaření, ale věděli jsme, že právě proto s ním spolupracujeme – potřebujeme jeho vedení. Nemohli jsme tak zahodit celý půlrok, kdy jsme ramen pilovali, nechtěli jsme začít spolupracovat s někým jiným, takže jsme se do toho pustili znovu. Určitě nám pomohla ta naše zarputilost,“ směje se Tarabík.

Foto: Ramencraft

Pan Shogo se stal mentorem týmu Ramencraft při ladění receptur

Po dalším půl roce japonský kulinářský mistr konečně řekl, že je receptura hotová a že mohou bistro otevřít. Vyladili tak celkem osm ramenů, jejichž základ tvoří drůbeží, vepřový či vegetariánský zeleninový vývar. Ty masové se táhnou v rozmezí od 10 do 15 hodin a jednotlivé typy ramenu se pak dělí podle toho, jaká kombinace vývarů a dalších surovin tvoří celek. S pestrou nabídkou a intenzivní komunikací na sociálních sítích natěšeně otevřeli 29. ledna a nestačili se divit. Do bistra jim totiž začali chodit lidi. Opravdu hodně lidí.

Fiasko prvního dne

„Stáli jsme za pultem a viděli jsme, že venku je fronta. Říkali jsme si, že je to super, že na ramen čeká tak třicet lidí. Jenže to jsme neviděli, kam až fronta vede a že v ní je přes sto lidí. První den jsme tak vybouchli, i když jsme se připravovali, jak se dalo. Když někdo čekal na ramen jen hodinu, měl ještě štěstí, některé porce měly rozvařené nudle, jinde byly nedodělané, zapomínalo se na různé ingredience. Samozřejmě jsme to pak na sítích hned schytali. Druhý den jsme se z toho vzpamatovávali, byla zdecimovaná kuchyně a já byl také zdecimovaný,“ vzpomíná Tarabík a chytá se za hlavu.

V dalších dnech se ale situace zklidnila, a i když hosté stále chodili ve velkém množství, Tarabíkův tým byl na nápor lépe připravený. Velkou roli v podniku navíc hrají digitální technologie, takže objednávky tady běží buď přes telefon, nebo přes speciální panel u vchodu. Nyní už hosté dostávají do rukou „bzučáky“, objednávku si mohou vyzvednout u pultu a vše mnohem lépe odsýpá. Právě digitální pojetí je pro podnik stěžejní, jelikož sehrálo roli i v jeho celkovém konceptu.

Foto: Ramencraft

+1

Milan Tarabík měl totiž v hlavě představu klidné zenové zahrady, kterou si přinesl z dob, kdy se věnoval asijským bojovým sportům. Jenže zen a rychlá digitální doba jsou opaky, které se nepřitahují. Když tak nad konceptem bistra uvažovali společně s investorem, který měl od dětství ve velké zálibě počítačové hry, přišla na přetřes i známá hra Minecraft. A protože Tarabík chtěl, aby název podniku odrážel jejich řemeslný přístup, vynořil se název Ramencraft a na něj se nabalil i vizuál japonských počítačových her a rozpixelovaných postaviček. Do interiéru jej propsalo architektonické studio Soa.

„První týdny jsem se s tím vůbec nemohl ztotožnit, přišlo mi to ulítlé. Jako malého mě počítačové hry nikdy nezajímaly, neznal jsem je, běhal jsem raději po zahradě a hrál si s klacky. Ale pak mi došlo, že těžko budeme někoho přesvědčovat o digitálním objednávání v zenové zahradě. Když jsem pak viděl návrhy od architektů, úplně jsem se do toho zamiloval,“ usmívá se Tarabík. Do interiéru pak propašoval alespoň tradiční gobelín zobrazující mytického lva šisu.

Nyní se v Ramencraftu chtějí zaměřit na spuštění vlastního e-shopu, kde si budou moci lidé objednávat ramen s sebou – zatím bude fungovat ale jen možnost osobního vyzvednutí. Do nabídky by chtěli zařadit také bezlepkové nudle a postupně do ní chtějí přidávat i různé týdenní či měsíční speciály, postavené třeba na vývaru z ryb a mořských plodů. Výhledově je v plánu také otevření dalších poboček. Milan Tarabík však říká, že to nebude v dohledné době.

„Moc bych si přál tenhle koncept otevřít ještě někde jinde, ale nejprve potřebujeme vychytat všechny mouchy. Je to přece jen složitá disciplína, určitě je tedy náročnější než všechno, co jsem dosud provozoval. Ramen má ale nyní velký hype, lidé ho hodně sledují, tím spíš bych ho rád rozšířil i do dalších měst, třeba do Mladé Boleslavi nebo do Plzně,“ uzavírá Tarabík.