Komentář Jana Hlavsy. Občas si naši kodéři dělají legraci, že půlku času věnují compliance povinnostem plynoucím z regulace. Její množství zejména ve finančních trzích masivním způsobem od krize z let 2007 a 2008 nabobtnalo. Čeští zákonodárci navíc evropské regule vykládají často zbytečně přísně. Není se co divit, že finanční produkty jsou v Česku drahé, když regulace tolik ztěžuje vstup nových konkurentů na trh.

Vezměte si například Anti Money Laundering (AML) pravidla, která se pravidelně co pár let novelizují, zpravidla vstříc větší byrokracii. Jsem rozhodně pro potírání a prevenci zločinu, dává ale opravdu smysl, aby se povinnost vztahovala i obchodníky s cennými papíry typu Fondee, kde nenakládáme s hotovostí a veškeré peníze nám chodí z bankovních účtů v EU, tedy bank, kterých se AML povinnosti také týkají? Tedy všechno jde v uzavřeném kruhu – příchozí peníze prověří banka a pak se opět vrátí na ten stejný účet u dané banky. Kde je tady potenciál pro praní špinavých peněz?

Podobné je to i s legislativou okolo cílových trhů či požadavky na ESG, které ještě před pár lety neexistovaly. Dnes to bere čas compliance právníků a kodérů, kteří musí vše nejdříve nastavit a pak také v pravidelných intervalech updatovat. A to stojí čas a peníze.

Peníze to ve výsledku stojí i spotřebitele. Dám konkrétní příklad: DeGiro, což je nizozemský low-cost broker operující také na českém trhu, před pár lety zrušil v Česku distribuci většiny svých nízkonákladových ETFek, protože klíčové dokumenty pro investory (tzv. KIIDs ve finanční hantýrce) nebyly přeloženy do češtiny. Legislativa nařizovala, že prodávat se smí jenom to, co je přeloženo do lokálního jazyka.

To zní logicky, že? Český investor by samozřejmě měl vědět, co si kupuje – toť bohulibá myšlenka, se kterou nelze nesouhlasit, nicméně realitou je, že velké mezinárodní fondy sídlící v New Yorku, Londýně či Frankfurtu vnímají český trh jako malý a finančně nezajímavý. Nemají chuť investovat dodatečné peníze do překladů, protože jim to za to nestojí. Výsledek tedy je, že se překládá jenom to, co nabízí potenciál vysoké marže, tedy drahé a pro klienty nevýhodné produkty.

Dobré je také připomenout, že přeregulované prostředí není pouze vinou Evropské unie, ale také naší vlastní. Před pár týdny Soudní dvůr EU rozhodl, že český zákon o podnikání na kapitálovém trhu investiční zprostředkovatele omezuje nad rámec evropské směrnice o trzích s finančními nástroji (MIFID2). Podle advokáta, se kterým ve Fondee spolupracujeme, je v české legislativě celá řada restriktivních míst, které by před Soudním dvorem EU neobstály.

Zvyšující se bariéry vstupu na trh pokřivují konkurenční prostředí. Subjekty, které na trh vstupují, musejí mít za sebou masivní kapitál a také trpělivost. Ze zákona je sice lhůta na udělení licence obchodníka s cennými papíry půl roku, realita je nicméně taková, že proces vyjde spíše na rok až dva. U některých licencí je to pak ještě extrémnější – viz například licence Partners Banky, která trvala skoro tři roky od prvního podání s tím, že odhadem další rok navíc trvala samotná příprava. Tedy všeho všudy čtyři roky na získání licence.

Zrovna nedávno jsem se bavil s jednou firmou, která chtěla licenci obchodníka s cennými papíry a byla ochotna nabídnout desítky milionů za entitu s ní. Přišlo jim to výhodnější než podávat žádost po vlastní ose a podstupovat nejistotu procesu spojenou se špatně spočítatelnými náklady.

Vysoké náklady a doba pro vstup na trh omezuje konkurenci a je to důvod, proč jsou v Česku finanční produkty tak drahé. Pokud chce někdo na české zelené louce vybudovat fintechový startup, tak má rada je zdvojnásobit úvodní rozpočet. Ať si spočítá, kolik bude stát rozjet projekt po byznysové stránce, a pak ať to vynásobí dvěma, protože to jsou zhruba peníze, které půjdou na regulaci a náklady právníků s tím spojené.