Velikonoce jsou svátkem bohatě zahaleným do křesťanských tradic, a tak se nelze divit tomu, že do kin zrovna zavítal film, který jednu takovou tradici připomíná. Ano, řeč je o exorcismu, vymítání démonů z posedlých nebožáků. Jak se krásně katolické téma povedlo zfilmovat Papežově vymítači s Russellem Crowem v hlavní roli?

Ať se do pekla propadnu, jestli vám budu lhát. Ale po první čtvrthodině Papežova vymítače jsem opravdu měl pocit, že by to mohlo být překvapivě dobré. Neměl jsem totiž přehnaná očekávání. Naopak jsem v tom lepším případě čekal ten nejtuctovitější horor, který by snad mohl být o něco méně nezajímavý díky obsazení Russella Crowea. Případně díky inspiraci knihami opravdového (a teprve v roce 2016 zesnulého) vatikánského vymítače, který za satanismus považoval třeba jógu nebo Harryho Pottera.

Jenže hned v úvodu jsem sledoval, jak charismatický Crowe alias Gabriele Amorth – onen papežský exorcista, který podle svých slov provedl desítky tisíc vymítání – jede Itálií na mopedu a na rozdíl od zaprděných papalášů v honosných hábitech se chová jako sečtělý, racionální a současně světem protřelý duchovní. A rozdává hlášky jako: „Jestli chcete, vyřiďte si to s mým šéfem. Moje diecéze je Řím. Můj biskup je papež.“

Když pak (na mopedu) dorazí na místo, kde je mladý muž údajně posedlý démonem, ukáže se opět příjemně svěží přístup. Osmadevadesát procent případů, ke kterým vymítač zavítal, prý odkazuje do odborné lékařské péče moderní psychiatrie. Však i první zdánlivě mystické Amorthovo vystoupení ve filmu není žádný nadpřirozený horor (ačkoliv napětí rozhodně nechybí), ale aplikovaná psychologie.

Úvod Papežova vymítače je prostě příjemný, ba dokonce slibný. Navíc když se do děje začnou lehce přimíchávat vatikánská politika a tajemství, jež se kolem stolce svatého Petra točí. Jenže pak se na scéně objeví rodina stále oplakávající zemřelého manžela a tatínka, která se nastěhuje – neuvěříte tomu – do polorozpadlého baráku uprostřed ničeho. Tedy do bývalého opatství s temnou minulostí. Ach jo.

Ani v ten okamžik však ještě nad filmem není potřeba lámat hůl či biskupskou berlu. Jen se prostě transformuje do zcela očekávatelných vzorců (stoprocentně ve tvaru pentagramu). Divné zvuky. Divné události. Divně se chovající malý chlapec, který je podle doktorů v pořádku, ale všichni víme, že žádnou pozemskou nemocí rozhodně netrpí. Není to originální, ale alespoň to není zcela nefunkční.

Jenom když se rozhoří (doslova) boj s mocnostmi pekelnými, skládá se jedno žánrové klišé vedle druhého. Ďábel obrací slabost a hřích v lidech proti nim samotným. Nepřirozeně kroutí končetinami posedlých. Vyhazuje pojistky. Inu, však už ten název The Pope’s Exorcist či Papežův vymítač je z půlky Vymítač ďábla nebo novější Exorcista. Jen už není ani z poloviny tak zajímavý.

Je například věčná škoda, že film naprosto zanevře na brzkou Amorthovu hlášku, že peklo nemá rádo žert. Croweova postava je občas tak akorát žoviální a oproti všemu ostatnímu ve filmu zajímavá, abychom jí i ve vypjaté nadpřirozené situaci uvěřili ryze lidskou snahu vtipně vnést naději do srdcí ostatních. Kdepak. Všechno to už šestsetšedesátšestkrát viděné vymítání jede v dobře známých kolejích až do pekla.

A to pravé peklo opravdu přijde v závěru filmu. Bez větších spoilerů se před ním těžko varuje, snad jen lze letmo nastínit, že co začne docela slibně ve Vatikánu a pokračuje poměrně předvídatelně – ale pro fanoušky žánru třeba ještě docela koukatelně – v opuštěném stavení, to se v závěru zvrhne v divočinu (ne hororovou, ale diváckou), u které by vás snad ani nepřekvapilo, kdyby Russell sundal sutanu a rozdal si to se Satanem na pěsti.

Až tak hluboko naštěstí Papežův vymítač neklesne, ale jeho mega akční závěr prostě může leckoho nebavit. Úplně poslední scéna, která vyvolá vzpomínky na Muže v černém nebo nějaký seriál o paranormálních agentech z roku dva-tisíce-něco, pak tomu všemu nasadí trnovou korunu a říkáte si, jestli má zrovna tohle Russell Crowe zapotřebí. Navzdory silně sestupné tendenci filmu po finálním sečtení všech jeho částí autoři Papežova vymítače nejspíš v pekle neskončí, ale svatý Petr jim rozhodně dokořán neotevře.