S dorty začali rodiče v paneláku. Ollies jich dnes vyrobí 5 tisíc měsíčně a míří k obratu 100 milionů
Když sourozenci Gondkovi přebírali cukrářský byznys po rodičích, netušili, do čeho jdou. I přes otřesy ale teď stojí za úspěšnou značkou.
Tereza Gondková, spolumajitelka cukrárny Ollies
Na sklonku devadesátých let začali Olga a Ivo Gondkovi vyrábět zákusky v kuchyni v panelákovém bytě, kde měli k ruce jeden ruční šlehač. Své cukrářské výtvory začali postupně dodávat do několika ostravských kaváren a cukráren a postupně vybudovali úspěšný rodinný podnik. V roce 2009 do něj naskočila druhá generace Gondkových, sourozenci Jakub a Tereza. A i přes četné turbulence v prvních letech se jim podařilo z malé rodinné firmy vybudovat značku, která má v současnosti nakročeno ke stomilionovému obratu.
S Jakubem a Terezou Gondkovými se setkáváme v jejich nejnovější cukrárně v pražské Masaryčce. Jde o první vlaštovku butikového konceptu v rámci cukráren Ollies, který si Tereza vysnila už před mnoha lety. „Studovala jsem cukrařinu v Paříži, takže jsem v hlavě měla představu stylové cukrárny, které jsou pro francouzskou metropoli typické. Brácha měl od začátku ale trochu jinou vizi a dlouho jsme si mysleli, že naše rozdílné představy nepůjdou skloubit,“ začíná vyprávět Tereza Gondková.
Oba sourozenci přitom neměli vždy úplně jasno v tom, že převezmou rodinný byznys po rodičích. Jakub studoval ekonomický obor a zamířil na zkušenou do Ameriky, kde si osahal luxusní hoteliérství i práci v prvotřídní restauraci. Tereza v době, kdy přišla na přetřes možnost chopit se vedení rodinné cukrárny, ještě studovala na gymnáziu. Sourozenci ale vnímali, že se jejich rodiče po deseti letech táhnutí cukrářského byznysu trápí a pomohlo by jim, kdyby se situace změnila.
„Brácha za mnou tenkrát přišel s tím, že má rodinná cukrárna velký potenciál, ale rodiče by potřebovali naši pomoc, abychom s tím mohli něco udělat. Já jsem v osmnácti nevěděla, do čeho jdu, neměla jsem žádné zkušenosti a zpětně vnímám, že to bylo možná dobře. Procházeli jsme pak totiž tolika výzvami a nepříjemnostmi, které by nás nejspíš odradily, kdybychom o nich věděli předem,“ říká otevřeně Tereza Gondková.
V roce 2009 tak rodinný podnik začala vést mladší generace Gondkových. A hned zkraje se rozhodli pro výrazné změny. Založili firmu a po mamince ji pojmenovali Ollies, začali řešit rebranding, vytvořili webové stránky a e-shop, později zdokonalili technologické postupy, aby si mohli vše vyrábět sami od píky, zaměřili se na nové produktové portfolio a začali se více zabývat tím, jak správně jednotlivé výtvory naceňovat. Jejich rodiče se totiž spíše řídili pocity, čímž se v průběhu deseti let dostali na obrat kolem tří milionů ročně.
„V prvních pěti letech jsme dělali chybu v tom, že nás zajímala jen tržba. Neměli jsme totiž žádné zkušenosti s byznysem a rodiče k tomu také přistupovali vždy spíše intuitivně. Podle toho jsme tak dělali všechna rozhodnutí a neměli jsme ani ponětí o tom, jak má vypadat správný zisk, kolik máme mít lidí a fixních nákladů, aby byl chod firmy udržitelný a mohla růst. Pak jsme se začali více koukat do výsledovek, začali si stanovovat KPI a vše jsme od té doby řešili mnohem efektivněji,“ vysvětluje Jakub Gondek.
Propojení rozdílných vizí
Oba sourozenci se shodují, že vůbec největší výzvou a překážkou byl ale jejich vztah, na kterém museli v průběhu let hodně zapracovat. Vnímají, že v rámci rodinné firmy jsou na sebe lidé mnohem přísnější, jelikož nemají potřebný odstup. Velké spory a neshody v tom, jak firmu vést a jakým směrem se ubírat, vedly až k tomu, že Jakub s Terezou dovedli Ollies málem k bankrotu.