„Prší na nás korky!“ vykřikuje se smíchem vinař Jean-Marc Séléque, když mu na hlavně přistává korková zátka vystřelená z lahve jiného pěstitele révy z oblasti Champagne, Guillaume Doyarda. Festival La Bouteille de Champagne je totiž v plném proudu a nálada i množství prázdných lahví tomu odpovídají. V Česku jde o malý svátek pro milovníky vinných bublin, jelikož se na jednom místě setkávají přední představitelé z oblasti řemeslných šampaňských. Více než kdy jindy se ale letos skloňuje také vliv, jaký má na jejich moky globální oteplování.

Co se konzumace šampaňského týče, Česko nemá tak velké odbytiště. Champagne ročně vyprodukuje asi 320 milionů lahví, do našich končin se jich pravidelně dostává mezi 300 a 400 tisíci. Přes 40 procent lahví pak každoročně zůstává ve Francii, dalšími velkými nákupčími jsou Spojené státy, Velká Británie, Japonsko a Německo. Logicky tak vinaři pravidelně jezdí především do zemí, které jsou pro ně z byznysového hlediska nejvýznamnější.

Pražský festival pořádaný Antonínem Suchánkem a Milošem Danihelkou, kteří do Česka dovážejí šampaňské už více než dekádu, je tak skutečně vzácným úkazem. „Po covidu si navíc vinaři uvědomili, že ani tolik nepotřebují jezdit po světě. Raději jsou doma, na vinicích, s rodinou a vybírají si jen takové akce, které mají opravdu rádi. Náš festival je naštěstí jednou z nich,“ říká Suchánek.

Foto: La Bouteille de Champagne

Jeden z pořadatelů festivalu Antonín Suchánek s vinařem Stéphanem Regnaultem

Letos se tak v prostorách Novoměstské radnice, kde se konal první pocovidový ročník festivalu, sešlo celkem 17 vinařů. Všichni přitom vycházejí z oblasti řemeslného šampaňského, ve světě známé jako grower champagne. Což znamená, že révu, kterou vypěstují – mnohdy za využití principů organického nebo biodynamického zemědělství –, následně sami zpracují a lahve po zrání také sami prodají.

Ve světě jsou známé především velké šampaňské domy, ty ale hrozny ve většině případů vykupují od různých pěstitelů a následně je mísí. Někdy se k nim dostane ovoce až od stovky vinařů. Řemeslné šampaňské se tak vyznačuje především tím, že v něm lze skutečně dobře rozpoznat specifický terroir a také různorodý přístup k pěstování a zpracování ve sklepě. Každá lahev tak chutná jinak a ukazuje rozmanitost, kterou nabízí tak malý region jako Champagne. Rozprostírá se totiž na pouhých 34 200 hektarech.

Do Prahy se letos sjeli například již zmínění Jean-Marc Séléque a Guillaume Doyard, ale také Aurélien Clément, Franck Pascal nebo Pierre Gerbais, tedy vinaři, kteří představují již několikátou generaci plně oddanou výrobě šampaňského. „Moje rodina původně nepěstovala jen víno, ale její farmářská produkce měla širší záběr. Děda například dělal i máslo a přímo réva nás začala naplno živit až v 70. letech. V roce 2008 jsem vinice převzal po tátovi a rovnou jsem naskočil na ryze organický směr,“ říká Jean-Marc Séléque.

Stejně tak i Aurélien Clément přestal po tom, co převzal vinice po otci, používat chemické preparáty a převedl je do organického režimu. Ale jelikož kvůli byrokratickým průtahům nějakou dobu trvá, než mu stát uzná ekologické hospodaření oficiálně, první sklizeň bude moci označit za bio až v roce 2023. Vinaři se shodují na tom, že přechod na udržitelnější způsob pěstování vína urychlily klimatické změny.

„Například tím, že vynecháme chemický postřik, umožníme révě, aby kořenila hlouběji do půdy. Na vinicích také sázíme jiné rostliny, díky čemuž je jejich ekosystém mnohem pestřejší a půda je pak přirozeně obohacená o spoustu cenných látek,“ vysvětluje další vinař Fabrice Pouillon. Všichni si dobře uvědomují, že čím lépe budou své vinice znát, tím lépe a rychleji se budou moci přizpůsobit měnícím se podmínkám.

Sklizeň už totiž není taková jako dříve. Vinaři byli zvyklí, že k ní docházelo během září, v posledních letech ale přichází s několikatýdenním předstihem – loni to bylo v některých případech už kolem 20. srpna. „Globální oteplování je velké téma. Když jsem byl u vinařů v Champagni, nebavili jsme se o ničem jiném. Nikdo z nich ještě nezapomněl na extrémní rok 2021, kdy někteří přišli o celou sklizeň. Řeší se přezrávání hroznů, teplé ročníky začínají být neelegantní, vyskytuje se v nich myšina kvůli nedostatečným kyselinám,“ vysvětluje Suchánek.

Lépe se tak daří vinicím orientovaným na sever. Ty jižní už nyní začínají zejména během velmi horkého léta trpět. Malí pěstitelé si tak stále více hrají se sklizní. A bedlivě sledují, jak na tom hrozny jsou. Jedině tak je sklidí skutečně v momentě, kdy jsou vyzrálé tak, jak je potřeba. Proti globálnímu oteplování nemá podle Suchánkových slov cenu bojovat, ale je potřeba vymyslet, jak dělat víno v nových podmínkách. „Champagne se do budoucna změní, o tom se už nedá diskutovat.“

Jeho slova potvrzují i dvě rarity, které se na jeho festivalu objevily: bílé víno Confiance Coteaux Champenois Blanc a červené Les Guignardais Coteaux Champenois Rouge. V obou případech jde o vína tichá, tedy bez bublin. Zároveň jsou ale součástí produkce vinařů, kteří se několik posledních desítek let zaměřovali jen na produkci šampaňského – Auréliena Clémenta a Francka Pascala.

Ze Champagne pochází necelých 80 tisíc lahví tichého vína ročně. Což je v porovnání s 300 miliony lahví s bublinami zanedbatelné množství. Je ale otázka, jak rychle jejich počet bude v nadcházejících letech narůstat. Teplé počasí totiž snižuje říznou kyselinku, která je pro šampaňské tak charakteristická. Nyní mohou vinaři experimentovat i s jinými typy fermentace a ještě nějakou dobu žádanou chuť udržet. Jak dlouho se jim to bude dařit, to je však ve hvězdách.

Foto: La Bouteille de Champagne

Elodie Pouillon z vinařství Champagne R. Pouillon