Šel jsem do kina na nového kapitána Ameriku a neuvěříte, co jsem viděl. Po letech docela OK marvelovku!

Captain America: Nový svět není úplně tak mega moc nový, nejvíc připomíná Návrat prvního Avengera – ale to je vlastně dobře.

Michal MančařMichal Mančař

CAPTAIN AMERICA: BRAVE NEW WORLD

Foto: Marvel

Chris Evans odložil kapitánův štít, pozvedl jej Anthony Mackie. Ale jeho Sam Wilson se Stevu Rogersovi nemůže rovnat

0Zobrazit komentáře

Vzpomenete si, která marvelovka se vám naposledy líbila? Teda kromě Deadpoola. Po Avengers: Endgame je to jeden velký šum. A podle prvních recenzí novinky Captain America: Nový svět by se dalo tipovat, že ta bída pokračuje. Ale víte co? Autora tohohle textu nový kápo docela bavil!

Poslední Ant-Man? Něco s divnou kvantovou říší.

Marvels? Snaha o něco jiného s ženskými hrdinkami, co nevyužila potenciál.

Thor: Láska jako hrom… to je ten s nevyužitým Christianem Balem, nebo s gladiátorskou planetou?

Třetí Strážci galaxie? Jo, zase tam byla ta parta a vtipně hláškovala… a taky… eee… to nějak to skončilo.

Dvojka Black Panthera? Na toho jsem úplně zapomněl, ale otevřel jsem si seznam filmů od Marvelu a připsal jsem ho.

Nějak takhle vzpomínáme na marvelovky posledních pár let. Takže nadšení a očekávání u nového filmu Captain America: Nový svět jsme měli skoro nulová. Ale jen skoro. Kolegové z redakce vám potvrdí, že jsem říkal, že v sobě mám zrnko naděje. Že americký kápo nabízí příležitost udělat něco jiného než uřvanou, barevnou, rádoby humorně hláškující patlaninu jako výše uvedené filmy. A helemese, ono to vyšlo. Teda trochu, ne stoprocentně.

Film, kde v hlavní roli už není avengerský tahoun Chris Evans, ale exFalcon Anthony Mackie, je totiž po letech konečně trochu přízemnější, civilnější. A velice mu to sluší. Vlastně docela připomíná Captain America: Návrat prvního Avengera. Opět se řeší konspirace v americké vládě, ne nějaká pestrobarevná gigapříšera z multigalaxie. Opět se superhrdinský snímek mixuje se špionským thrillerem. A zvládá se to bez všudypřítomného otravného hláškování!

Tahle obyčejnost (při srovnání se zbytkem marvelovek) je nadmíru příjemná. A hlavně se dobře kombinuje s tématem předávání žezla – teda štítu, pardon –, které řeší jak filmoví fanoušci, tak film samotný. Nový kapitán Sam Wilson nemá superschopnosti. Ani supersérum, které ze Steva Rogerse udělalo supervojáka. Takže ho trápí pochybnosti, jestli dokáže svého předchůdce nahradit.

Ve filmu tyhle scény docela dobře fungují, ne že ne. Celkově to ale pro Mackieho vychází špatně. Nedokáže totiž vystoupit z Evansova stínu. Nemá to patetické charisma správňáckého superhrdiny z příběhů, které oživly ze stránek komiksů pro mladší čtenáře.

To je ale spíš problém pro marvelovské filmové univerzum a jeho společný příběh (kde by měl kapitán hrát důležitou roli) než pro film Captain America: Nový svět jako takový. V něm Mackiemu roli někoho, kdo nahrazuje silnějšího, schopnějšího a oblíbenějšího hrdinu, vlastně i věříte. Stejně jako složitosti jeho vztahu s americkou vládou a prezidentem Rossem neboli velice stárnoucím Harrisonem Fordem.

Ten se snaží kapitána získat na svou stranu, zatímco světové velmoci řeší nebešťanský ostrov z Eternals, ke všemu se připlete nový Falcon (nezajímavý a otravný) i zapomenutý kapitán Amerika Isaiah Bradley (zajímavý a nevyužitý), no a do toho začne nějaký padouch v pozadí tahat za nitky…

Jestli si myslíte, že trailery vyspoilovaly všechno a očekáváte jednu velkou mlátičku s Rudým Hulkem, tak vás 118 minut (pod dvě hodiny, to je taky příjemný zázrak!) filmu vyvede z omylu. Nicméně těch linek, které film načrtne, je až zbytečně moc. Navíc akce a triky, bez kterých se žádná marvelovka neumí obejít, moc originality a kvality taky nepobraly.

Výsledek je tak na jednu stranu v lecčems rozpačitý, ale na stranu druhou je to příjemně koukatelné a docela překvapivé. Jestli vás ani Návrat prvního Avengera nebavil a jestli jste forever team Evans, budete brblat. Ale jestli jste doufali, že by marvelovka mohla sázet na něco jiného než nostalgii, hláškovací humor a nezáživnou pseudoepickou akci, tak by se vám Captain America: Nový svět mohl líbit.

Marilyn Manson je zpátky, ať se vám to líbí, nebo ne. Na brněnském koncertě předvedl vrcholnou formu

V pátek na den svatého Valentýna se do Brna po dlouhé době vrátil Marilyn Manson. Dal jasně najevo, že je zpět na vrcholu a začíná novou kapitolu.

Tomáš ChlebekTomáš Chlebek

marilyn-manson-brno-0

Foto: Lukáš Urbaník

Jako kníže tvrdé hudby

0Zobrazit komentáře

Brněnský koncert Marilyna Mansona měl od začátku poněkud zvláštní parametry. Že jeden z nejznámějších světových hudebníků nevystoupí v hlavním městě a ještě koncert odehraje v relativně malé sportovní hale? Jak je to vlastně s návštěvou vystoupení muže, jehož stále pronásledují obvinění z emočního, fyzického i sexuálního násilí? A co očekávat od muzikanta, který už nějakou dobu není zrovna na výsluní a v minulosti ve studiu i živě nebyl moc přesvědčivý? Otázek byla spousta, jakmile se ovšem hala Vodová rozezněla prvními riffy a rocker se opřel do mikrofonu, pochybnosti se rozplynuly.

Vlastním jménem Brian Hugh Warner, jehož umělecký pseudonym je spojením jmen herečky Marilyn Monroe a zločince Charlese Mansona, začal opět koncertovat loni v srpnu po pětileté přestávce. Tu zčásti zapříčinila pandemie, následovala ji ale série obvinění od herečky Evan Rachel Woodové a několika dalších žen, které měl zpěvák zneužívat v rámci romantických vztahů i mimo ně. Umělci, který se vždy záměrně obklopoval aurou kontroverze, najednou zmizela půda pod nohama. Smlouvu s ním zrušila nahrávací společnost, talentová agentura i dlouholetý manažer.

Záhy začal několikaletý proces podávání žalob, protižalob a jejich zamítání. Některé se vyřešily mimosoudním vyrovnáním, jednu stáhla sama žalobkyně s tím, že ji prý Woodová přesvědčila lhát. Tu nejzávažnější žalobu od Woodové, která s tehdy 37letým Mansonem chodila ve svých osmnácti (tedy před necelými dvaceti lety), soud v americké Kalifornii zamítl jen před pár týdny kvůli nedostatku důkazů a překročení doby promlčení. Zpěvák svoje sklony k toxickému chování kdysi sám přiznal v autobiografii, rezolutně ale odmítal, že by dělal něco nelegálního.

Bez jednoznačných důkazů nebo plnohodnotného soudního procesu zůstává na každém, na čí stranu se přikloní, resp. jestli se rozhodne nadále podporovat umělce s morálně problematickou minulostí. Sám Manson nicméně nakonec čelil spíš své reputaci nespolehlivého hudebníka. V průběhu uplynulých sedmnácti let vydal sérii alb poznamenaných tvůrčími i osobními krizemi a fanoušci nezřídka odcházeli zklamaní i z živých vystoupení.

Manson se s živou show do Evropy letos vrátil po sedmi letech, do Česka po osmi, do Brna dokonce po šestnácti. Tehdy zde na velodromu představoval album The High End of Low, koncert ale skončil asi po hodině přerušovaných a nedokončených písní pískotem fanoušků. Hudebník z pódia odešel bez rozloučení.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Včera ovšem na pódium vstoupil jiný člověk, plný energie a odhodlaný předvést to nejlepší, co dokáže. Asi hodinu a půl dlouhý koncert, jemuž předcházelo půlhodinové rozehřátí mladých alternativních rockerů The Blackmordia, začal chytlavými rytmy skladby Nod if You Understand z velmi dobře přijatého alba One Assassination Under God – Chapter 1, vydaného loni v listopadu. Text písně, hlásající „nebudu se kát“ nebo „když chceš někoho vinit, podívej se na sebe“ lze interpretovat politicky nebo nábožensky, ale také jako důrazné osobní stanovisko.

Hned po ní ostatně Manson burcoval nadšené publikum, když říkal: „Snažili se mě od vás odtrhnout, ale sakra selhali. Snažili se vás odtrhnout ode mě, ale sakra selhali.“ Pokud bychom se rozhodli realitu poněkud přikrášlit a vidět ve všem jeden velký příběh, někdejší král šokující rockové hudby se po strastiplné cestě a boji s vlastními démony v 56 letech vrátil zpět na vrchol. Přehodnotil přitom svoji minulost a sebevědomě z ní tvoří nová radikální prohlášení.

Pódium poseté neonovými obrácenými kříži zde bylo spíš odkazem na dávnou dobu, kdy se za šokující považovala samotná kritika náboženství, v rámci temné estetiky rockové hvězdy ale fungovalo skvěle. Žádné složité efekty nebo pyrotechnika nebyly potřeba, publikum spolehlivě strhla hudba samotná a výkony všech zúčastněných. S Mansonem vystoupili dlouholetí spoluhráči Tyler Bates a Gil Sharone a dvojice nováčků – Matthew Montgomery předtím dlouho hrál pro Roba Zombieho, Reba Meyers si zase ve světě tvrdé hudby udělala jméno v metalcorové kapele Code Orange.

Také výběr skladeb dal poměrně jasně najevo, že Manson chce začít novou kapitolu, které má navázat na období jeho největšího úspěchu. Postupně zazněla většina posledního alba, což prokládaly klasické písně z alb Holy Wood, Antichrist Superstar, Mechanical Animals a The Golden Age of Grotesque. Nejhlasitější odezvu si podle očekávání vysloužily hity Disposable Teens, Tourniquet, The Dope Show nebo The Beautiful People. Jedním z vrcholů byla Sweet Dreams (Are Made of This), cover Eurythmics, který překonal originál.

Naprostá většina koncertu se nesla v duchu intenzivní energie s agresivními riffy, do nichž hlavní aktér zpíval a křičel, jako by mu bylo o dvacet let méně. Ze strany publika, kde si hudbu vedle sebe užívala mladá generace i „pamětníci“ Mansonových počátků, lidé v civilu, metalheads i oddaní fanoušci v propracovaných outfitech s make-upem, v reakci opakovaně zaznívaly nadšené poznámky. Přestože koncert připadl na den svatého Valentýna, atmosféra připomínala spíš masový exorcismus.

I když se v prostorech zcela naplněné arény Vodova (vyprodala se asi za hodinu) rychle udělalo příliš velké teplo a návštěvníci byli namačkaní na sebe, koncert utekl jako voda. Po melancholickém vydechnutí za zvuků balady Coma White ale už nebylo co dalšího dodat. Marilyn Manson je dnes více kontroverzní a potenciálně problematický, než kdykoliv dříve, ve své tvorbě a vystupování ale dělá maximum pro to, aby nás získal na svou stranu.