Když se řekne dokument s vědeckou tematikou, většina diváků si nejspíš představí naučný televizní pořad plný takzvaných mluvících hlav, hrubých informací a jednoduchých grafik, bez zajímavého příběhu a s čistě naučnou hodnotou – jeho sledování může zkrátka snadno působit jako domácí úkol. V Sandbox Films, americké nezávislé produkční společnosti, se zaměřují na vědecké dokumenty, ale jdou na ně úplně jinak. Je to pro ně primárně umělecký formát stejně jako každý jiný, v němž by mělo jít hlavně o to, aby diváci odcházeli nejen poučení o zajímavém tématu, ale i emočně uspokojení.

Zatím asi nejznámější film studia, předloňská Erupce lásky nominovaná na Oscara, je příběhem dvou vulkanologů Katii a Maurice Krafftových, kteří většinu života strávili dokumentováním a studiem sopek. Především je to ale příběh o celoživotní lásce jak k jejich oboru a umění v natáčených záběrech, tak k sobě navzájem. Erupce lásky je dokument s vědeckým tématem, ale špatně by nebylo ani označení za dojemný romantický film.

Jessica Harrop, spoluzakladatelka a šéfka produkce v Sandbox Films, v rozhovoru pro CzechCrunch říká, že právě to je způsob, jak lidi nadchnout pro vědu – nenápadně ji jim prodat v emotivním příběhu. Zároveň jí ale nejde nutně o jakousi hollywoodizaci dokumentárního žánru, naopak je otevřená autorským dílům a experimentům s formou. Její produkční společnost ostatně úzce spolupracuje s Wernerem Herzogem, německým režisérem známým svým nekonvenčním přístupem k tvorbě u hraných filmů jako Nosferatu či Aguirre, hněv boží nebo syrovými snímky o moci přírody, například Grizzly Man a Šťastní to lidé: rok v tajze. Objevil se ale také jako tajemný „klient“ v první řadě Mandaloriana.

Proč by se lidé měli dívat na vědecké dokumenty? Nemohou filmy jako Interstellar nebo Marťan více nadchnout široké publikum?
To je myslím fundamentální otázka, kterou řešíme: stojí dokumenty za natáčení a sledování ve srovnání s fikcí? Myslím, že obojí jsou zcela jiné umělecké formáty. Vidět a slyšet skutečné lidi je silné a má význam, je to zkrátka jiná zkušenost. Vezměte si například Erupci lásky – všechny záběry jsou skutečné, byla to jejich životní práce a příběh, který tak krásným způsobem vyprávěli. Můžete to samozřejmě pojmout i hranou formou, ale myslím, že takovým způsobem nedokážete napodobit krásu záběrů, které přímo oni zachytili.

Takže jak obecněji přistupujete k dokumentům s vědeckými tématy? Co u nich hledáte, jak podle vás vypadá skvělý film?
Snažíme se rozšířit žánr vědeckých dokumentů. Dříve to bylo často tak, že jste vědu museli prezentovat specifickým způsobem – mít mnoho odborníků a moderátorů, kteří vám dané vědecké téma popisovali a sloužili jako prostředníci pro vědce. Ta tvorba byla silně didaktická: tohle říká věda, tohle a tohle víme o černých dírách, tohle byste měli vědět…

My se snažíme vytvářet filmy, jež si mnohem více hrají s formou, a pracujeme s nezávislými režiséry, kteří mají svoji vlastní uměleckou vizi. Ano, v těch filmech je věda, jejich cílem ale není nutně ji vyučovat, zato vyvolat v divácích úžas a nadšení kolem velkých otázek o nás samých a našem vesmíru. Chceme, aby filmy byly umělecké a kreativní a aby se stylově vydávaly všemi možnými směry. Erupce lásky je romantický příběh, letošní Nokturna je zase vizuálně vytříbený snímek o můrách. Žádný z nich nemá tradiční didaktický přístup.

Proč myslíte, že takový divácky atraktivnější žánr, jaký popisujete, se nerozšířil už dávno?
Jedním z důvodů je myslím financování. O natáčení více autorských vědeckých dokumentů je velký zájem, ale v minulosti pro ně bylo těžké získat peníze. A teď, když je například my dokážeme poskytnout, se objevuje mnohem více lidí, kteří chtějí točit.

Řekla byste, že filmy, které produkujete, jsou dražší než ty více konvenční?
Ne nutně. Nedostatkem financování mám na mysli to, že pochází od televizních stanic, kde od jimi produkované tvorby mají poměrně přesně vymezená očekávání a je tam méně prostoru pro osobní vklad autorů. Takže ne, že bychom my mohli poskytnout více peněz, ale nabízíme financování lidem, kteří chtějí přemýšlet jinak a více s formou experimentovat.

Je to jediný důvod, proč zatím existuje relativně malé množství nekonvenčních vědeckých dokumentů?
Druhým faktorem je myslím to, že věda může někdy působit jako náročné téma. Můžete si říct: tohle není můj příběh, úplně tomu nerozumím a trochu se děsím procesu. Máme proto několik programů, v nichž propojujeme vědce s filmaři, bavíme se u vína jako lidé a probíráme při tom své myšlenky. Mnoho našich filmů vzešlo z takových interakcí, kdy režiséři v těchto tématech objevili lidskost a měli zájem je zkoumat z této perspektivy.

Spolupracujete s Wernerem Herzogem, který je jedním z vašich poradců. Jaké to je?
Je s námi od úplného začátku, už dříve se znal s jedním ze spoluzakladatelů Sandbox Films. Zároveň to byl jeden z prvních lidí, co natáčeli vzrušující nekonvenční filmy o vědeckých tématech. Je velice aktivní – účastní se schůzí představenstva, zajímá se o projekty, na kterých pracujeme, sleduje rozdělané filmy a doplňuje k nim poznámky. Když ho něco zaujme více, zapojí se ještě intenzivněji, například u Archy zapomnění se stal mentorem.

Často mluvíte o tom, jak filmy z produkce Sandbox Films předkládají více otázek než odpovědí, dokonce je to i v mottu vaší společnosti – kultura kladení otázek (A Culture of Questioning). Proč to tak je? Takový přístup u vědeckých dokumentů může na někoho působit protiintuitivně.
Definujeme vědu jako umění kladení otázek. Věda je iterativní proces, takže začnete otázkou, vymyslíte k ní experimenty, zkoumáte ji z různých úhlů a skončíte zase s jinou otázkou. My se snažíme tento přístup převést do filmové formy. Chceme vytvářet snímky, které lidi motivují ke kladení otázek a nebojí se přiznat, že věda neposkytuje vždy jen jasné odpovědi. Je to proces, který může trvat velmi dlouho.

Když se rozhodnete natočit film o vědě a řeknete si, že má být o procesu objevování s velkou odpovědí na konci, vynecháte tím většinu skutečného vědeckého zkoumání. V srdci každého z našich filmů je naproti tomu otázka, která možná nikdy nebude úplně zodpovězena, jako třeba „proč se lidstvo snaží zachovat svoji stopu ve vesmíru“ v Arše zapomnění nebo „proč jsou někteří lidé více altruističtí než jiní“ ve Zpovědi milosrdné samaritánky. Ty filmy vás vezmou na cestu rozjímání o daných tématech a odejdete z nich s pocitem „takhle o tom teď přemýšlím a tak budu přemýšlet do budoucna“. Nechceme poučovat, spíš podněcovat.

To je asi největší rozdíl mezi vaší tvorbou a konvenčnějšími dokumenty, které si často vytyčují za cíl zodpovědět konkrétní otázky.
Ano, ale pro mnohé další to také neplatí. Například true crime dokumenty – mají za cíl zjistit, co se opravdu stalo, ale v mnoha z nich si na konci řeknete: nemám tušení. Plno skvělých dokumentů má velmi otevřené konce – například jestli daný člověk byl dobrý, nebo špatný. Ty nejzajímavější příběhové oblouky jsou často nejednoznačné.

Je zajímavé, že v kontextu s vědeckými dokumenty zmiňujete true crime, na první pohled velice rozdílný, ale dnes asi nejpopulárnější subžánr dokumentu.
Pokud ještě neexistuje true crime vědecký dokument, určitě jeden dříve nebo později natočíme. Jedním z důvodů, proč je true crime tak populární, je podle mě to, že vás ty filmy motivují přemýšlet, interagovat s nimi. Neustále si říkáte, jestli ten a ten člověk mluví pravdu nebo co vyplývá z důkazů. Chceme, aby diváci byli u našich filmů podobně aktivní.

Pro mnoho lidí ale filmy a televizní pořady představují prostředek k relaxu, například po dlouhém dni v práci. Myslíte, že by se vědecké dokumenty měly více vydávat i tímto směrem? Nabízet přístupnou zábavu, ale zároveň hlubší poznání?
Ano, myslím, že právě to děláme. Chceme, aby lidé přemýšleli, ale ne způsobem, který je stresuje nebo působí, jako by dělali domácí úkoly. Erupce lásky je pro to skvělý příklad – vědecké aspekty nejsou v centru vyprávění, působí to spíš jako romantický film. Když pracujeme na filmu, často dáváme filmařům poznámky jako: tahle část je možná příliš zatížená vědou, která ubírá z emočního dopadu. Bereme to tak, že lidé si ty technické detaily mohou vždy dohledat sami, my jim chceme hlavně zprostředkovat emocionální zkušenost.

V dřívějším rozhovoru jste zmínila, že studio Sandbox Films moc neprodukuje dokumenty o klimatických změnách. Je to proto, že jde o příliš náročné téma?
Spíše je to o tom, že velká část dokumentů o klimatických změnách, co se nám nabízí, je spíš o aplikování vědy než o samotném průběhu výzkumu. Takže ne, že bychom nepracovali na filmu, co má v sobě vědu o klimatu. Nechceme pracovat na filmu, který prosazuje legislativní změny spojené s oteplováním, protože to je více o využívání výsledků výzkumu a jejich další aplikaci. Nás ale zajímá právě ten průběh výzkumu.

Například náš film Nokturna se zabývá tím, jak se mění populace můr se změnami teplot. Rozhodně v něm jsou témata spojená s klimatickými změnami, není to ale film o nich. Je to film o osobní cestě vědkyně, která se snaží zjistit, co se děje ve světě můr a jaké to může mít důsledky.

V posledních letech spolupracujete s festivalem Academia Film Olomouc, který se zaměřuje na dokumentární filmy s vědeckou tematikou. Jak spolupráce začala a jak vypadá?
Milujeme ten festival. V zásadě jsme AFO poznali díky tomu, že uváděli naše filmy. Pak jsme se tam vydali a zjistili, že festival má velké publikum s nadšením pro vědu a je srdcovou záležitostí. Pak mě požádali, abych byla jednou z mentorek sekce určené pro filmaře Camp4Science – byla to pro mě skvělá zkušenost a přišlo mi škoda, že plno tvůrců, co by měli zájem, se na festival kvůli nedostatku financí nedostane. Proto jsme se rozhodli zaplatit náklady na cestu všem, kdo se do programu dostanou.

Později jsme začali nabízet i finanční odměnu pro nejzajímavější rozpracovaný projekt, co se tam objeví – Sandbox Pitch Prize. Díky tomu se výrazně zvýšil počet projektů, které se do programu Camp4Science hlásily. Nakonec jsme sami objevili projekty, které jsme později financovali, takže se z toho pro nás stal skvělý způsob, jak se setkávat s tvůrci.