Znásilnění, vynucování sexu, nevyžádané doteky, nucení ke sledování pornografie, šmírování při převlékání či pokřikování sexuálních narážek. To je jen malý výčet z možných projevů sexualizovaného násilí, všechny ale mohou mít dopady na fyzický i psychický stav lidí, kteří jsou mu vystaveni, tudíž i na zdravotní systém a ekonomiku dané země. A nejde o zatížení, nad kterým by se dalo mávnout rukou. Na léčbu dopadů sexualizovaného násilí je v Česku z veřejného zdravotního pojištění ročně vynaloženo 2,3 miliardy korun. Vyplývá to z nového výzkumu zaměřeného na ženy, který vznikl ve spolupráci neziskové organizace proFem a agentury MindBridge Consulting.

Podle výzkumu se v Česku s nějakou formou sexualizovaného násilí setkalo 58 procent žen. A celkem 22 procent žen ve věku do 15 let. Znásilnění pak v jeho širší definici, kterou vláda schválila na sklonku loňského roku a která za znásilnění považuje i nekonsensuální sex, k němuž dojde bez násilí a projevů obrany, zažila každá pátá Češka.

„Sexualizované násilí je naprostým narušením intimních hranic a sebeurčení a svobody volby člověka. Obvykle má v životě přeživších dlouhodobé i celoživotní dopady na psychiku, emoce či fyzické zdraví. Mnoho přeživších je doslova vyřazeno z běžného fungování, přerušují nebo ukončují své studium a profesní směřování. Dopady násilí se promítají do jejich sebepojetí, sebevědomí i do jejich vztahů,“ říká Jitka Poláková, ředitelka organizace proFem.

Znásilnění je společně s pohlavním zneužitím v rámci sexualizovaného násilí nejzávažnější čin. Podle odborníků a odbornic, které organizace proFem pro výzkum oslovila, navíc do kategorie znásilnění patří i situace, kdy si sexuální partner během pohlavního styku sundá bez souhlasu druhé strany kondom či pokračuje v sexuální aktivitě i přes přání druhé strany styk ukončit.

„Z výzkumu vyplynulo, že 76 procent přeživších znásilnění v jeho důsledku čelí nebo čelilo nějakým následkům. A pokud ženy zažily znásilnění do 15 let, tak 93 procent z nich uvedlo, že v jeho důsledku čelí nebo čelily nějakým následkům,“ přibližuje Iva Peterková, také z organizace proFem. V případě znásilnění uvedlo 62 procent respondentek psychické následky, 44 procent sociální následky, jako je například přerušení studia či pracovní neschopnost, 39 procent jmenovalo chronická onemocnění a 20 procent dopady na reprodukční zdraví, které zahrnují mimo jiné pohlavně přenosné nemoci nebo nechtěné těhotenství. A když ke znásilnění došlo do 15 let věku, byly jeho dopady ještě hlubší.

Poměrně málo respondentek uvedlo fyzická zranění – s těmi se po znásilnění potýkalo 5 procent z nich. Výzkum tak vyvrátil stereotypní představu, že znásilnění je akt, během kterého dochází k boji, a tak oběť musí mít viditelná zranění. Ukázalo se také, že znásilnění páchají většinou nějak blízcí lidé. Až 90 procent respondentek, které znásilnění zažily, uvedlo, že predátora znaly, zato pouhých 8 procent jej neznalo a zbylé neodpověděly.

Ačkoliv se nedá vyčíslit utrpení a bolest přeživších, organizace proFem chtěla zjistit, jaké jsou reálné náklady na léčbu zdravotních dopadů sexualizovaného násilí, ať už jde o chronická onemocnění, psychické následky, vliv na reprodukční zdraví či fyzická zranění. Ročně léčbu v návaznosti na sexualizované násilí vyhledá 123 550 žen a náklady z veřejného zdravotního pojištění na tuto léčbu činí 2,4 miliardy korun. Tato částka však nezahrnuje vlastní výdaje přeživších, jako je úhrada léčiv a péče nad rámec zdravotního pojištění.

„V částce nejsou zahrnuty ztráta nebo omezení ekonomické produktivity, sociální dávky, náklady na trestní řízení a vězeňský systém, ale ani náklady na řešení dalších návazných problémů, jako je například užívání návykových látek. A částka nezahrnuje ani náklady související s podporou okolí oběti, jako jsou psychoterapie a sociální služby,“ doplňuje Jitka Poláková. Veškeré finanční náklady jsou tak podstatně vyšší a výrazně se dotýkají českého zdravotnictví a ekonomiky.

Výzkum také poukazuje na to, že je potřeba problematiku sexualizovaného násilí vysvětlovat v souvislostech, vyvracet mýty a zaměřit se na ochranu důstojnosti obětí a na vzdělávání policie, soudců, soudních znalců, ale i školských, sociálních a zdravotních pracovníků. Zásadní je také prevence a investice do specializovaných služeb pro přeživší.

„Jsem velmi vděčná, že se nám ve vládě podařilo najít shodu na redefinici znásilnění. Po dvou letech se také podařilo dokončit nový zákon o domácím násilí, který má potenciál zlepšovat praxi v oblasti prevence násilí a pomoci obětem. Zavede jednotnou definici toho, co je vztahové a domácí sexualizované násilí. Napříč Českem se totiž velmi liší přístupy k tomu, kdo je shledán jako oběť a kdy je zahájena intervence. Nebude se tak stávat, že v jednom městě systém koná a pomáhá obětem a ve druhém v naprosto identické situaci lidé tápou, jestli už něco spouštět, či ne,“ přibližuje Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva.

Podle jejích slov budou u soudů vznikat také specializované senáty zaměřené na trestné činy související s domácím a sexualizovaným násilím. Stále problematický ale zůstává fakt, že Senátem letos v lednu o dva hlasy neprošla ratifikace Istanbulské úmluvy, která se zaměřuje na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů genderově podmíněného násilí.

„Zkusíme to znovu, ratifikace je totiž potřebná a je potřeba v tomto úsilí dále pokračovat. Před rokem byla její podpora v Senátu mizivá a díky úsilí aktérů a mnoha osvětovým akcím ve sněmovně i Senátu nebo konání nevládního sektoru podpora významně vzrostla. Tudíž je zřejmé, že má smysl v aktivitách pokračovat a o ratifikaci se co nejdříve pokusit znovu,“ říká Klára Šimáčková Laurenčíková.

Výzkum organizace proFem a agentury MindBridge Consulting probíhal na reprezentativním vzorku 5 042 žen ve věku 18 až 65 let. Organizace proFem usiluje o zlepšení situace v oblasti domácího a sexualizovaného násilí, zejména prostřednictvím poradenství a další přímé podpory. Rovněž se podílí na prevenci a zvyšování osvěty. V lednu 2024 otevřela centrum Port, kde poskytuje specializované služby pro přeživší sexualizovaného násilí.