„Je to můj nejlepší kamarád, známe se od první třídy, na všem se určitě dohodneme, to teď nemá cenu řešit.“ Takové věty mnohdy padají při rozjezdu podnikání, do kterého jdou dva dlouholetí přátelé se zdánlivě jednoznačnými cíli a maximálně sjednocení. Jenže co platí v první dny, týdny, měsíce a klidně i roky nebo dekádu, nemusí platit věčně. Mění se samotný byznys, mění se životní situace a priority zakladatelů a jejich osudy mohou skončit nepěkně. „Při startu nikdo neví, kam až se firma dostane, ale je dobré si hned na začátku stanovit jasná pravidla, která předejdou zbytečným sporům,“ říká právník Vít Kučera.

Je mnoho firem, kterých se takové problémy nikdy nedotknou, ať už mají společníky dva, tři nebo i více. Zakladatel advokátní kanceláře Endors Vít Kučera říká, že ve své praxi logicky vidí více těch, které trable v různých fázích svého rozvoje řeší. Přestože se to netýká majority společností, na druhou stranu prý nejde ani o úplně zanedbatelný vzorek. A toho, koho se to dotkne, ujištění, že je jeden z mála, neuklidní.

Všem zakladatelům a společníkům ve firmách všeho druhu proto radí, aby si na začátku udělali alespoň minimální úkoly. Můžou totiž předejít nepříjemným sporům, ale klidně i ušetřit miliony za právní služby. Jít ihned při zakládání firmy za právníkem a platit mu tisíce nebo desítky tisíc korun se přitom chce jen málokomu. Úplně v počátcích to ale podle Kučery nemusí být nutně složitá dokumentace a teoreticky u toho ani právník být nemusí.

„Založení firmy je zásadní moment, kdy se dá vše jednoduše udělat a připravit včetně důležité dokumentace. Je to pak alfa a omega celého podnikání do budoucna. V tu chvíli se sice rozděluje něco, co ještě často žádnou hodnotu nemá, ale zároveň všichni mají správně v hlavě, kdo má jaký přínos a s čím přišel nebo jaká jsou očekávání,“ připomíná právník.

Lidé prostě zapomínají

Co to přesně znamená? Vezměme úplně stranou situaci, kdy chce někdo ze společníků v budoucnu nastalé situace nekale zneužít a snaží se historii upravit čistě ve svůj prospěch. Šestatřicetiletý Kučera připomíná, že ke sporům může dojít, i když zakladatelé takové úmysly nemají. Lidé totiž zkrátka mají s plynoucím časem tendenci zapomínat.

Selektivní paměť funguje, a když se pak máte třeba po několika letech od založení firmy, která je zrovna v rozkvětu a začíná generovat slušné peníze, bavit o tom, jaké má kdo zásluhy a kdo za ty roky odvedl největší kus práce, bývá to složité a pohledy společníků se rozcházejí. Často se podle Kučery stává, že lidé vedle zapomínání na důležité události také přeceňují své schopnosti i svůj vklad do firmy jako takový.

„Nepamatují si, kdo s čím na začátku přišel a kdo měl prvotní stěžejní myšlenku, na které se celý byznys postavil. Zároveň si mnoho lidí myslí, že právě oni jsou pro firmu klíčoví, a proto si zaslouží mít většinový podíl, rozhodovací pravomoci či více peněz. Mnohokrát se mi tato zkušenost potvrdila a prakticky jediný moment, kdy je to možné nastavit skutečně férově, aniž by byl někdo zahořklý, je na začátku, kdy se celý projekt rodí,“ míní zakladatel Endors.

Každého vklad do firmy přitom bývá jiný. Někdo přichází s nápadem, někdo přináší peníze, jiný zase své unikátní know-how nebo čas. Jedna věc je, jak se na začátku rozdělí samotné podíly, už o tom je podle Víta Kučery důležité vést debatu, ale rozhodující může být také předběžná dohoda na dalších klíčových událostech následujících let, které v životě firmy nevyhnutelně přijdou. Stačí přitom probrat základní principy.

Co od firmy očekáváte? Má vás firma od začátku živit, nebo do ní budete dva roky vše vracet? Jaké budou mít jednotliví společníci odpovědnosti? Chcete přizvat externí investory? Chcete firmu prodat, případně kdy a za kolik nejméně? Jde o otázky, které by si měli zakladatelé na začátku podnikání vzájemně klást a odpovědi následně sepsat do nějakého dokumentu.

Typicky může jít o smlouvu mezi společníky (SHA neboli Shareholders‘ Agreement), která upravuje jejich práva a povinnosti ve vztahu k řízení a fungování společnosti a týká se mimo jiné již zmíněných otázek. Jsou v ní zakotvena práva a povinnosti společníků, převody podílů, rozdělení zisku, rozhodovací proces, správa a řízení firmy, ochrana menšinových společníků, řešení sporů, důvěrnost a konkurence nebo i zánik společnosti a mnoho dalšího, podle potřeby.

Patová situace je nejhorší

Na začátku může podle Kučery stačit dát tyto základní body vůbec na papír, aby si je společníci uvědomili a hned při rozjezdu firmy si definovali základní mantinely, jak se budou v budoucnu chovat. „Nelze se připravit na všechny situace a je možné dohodu v průběhu času měnit, ale mnoho situací, které určitě nastanou, je díky tomu dopředu vyřešených. Společníci se nemohou dostat do patové situace,“ doplňuje právník.

Doplňující dokumentace k fungování firmy v alespoň základní formě by podle Kučery, který se jinak ve své praxi věnuje převážně soudním sporům či akvizičnímu poradenství, měla existovat ideálně vždy, ale jestli je to někdy nezbytně nutné, tak prý v případě, kdy firmu zakládají dva a podíly si rozdělí 50 na 50 – jde totiž o docela obvyklý případ.

„Bez dalších ujednání a domluvy to může být v budoucnu obrovský problém a cesta do pekel, protože když se objeví neshody, může to paralyzovat celou firmu. Zažil jsem bohužel už dost případů, kdy se dva společníci v patové situaci absolutně nebyli schopni dohodnout a nejen, že se spolu tito kdysi nejlepší kamarádi už nikdy nebavili, ale navíc se v problémech společníků utopila i celá firma,“ upozorňuje řídící partner advokátní kanceláře Endors.

Přestože se tedy rozdělení firmy přesně napůl mezi dva spoluzakladatele může zdát nejvíce férové – a klidně to tak být může –, je třeba mít podle Kučery nastavené mechanismy, které se dají do pohybu ve chvíli, kdy se společníci neumí sami dohodnout. Bez toho totiž může celá firma přešlapovat na místě, protože jeden společník bez druhého (a zároveň jsou oba jednatelé) nic neudělá, neumí se vzájemně odvolat ani najmenovat, nejsou schopni si schválit účetní závěrku nebo třeba důležitou dokumentaci od banky.

Jednoduché řešení neexistuje, podle Kučery je zkrátka třeba vést mnohdy nepříjemnou debatu o tom, co se může stát, hned v úvodu podnikání. „Když má firma obrat 0 korun, obvykle se všichni domluví bez složitých ujednání. Když ale všichni sedí u stolu o několik let později, každý je již v trochu jiné životní situaci a firma má najednou hodnotu ve stovkách milionů korun, názory se mění, najednou jde o ‚boj o život‘,“ popisuje zkušenosti z praxe Vít Kučera, podle kterého bývají typickým svárem třeba odměny jednotlivých společníků.

„Na začátku je časté, že si nikdo z firmy brát peníze nechce, ale pak někdo založí rodinu, řeší auto, bydlení, letní dům u moře… a když další společníci výplatu dividendy zablokují, je to opět problém,“ doplňuje právník. Do patové situace se pak třeba zejména ve startupovém světě mohou dostat firmy, kde nejsou společníci dopředu alespoň rámcově sladění na tom, jak se postupuje, kdyby měl do firmy přijít nový investor, nebo by se dokonce měla celá společnost prodat. U investic je třeba mít vyřešeno například to, komu a jakým způsobem se ředí jeho podíl. U takzvaných exitů, tedy prodeje celé firmy, bývá situace ještě komplikovanější.

„Je to samozřejmě těžká diskuze, protože na začátku nikdo neví, kam se firma dostane, ale měla by padnout alespoň nějaká představa o tom, zda má firma pro exit nějaký horizont a jaké parametry by měl mít. Lze třeba nastavit, že k prodeji firmy nedojde dříve než za čtyři roky, pokud nepřijde někdo, kdo nabídne alespoň čtvrt miliardy nebo několikanásobek zisku. Lukrativní obchod pak může zablokovat třeba minoritní společník,“ doplňuje Vít Kučera.

I takovým složitým situacím lze ale podle něj předcházet, když se správně nastaví mechanismy. Firma se může nechat ocenit třetí stranou a společníci si mezi sebou podíly prodají, někdo to řeší i třeba obálkovou metodou. Zároveň se může při těchto diskuzích ukázat i to, že se názory společníků v zásadních otázkách natolik rozcházejí, že dohoda není možná.

Taková situace má obvykle řešení v tom, že rozjezd podnikání nakonec proběhne jinou formou, v jiném složení a podobně. I takové případy Kučera v praxi zažil, byť jsou dle jeho zkušeností spíše výjimečné. „Jakkoliv to působí negativně, na takové zjištění je rozhodně lepší přijít dříve než později,“ dodává.