Mladou generaci nabádá k tomu, aby po škole nehledala pouze jistoty, ale užívala si především pracovní svobodu a experimentovala. Podle designéra Oldřicha Voyty je kariéra v jednom prostředí od školy na dalších 40 let dávno přežitý model. „Při výběru práce mladí Češi stále sklouzávají k úvahám, které měli jejich rodiče – že jejich první pracovní zkušenost bude ta, kde budou budovat svoji kariéru a kde budou pracovat celý život. To je ale naprosto mylná úvaha,“ říká otevřeně.

Sám potom věří, že minimálně do třiceti let se mladý člověk hledá. „Každý by si měl dopřát maximální volnost, brázdit pracovní trh, sbírat zkušenosti a i lidsky dozrát,“ doplňuje mladý designér dál. „Člověk, který vyjde ze školy, nesmí myslet na to, že jde do nějaké firmy hned budovat celoživotní kariéru. Jde tam sbírat zkušenosti, osahat si fungování v týmu a zjistit, co ho vlastně baví a naplňuje,“ dodává Voyta s tím, že až časem si má vybrat, co mu dává největší smysl a přináší dostatečnou finanční odměnu.

Sám touto filozofií žije. Jeho vlastní trajektorie je plná nečekaných zvratů, skoků po hlavě do neznáma a zásadních rozhodnutí, která z bývalého profesionálního baletního tanečníka udělala technologického inovátora a startupistu. O své nekonvenční pracovní cestě a pohledu na moderní řemeslo Voyta mluví v novém videorozhovoru Startup Walk, kde otevírá zákulisí své práce a boří mýty o tradiční výrobě oděvů a obuvi.

Voytovým původním snem rozhodně nebylo podnikání, k vlastnímu byznysu dospěl postupně a částečně i vlivem okolností. Vystudoval pražskou taneční konzervatoř, jenže na konkurzu v Národním divadle si přetrhal všechny vazy v koleni.

„Při nešťastném doskoku jsem si zničil koleno a musel se znovu učit chodit. S tancem byl konec,“ vzpomíná. Místo lítosti ale změnil mindset a začal se naplno věnovat divadelním kostýmům, kde experimentoval s estetikou a extrémní funkčností oděvu. „Kdybych se nezranil, nikdy bych nezačal vnímat anatomii nohy tak hluboce jako dnes,“ přiznává.

Peking, Manolo Blahnik i první dáma

Hned po rekonvalescenci ze zranění si ve 21 letech sbalil kufry a bez dlouhého přemýšlení odletěl do Číny. V Pekingu nastoupil jako hlavní fashion designér a produktový designér do studií VO5 a DeFacto. Získal zde cenné zkušenosti s masovou výrobou – jako součást technologického týmu DeFacto vyvinul high-tech protismogovou masku Atmoblue, za kterou si odnesl prestižní mezinárodní ocenění Red Dot a která se vyrobila v celkovém počtu více než čtyř milionů kusů.

Zásadní pro něj během pekingského působení byla zejména setkání s vrcholovými designéry a šéfy nadnárodních firem, na které narážel během byznysových jednání i poté večer u piva. „Pohled zkušených lidí na C-level pozicích mi naprosto otevřel oči. Jak přemýšlet o byznysu z pohledu rozvoje, kam investovat čas a úsilí, kam ne, ale také si uvědomovat důležitost osobního života,“ vysvětluje Voyta.

Foto: SIC

+9

Po návratu do Česka se zlomovým bodem stalo setkání s ikonou světového obuvnictví Manolo Blahnikem, kterému v roce 2017 supervizoval přípravu pražské výstavy na Kampě. „Normálně jsme se spolu bavili a on mi pak řekl, jestli mu nechci ukázat některé své skici. Když jsem mu ukázal své návrhy oděvů a obuvi, řekl mi, abych se zaměřil výhradně na boty, že v nich vynikám,“ vzpomíná designér. Na základě této rady se okamžitě přihlásil na přijímací zkoušky oboru Design obuvi na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

V univerzitním ateliéru po studiu přijal pozici pedagoga a přes dva roky ho spoluvedl. Se studenty pořádal ambiciózní projekty, prezentace na Manhattanu v New Yorku nebo výjezdy na britské Fashion Awards v Londýně. „Česko bohužel není módní země a mladým lidem tu chybí vzory. Chtěl jsem jim ukázat ty největší světové hvězdy naživo v Royal Albert Hall, aby viděli, jak tito lidé přemýšlí, a získali motivaci do své vlastní práce,“ říká Voyta. Studenty zapojil dokonce i do workshopu na výrobu doplňků pro kancelář první dámy.

Obrat v jeho smýšlení o byznysu přinesla až spolupráce se Středočeským inovačním centrem (SIC). Vše odstartovalo v momentě, kdy pro Národní divadlo navrhoval baletní holeňovou obuv. Místo tradičního koženého materiálu chtěl divadlu nabídnout antiseptickou a pratelnou látku, kterou na vlastní náklady vyvíjel v laboratoři.

Tehdy zasáhla náhoda. „Po práci v laboratoři a obuvnické dílně ve Zlíně jsem zašel do TIC a tam se potkal s Olesjou Lancevskou. Ta se shodou okolností poté přestěhovala do Prahy a TIC vystřídala za Středočeské inovační centrum,“ popisuje Voyta. „Přinesl jsem jí ukázat vzorek, sedli jsme si nad ním, dali hlavy dohromady a ona mi řekla, že by se to skvěle hodilo do jejich startup akcelerátoru. Doslova mě tam dotáhla za ruku, protože do té doby jsem o byznysu nevěděl absolutně nic.“

Založení firmy pak bylo nezbytnou podmínkou, aby se SIC Akcelerátoru určeného mladým podnikatelům vůbec mohl zúčastnit. Loni v prosinci proběhlo slavnostní finále, kde se v rámci Pitch Night představilo sedm nejlepších týmů z celého ročníku. Voytův Knither hlavní cenu nezískal, ale pro jeho firmu to byla zlomová lekce.

„Ne každá soutěžní výhra je pro podnikání přínosem. Pro mě měla největší hodnotu perfektní upřímná zpětná vazba od investorů a komise z byznys prostředí, která mi otevřela oči a nasměrovala mě, jak o prezentaci investorům uvažovat,“ uznává Voyta.

Až potom si Voyta uvědomil, že jeho hlavním prodejním artiklem je revoluční mikropletenina, která řeší největší bolest obuvnického a čalounického průmyslu – plýtvání materiálem. Při zpracování klasické přírodní kůže se totiž kvůli parazitům, jizvám a prostřihům vyhodí 50 až 70 procent suroviny. „Naproti tomu náš materiál Knither využívá inovativní technologii trojrozměrného pletení, která generuje 3–5procentní odpad, který je ale plně recyklovatelný,“ vysvětluje Voyta. Přitom se ale pořád chová jako kůže, dýchá a může být i antiseptický.

Foto: Knither

Materiál Knither vzniká kombinací až 12 různých vláken a nekonečného množství architektur úpletových vazeb

Knither a jeho inovativní materiál

V běžné továrně musí při tradičním zpracování oděvů a obuvi produkt projít přes návrháře, střihače a šičky, přičemž v každém mezikroku vznikají drahé odřezky. Knither výrobu řeší zcela jinak. Střih se programuje v počítači a 3D pletací stroj vyrobí bezešvý polotovar finálního výrobku přímo z přízí. Výsledné vlastnosti látky přitom dokáže ovlivnit kombinací až 12 různých vláken a nekonečného množství architektur úpletových vazeb.

„Pokud zákazník požaduje například extrémní odolnost vůči ultrafialovému záření, navolíme do stroje speciální polymery a taková vlákna, která tuto vlastnost garantují,“ popisuje technologii Voyta. Látka tak může být cíleně antiseptická, voděodolná nebo naopak paropropustná, což otevírá ohromný prostor pro licencování technologie do luxusního nábytkářství či automobilového průmyslu.

Na složitých technologických úkolech pak Voyta spolupracuje se špičkovými externími odborníky, například s designérkou a inovátorkou Nataliyou Grimberg. „S Natálkou spolupracujeme často a nesmírně úspěšně, i když netvoříme pevné designérské duo. Připravovali jsme spolu třeba složitou technologickou scénografii, kde vizualizace a grafika byly postavené na umělé inteligenci a hologramové projekci,“ chválí kolegyni Voyta. Společně pak dále vytvořili například expozici pro Český pavilon na výstavě EXPO 2025 v Japonsku, kde kromě technologií zpracovali i dekorativní prvek kostýmů v podobě šperků z českých granátů.

Poctivý přístup bez vidiny okamžitého úspěchu se nyní Voyta snaží předat i další generaci českých designérů. „Zrovna dnes u mě začala čtrnáctidenní stáž mladého studenta ze střední průmyslovky v Mělníku. Nechci ho nechat kreslit věci do šuplíku, ale rovnou jsem ho vzal s sebou na investorský večer v Humpolci i na schůzku s prezidentem Asociace českých nábytkářů, aby naživo viděl, jak fungují reálné firmy, jak se jedná s investory a jaké další roviny náš obor má,“ uzavírá Voyta.