Za každou korunu pro chudé posíláme dvě bohatým. Ekonomka Koscielniak o daních, jež Česko táhnou ke dnu
Ekonomka Markéta Koscielniak z Centra veřejných financí byla hostem podcastu Money Maker. Hovořila o tom, jak zreformovat české daně.
Baví vás CzechCrunch?
Vídejte ho na Googlu častěji.
České veřejné finance míří špatným směrem – a to už od covidu. Zadlužujeme se v době, kdy bychom nemuseli, daňový systém málo vybírá a zatěžuje ekonomiku přesně tam, kde to bolí nejvíc. „Nemusíme být jasnovidci, abychom věděli, že za nějakých dvacet let to bude fakt průšvih, pokud s tím teď něco nebudeme dělat,“ říká v nejnovějším dílu podcastu Money Maker ekonomka Markéta Koscielniak z Centra veřejných financí.
Ve studiu probrala, jak by vypadal daňový systém pro 21. století: méně zatížit práci, hlavně tu nízkopříjmovou, a naopak víc danit spotřebu, majetek a kapitál, kde je Česko ve srovnání se světem extrémní výjimkou. Jen přesun většiny položek ze snížené sazby DPH do standardní by rozpočtu přinesl kolem 40 miliard ročně.
Došlo ale i na korporátní daň, kterou vláda chce snižovat, přestože podle výzkumů z toho profitují hlavně vlastníci firem, na zvýhodněné paušály OSVČ, směšně nízkou daň z nemovitostí, zdanění umělé inteligence i na osobní zkušenost ze studií v New Yorku. „Nikde jsem neviděla tolik bídy na jednom místě. Kvalita života je tam přímo úměrná tomu, kolik máte dolarů na účtě,“ vzpomíná absolventka NYU.
Nejnovější epizodu podcastu Money Maker s Markétou Koscielniak si pustíte na YouTube, Spotify i dalších podcastových platformách. Níže najdete výběr zajímavých citátů a témat, na která v pořadu došlo.
Rozpočet jako excelová tabulka, ne manažerský nástroj
Markéta Koscielniak: Myslím si, že na tom nejsme úplně nejhůř, ale mohlo by být mnohem lépe. U veřejných financí vidíme ne úplně dobrou trajektorii zhruba od let 2019, 2020 – vlastně od covidu, který s tím hodně zamával. Ale nebyl to jen covid, byla tam i špatná rozhodnutí, která nás postavila na špatnou trajektorii. Daňový mix nám nepomáhá a ještě k tomu málo vybírá.
A pak je tu krátkozrakost celého procesu rozpočtování. Naše diskuze o hospodaření se hrozně moc točí kolem celkové výše schodku, což je samozřejmě důležitá otázka, ale zdaleka ne jediná, možná ani nejdůležitější. Potřebujeme se posunout od diskuzí o tom, kde si který ministr urval plus pět procent a kdo dostal nakázáno škrtnout tři procenta, k manažerskému přístupu: jaké cíle chceme dosáhnout, kolik peněz do toho nalijeme, co od toho očekáváme – a pak vyhodnocovat, jestli se nám to jako společnosti vrací. Nejet prostě na tabulkách, které tu máme pomalu dekády. Většina zemí OECD nějaké takové nástroje má, my pořád ne, nebo velmi málo.
Demografický náraz: vláda strká hlavu do písku
Markéta Koscielniak: Pokud chceme dobře zvládnout demografický náraz, který nás čeká, musíme ekonomiku modernizovat a posouvat Česko dopředu – pak tu složitější fázi překleneme snáz. Není to dichotomie A, nebo B. Vláda se snaží akcentovat část s modernizací, minimálně slovně: mluví o tom, že potřebujeme rozinvestovat zemi, nalít tam peníze, podpořit růst. Fajn, dobře, tohle potřebujeme, i třeba za cenu zadlužení, když to bude dobře podložené.
Ale pak je tu druhá část – demografická křivka a chybějící příjmy v rozpočtu už teď, chybí nižší stovky miliard. A to jsme proti tomu, co přijde, ještě v pohodě. V téhle části mi přijde, že dávají hlavu do písku a tváříme se, že to není problém. Tahle vláda a nejspíš ani ta nadcházející to nepocítí, ale pak to bude velký problém a nebude to pěkné. Teď se s tím dá dělat docela dost a docela bezbolestně, i v daňovém systému – jen se v tom musí udělat pořádek. Za dvacet let si neumím představit, že budeme dělat bezbolestné kroky, které můžeme dělat teď.
Snížení korporátní daně? Peníze jdou vlastníkům, ne do investic
Markéta Koscielniak: Logika je přímočará: daňový systém by měl odměňovat firmy za to, že investují. Snížením sazby zvýhodňujete staré zisky, ne novou aktivitu – a všechny, obzvlášť když vezmeme v úvahu docela vysoké procento zahraničních vlastníků v Česku. Nemusíme slepě tápat ve tmě, na tohle existují desítky let výzkumů z různých zemí včetně Evropy.
A je to poměrně jednoznačné: benefit ze snížení korporátní sazby jde primárně vlastníkům. Do mezd se propíše maximálně u horní desetiny, plošně to neuvidíme a v reinvesticích to taky skoro neuvidíme. Idea, že když snížíme sazbu, budeme mít víc investic, prostě nefunguje. Zahraniční investice tady chceme, ať si sem firmy pro zisky přijdou – ale ať tady aspoň reinvestují, ať to není jen, že dáváme zadarmo peníze zahraničním bankám a konzultačkám. Navíc jsme sazbu před pár lety zvyšovali z devatenácti procent, a teď bychom to zase vraceli zpátky. To je samo o sobě trochu zbytečné.
Sníženou DPH dotujeme bohaté
Markéta Koscielniak: Kdybych měla jmenovat jednu věc s největším fiskálním dopadem, která dává smysl i z hlediska daňového mixu, bylo by to zvýšení zdanění spotřeby – přesun většiny položek ze snížené sazby DPH do standardní. Logika snížené sazby se většinou obhajuje pomocí nízkopříjmovým. Ale když se podíváte na čísla, dělali jsme na to detailní analýzy: dvacet procent lidí s nejnižšími příjmy má ze snížené sazby DPH ekvivalent zhruba třinácti set korun měsíčně. Dvacet procent nejbohatších domácností z ní má zhruba dva tisíce šest set – dvojnásobek. Za každou korunu, kterou pomůžete nízkopříjmovým, pro které je to designované, dáváte dvě koruny lidem, kteří to nepotřebují. Dotujeme spotřebu vysokopříjmových a jsou to obrovské peníze.
OSVČ: otázka není jestli, ale o kolik
Markéta Koscielniak: V diskuzi o OSVČ mě vždycky trochu mrzí, že se nakonec vrátí jen k dichotomii, jestli mají mít živnostníci nižší zdanění, protože nesou vyšší riziko a nemají dovolené. Podle mě ta otázka vůbec není postavená jako jestli – to asi všichni chápeme, že by měli mít nižší zdanění. Otázka je o kolik. A tam si myslím, že se nám to trošku utrhlo ze řetězu.
Je potřeba rozlišovat: kadeřnice na maloměstě bude mít efektivní zdanění klidně třicet pět procent, je vlastně hodně blízko zaměstnanci. Ale pak jsou profese, kde náklady reálně nejsou, a přitom se uplatňuje vysoký nákladový paušál – a pak zdanění vychází kolem dvanácti procent, v extrémním případě jen sedm. Když si to porovnáte se zaměstnancem s podobnými příjmy, který odvádí přes čtyřicet procent, nedává to smysl.
A to se bavíme jen o příjmech teď – pak je tu dlouhodobá křivka: co bude, až budou tihle lidé v důchodu. V lepším případě si vysokopříjmová OSVČ s nízkým zdaněním aspoň investuje a ve stáří se o sebe postará. Ale spoléhat na to nejde a myslím, že pak bude dost lidí se zdviženou rukou: postarejte se o mě, i když jsem celý život pracoval se zdaněním sedm nebo deset procent.
A co se týče zdanění robotů: AI, tak jak ji teď designujeme, směřuje hodně do nahrazování práce.
Daň z nemovitosti je směšná pro skoro kohokoliv
Markéta Koscielniak: U DPH teprve předkládáme argumenty na stůl, ale tady mi přijde, že když o tom s politiky mluvíme, všichni to vidí a chápou: jsme ve světě úplný outlier v tom, jak strašně málo daníme majetky a nemovitosti. Je tam ale politická obava. Já ji trochu chápu – nemovitost tady má spousta lidí, struktura majetku tak vypadá od dob privatizace a je to i sentimentální věc.
Jenže dá se to nastavit dobře: aby se babička s jedním domečkem nebála, že bude mít daň, kterou nezvládne. Nejjednodušší je říct, že se od daně odečte nějaká částka, která pokryje v podstatě celou daň za první nemovitost – a každá další už pak pojede naplno. Řešili jsme i to, jak motivovat lidi, kteří byty vlastní, aby je pronajímali a investovali do nich, aby byly obyvatelné. Daňové slevy se dají nastavit tak, že jsou odečitatelné jen vůči zisku z pronájmu. V tenhle moment totiž není daňově výhodnější byty pronajímat, než je nechat být.
Spolubydlící si nechal srůst zlomenou ruku
Markéta Koscielniak: Do Ameriky jsem jela pro successful mindset – hltala jsem Forbes a CzechCrunch, měla jsem kamarády ze startupů a říkala si, že tam všechno rozjedu. Realita byla dost jiná, v něčem to bylo i zklamání, ale zpětně jsem za tu zkušenost hodně ráda, byla formující.
Nejvíc frustrující bylo, jak je kvalita života přímo úměrná tomu, kolik máte dolarů na účtě. To jsem v Česku nikdy necítila – nejsem z bohaté ani úplně chudé rodiny, žila jsem normální studentský život, ale nikdy jsem neměla pocit, že bych nemohla dosáhnout dobré kvality života. A pak ten kontrast: jste v dlouhodobě nejbohatší zemi světa a zároveň vidíte tolik bídy, kolik jsem na jednom místě neviděla nikdy. Slyšíte historky, jak funguje justiční systém, zdravotnictví – spolubydlící si před časem zlomil ruku a nechal si ji srůst, protože prostě nemohl do nemocnice. Koukala jsem na něj: to muselo hrozně bolet. A on: no jako jo, ale dobrý. Pokud je člověk multimilionář, dostane v Americe víc. Ale pokud jste střední třída a níž, tak je to místo určitě Praha, Evropa. Říká se, že americký sen se přestěhoval do Skandinávie – a je mu tam moc hezky.
AI vytlačuje práci a násobí kapitál. Místo nepodmíněného příjmu základní služby
Markéta Koscielniak: Univerzální nepodmíněný příjem možná fakt bude v dohledné době realita. Ale zajímavější mi přijde zamyslet se nad universal basic services – službami, které člověk reálně potřebuje k životu. Protože pokud jen hodíme na lidi peníze, může to vést akorát k tomu, že věci budou dražší.
A co se týče zdanění robotů: AI, tak jak ji teď designujeme, směřuje hodně do nahrazování práce. V dichotomii kapitál a práce vytlačuje práci a má potenciál násobit kapitál, který má pár držitelů. Pokud se to nebude řešit, dochází k velkému rozporu: masy lidí závislých na tom, že mohou nabízet svou práci, a úzká skupinka vlastníků.
U korporátní daně je argument, že firma těží z toho, do čeho společnost investovala – infrastruktura, vzdělaní lidé z veřejných škol –, a tak něco pošle dál. U AI je tenhle argument ještě širší: modely stojí na vědění, které shromáždili lidé, občané, komunity, umělci. Nějaký model přerozdělení se stejně bude muset vymyslet.
Článek a přepis rozhovoru obstarala AI.
