Láďa Krejčí se rozhodl, že bude střelec, ještě než jím byl. Mentální kouč popisuje, kde vzniká úspěch
Mentální kouč Vít Schlesinger pracuje s vrcholovými sportovci i byznysmeny. V podcastu Money Maker vysvětluje, proč je zásadní vnitřní svoboda.
Baví vás CzechCrunch?
Vídejte ho na Googlu častěji.
Mezi jeho klienty patří elitní sportovci i vrcholoví byznysmeni. Mentální kouč Vít Schlesinger jim pomáhá dosáhnout maximálního potenciálu, sám ale říká, že výkon pro něj není na prvním místě. „Můj hlavní produkt je vnitřní svoboda,“ vysvětluje v podcastu Money Maker. Spousta lidí se totiž i na vrcholu kariéry a s miliony na účtu budí s úzkostmi. „Šéf jedné velké banky mi popisoval, jak si vždycky myslel, že až vydělá další milion, tak se něco změní. A on vidí, že je to čím dál horší,“ popisuje muž, který spolupracuje třeba s fotbalistou Ladislavem Krejčím a provázel i tenistu Tomáše Berdycha.
Sám Vít Schlesinger během dvou dekád prošel cestou od výživy, biochemie a fitness přes práci s mladými olympijskými talenty v USA a Kanadě až k celostnímu mentálnímu koučování. V praxi naráží na kompenzační strategie z dětství, které vedou k perfekcionismu a potřebě dokazovat si vlastní hodnotu výkonem, statusem a majetkem. „Nejúspěšnější jsou sportovci i byznysmeni, kteří jdou do akce a nebojí se prohrát,“ říká.
V novém dílu podcastu Money Maker, který si můžete poslechnout v přehrávači níže nebo ve všech podcastových aplikacích, Vít Schlesinger popisuje i to, co mu o strachu před zápasem řekl Novak Djokovič, proč je český sportovní i školní systém orientovaný na chybu, jak pracovat s emocemi u sportovkyň a v čem se to liší od práce s muži – a taky jeho vlastní blok vůči penězům. „Já jsem kluk z Moravy, já jsem byl naučený, že lidi v Praze jsou bohatí, to my nikdy nebudeme,“ přiznává.
Strach, který si vybudujeme v dětství
Lidská psychika se vyvíjí především do sedmi, osmi let věku. A když jako dítě slyším „na to nemáš“, „to ty nikdy nebudeš“, „vzmuž se, chlapi nebrečí“, tak si to neumím přeložit jako mindrák svého rodiče. Vezmu si to jako pravdu o sobě. Ten manažer, o kterém mluvím, měl v sobě narativ „nejsem dostatečně dobrý“ – a jaká je kompenzační strategie člověka, který jde z téhle energie? Abych byl dostatečně dobrý, musím být nejlepší. Vypěstoval si perfekcionismus, který ho v byznysu posunul hodně daleko, ale strašně se v tom trápí, protože se v životě i v práci rozhoduje na základě strachu.
Iluze na Instagramu
Sociální sítě tě tlačí do toho, že bys měl být trošku nespokojený. Vidíš na Instagramu Dubaj, Lamborghini, každý to tam má – a pak zjišťuješ, že to nejde. To je iluze. Stává se to i mně: vidím zahraniční spíkry a říkám si, ten nevydělává miliony, ale desítky milionů, není se mnou něco špatně? A pak se podívám na sebe a ptám se, byl bych spokojenější? Nebyl. To je to umění – být spokojený tam, kde jsem, a zároveň mít touhy a ambice. To je v pořádku.
Neříkám, abychom se spokojili s tím, že nic nevyděláváme. Ale spousta lidí není OK s tím, jaký mají život. Až budu mít ženu a barák ve Španělsku a dvacet milionů na účtě, tak to bude dobré. Až vystuduju vysokou. Až budu CEO té firmy. Já neříkám, neusilujme o to – právě naopak, na životě je skvělé, že můžeme růst. Ale vědomě. Aby mě táhla touha, ne strach z toho, že to nebude.
Rozený lídr nebo střelec? To nejsou dané věci
Nic se neděje jen tak. Pamatuji si, jak za mnou Láďa Krejčí přijel s mámou ve čtrnácti nebo patnácti. Byl to kluk, který miloval fotbal – to je podstatné, miluje to, co dělá. Lidé to dnes mají tendenci popisovat zkratkou: on je rozený lídr, on je rozený střelec. To nejsou dané věci. Láďa Krejčí se rozhodl, že bude střelec, ještě než střelcem byl. A stejné to je v byznysu: přemýšlíte, cítíte se a chováte se jako ten bohatý člověk ještě ve chvíli, kdy jím nejste – a najednou se to začne dít samo.
Máte odvahu cítit se jako ten úspěšný člověk, ještě než na to máte úplně podmínky – a pak vás napadne, že si načtete jiné střelce, po tréninku si zajdete zatrénovat, začnete pracovat s neurovizuálním viděním, s prostorem, začnete si mentálně načítat, kam ten balon poletí. Věci se dějí samovolně, bez tlaku. Hodně lidí to chce jenom napůl: čeká, až začne dávat góly, aby se pak začali cítit jako střelci. Jenže to buď nepřijde, nebo se najednou začnou bát, že o ten status přijdou. A že se zraní nebo přestanou dávat góly, to je normální.
Úspěch vzniká ve chvíli, kdy tě nikdo nevidí
Rád klientům říkám: Já bych se na tvém místě neobával o svoji budoucnost, ale o myšlenky, které o té budoucnosti máš v přítomném okamžiku. Protože přítomný okamžik je jediný moment, kdy můžu ovlivnit sám sebe, svoje myšlenky a emoce. My jsme ale velmi často buď ve strachu z minulosti, nebo v tom, co chceme – a tam je rozdíl: buď po tom toužím, chci to, ale nemusím to mít, jdu si za tím. Anebo na tom lpím: já to musím mít, protože bez toho budu úplně v prdeli.
Takže si koupím to Lamborghini, barák, vydělám milion – a cítím se ještě hůř, protože jsem měl iluzi, že to se mnou něco udělá. Když na něčem lpím, znamená to, že nejsem OK s tím, kde jsem a jaký jsem. Můžeš být nespokojený a mít ambice, to je v pořádku. Ale pokud nejsi OK s tím, jaký jsi a kde jsi, jsi sám proti sobě a ztrácíš to nejcennější, co máš – kontakt s přítomným okamžikem.
Je dobré být OK s chybou
Vyrůstáme v systému, který je extrémně orientovaný na chybu. Uděláš chybu ve sportu, jdeš si sednout. Ve škole je to o hledání chyb. Vyjdeme z toho a bojíme se chybovat. Setkávám se s kluky, kterým je dvacet, pětadvacet, jsou reprezentanti, díky dřině došli daleko, a teď se extrémně trápí. Mají strach, úzkosti a nevědí, co s tím.
Jack Nicklaus, jeden z nejlepších golfistů všech dob, to řekl krásně: „Já jsem byl vždycky OK s chybou.“ Znamená to, že se na chybu soustředil, že chtěl chybovat? Ne. Ale před každým úderem byl OK s tím, že to nemusí vyjít, že ten turnaj nemusí dopadnout. A když to integrujete do nervového systému, můžete se soustředit na to, co chcete, protože vám nevzniká podvědomý strach ze selhání.
Nepřehlédněte:
