Paní Květě se v roce 2022 obrátil život vzhůru nohama. Po smrti partnera se dostala do finanční tísně, přišla o byt a skončila i s dětmi v azylovém domě. „Tam mi byli celou dobu oporou, cítila jsem zde bezpečí a věřila, že se zvládnu zase postavit na vlastní nohy a začít od začátku,“ říká. Květa v domě navíc potkala personální koučku projektu Lighthouse z Nadace Terezy Maxové. A i díky ní našla nový hnací motor: využila své zkušenosti, začala péct a získala uplatnění jako cukrářka. S pomocí od nadace nyní bydlí s rodinou zase ve svém a nastoupila do nové práce.

Ne všechny příběhy rodin, které se dostaly do problémů, ale končí podobným happyendem jako z filmu. V České republice je aktuálně v náhradní péči kolem 28 tisíc dětí, což je v rámci EU nadprůměrný počet. Ve 48 procentech případů to je (aspoň podle informací Seznam Zpráv) z důvodu nevyhovujícího bydlení. Přitom odebírání dětí z rodin kvůli ekonomickým důvodům kritizoval ve funkci ombudsmana už v roce 2007 Otakar Motejl: „Veřejný ochránce práv považuje tento postup za zcela nepřípustný a v rozporu nejen s právy dítěte, ale lidskými právy vůbec.“

A v roce 2011 dokonce Nejvyšší soud rozhodl, že chudoba rodiny a špatné bydlení nemohou být jediným důvodem pro odebrání dítěte a nařízení ústavní výchovy. Navzdory tomu je i třináct let poté praxe v Česku stále odlišná. Bývalá modelka, filantropka a podnikatelka Tereza Maxová, která se pomoci dětem věnuje přes pětadvacet let, k tomu říká, že i jí samotnou před lety šokovalo, jak snadno lze přijít o děti: „Tehdy jsme pomáhali jedné sociální pracovnici zachránit před odebráním sedm dětí od maminky samoživitelky, které přišel nedoplatek za plyn, který byl nad její rozpočet.“

Jednalo se přibližně o 15 tisíc korun, a kdyby dotyčná žena dluh nezaplatila, musela by opustit byt. „Pokud by k tomu došlo, děti by pravděpodobně skončily v dětském domově, kde stát platí náklady na jedno dítě v ústavu přibližně 30 až 50 tisíc měsíčně. A to nezmiňuju trauma z odebrání a citovou deprivaci,“ popisuje Maxová.

V Nadaci Terezy Maxové se více než 15 let po pomoci kojeneckým ústavům a pěstounským rodinám zaměřují i na podporu rodičů v tíživé ekonomické situaci, kterým by jinak odebrání dětí hrozilo. „Pro takové maminky máme v projektu Lighthouse jednorázové řešení v případě akutní krize. Nabízíme finanční pomoc pro kauci na bydlení, nedoplatky na energiích, nájemné a dluhy,“ říká Maxová.

Ve spolupráci s OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí pozn. red. ) je pak jejich cílem adresná pomoc rodinám, které se dostaly do těžké sociální či jiné ohrožující situace. I tato finanční podpora je jednorázová a jejím předpokladem je spolupráce rodičů a bezpečné rodinné prostředí pro dítě.

Lighthouse ale neposkytuje jen finanční pomoc, snaží se rodiče také naučit, jak s penězi zacházet. I to je totiž často problém. „Špatná finanční situace a dluhy bývají společným jmenovatelem. Naší snahou je podpořit změnu návyků, jimiž matky řeší svou finanční situaci. Pracujeme s nimi dlouhodobě a pravidelně,“ vysvětluje Maxová.

V nadaci se zaměřují hlavně na to, jak dostat pod kontrolu domácí rozpočet, jak vyjít s penězi, které jsou k dispozici, a také jak případně vytvářet rezervy. „Společně hledáme cesty jak řešit jejich dluhy a exekuce. Celkově nám jde o to, aby matky po návratu do běžné společnosti zvládly hospodařit, vést domácnost a předcházet finančním potížím,“ dodává.

Kromě toho chce nadace pomáhat i matkám, kterým v návratu do práce brání třeba nedostatek školek: „Pomáháme v rámci našeho CTP fondu, z něhož lze podpořit například úhradu školkovného, kroužků, vzdělání, školních potřeb, dopravy do školy, náklady na psychologa, školní výlety a podobně.“ Lighthousu se podařilo od jeho rozjezdu v roce 2022 pomoci 124 rodinám, roční rozpočet projektu je milion dvě stě tisíc korun.

A co by měli podle Maxové dělat zákonodárci? „Je potřeba systém přenastavit tak, aby se pomoc a podpora k rodinám dostala včas. To je směr, který uplatnily všechny státy, které se rozhodly pro transformaci.“ Je prý potřeba se také odklonit od v Česku stále převládajícího „trestajícího“ přístupu: „Pořád se na rodiny, které mají potíže, díváme tak trochu skrz prsty a točíme se na tom, že si za problémy mohou samy. Byla bych ráda, kdybychom si uvědomili, že když dítěti a rodině pomůžeme včas a prakticky, tak je to investice, která se vyplatí.“

Jednoduše jde tedy o to nasměrovat zdroje a lidské kapacity do terénní sociální práce a sociálních služeb. Podle Maxové příklady dobré praxe u nás už existují. „Řada neziskových organizací se inspirovala právě i v zahraničí a přenesla do České republiky skvělé metody práce, jak posílit rodičovské kompetence. A máme i příklady z vyloučených lokalit, že když spolupracuje dobře škola, lékař a sociální služba, tak se daří rodinu udržet pohromadě,“ říká Maxová.

V zahraničí, zejména na západ od nás, je podle ní samozřejmostí, že se nejvíce energie upíná směrem k prevenci a včasné podpoře. Základem je garantovaná síť terénních a ambulantních služeb, na kterou rodiče narážejí v běžném sociálním prostředí.