Rok se s rokem sešel a já opět šlapu do pedálů na cyklistickém švihu z domova do kanceláře. Mám to přibližně 100 kilometrů, porada začíná v 10 dopoledne a měl bych dojet alespoň trochu svěží, abych byl ten den k něčemu. Tentokrát jsem však o něco klidnější. Mechanický gravel jsem vyměnil za elektrický s německou technologií, takže bych měl vše zvládnout s prstem v nose a nohama nahoře. Snad…

Někdo tomu říká cesta ze severu, přes Kokořínsko, směrem na Mělník, Kostelec nad Labem a Prahu. Já jsem si přibližně 100 kilometrů dlouhý úsek neskromně přejmenoval na testovací polygon Vojtěcha Sedláčka. 100 kilometrů se může někomu zdát jako pořádný kus cesty, stejně jako v minulém roce ovšem musím připomenout, že i pro nepříliš trénovaného cyklistu se nejedná o nic děsuplného, zvláště když máte pod zadkem karbonový stroj vybavený elektromotorem, který žehlí asfalt, štěrk i lesní cesty jedna báseň. Že je gravel skvělá věc, mi zkrátka už nikdo nevymluví.

A když už je řeč o skvělých věcech na cyklistiku, dovolím si otevřít ještě jedno malé okénko. Mimo karbonu a elektřiny jsem s sebou měl i na míru dělané sedlo od společnosti Posedlo, které jsem na tomto polygonu zkoušel již minulý rok. A i po roce užívání musím poznamenat, že můj zadek díky němu dodnes netuší, co je to středověk. To sedlo skutečně funguje, nic se na něm neodírá, nedrolí ani nepraská. Zkrátka must-have věcička pro všechny, kterým zadnice po několika desítkách kilometrů začíná vypovídat službu.

Zpátky ale k mému letošnímu švihu. Vzhledem k tomu, že jsem si elektrický gravel vybavený hned několika technologiemi od Bosche mohl osahat již předtím, věděl jsem, že tentokrát nebudu muset hnát jako čert. Namísto čtvrté ráno a do tmy jsem proto vyrážel lehce před šestou, a tak jsem se hned mohl kochat scenériemi plnými světla.

Přesto jsem sledoval hlavně palubní počítač Kiox zabudovaný na řídítkách kola, který je hlavním zprostředkovatelem komunikace mezi jezdcem, kolem s řídící jednotkou System Controller a aplikací Flow v mobilním telefonu. Právě díky propracované konektivitě a digitalizaci se otevírá obrovská paleta možností, co všechno lze během jízdy sledovat a také co všechno lze na kole upravovat.

Navi, kadence a Watty

Já jsem měl oči nejčastěji zapíchnuté v navigaci, která velmi jednoduchým, ale naprosto přehledným způsobem zprostředkovává trasu, kterou má jezdec jet a kterou si předem definuje v aplikaci. Během cesty jsem však narazil na jeden malý problém. Appka vždy nabízí k zadanému bodu tři možné trasy. První pro kochačku, druhou pro rychlý přesun na místo a třetí je MTB nářez vedoucí přes pekla a zpět. Ani jedna ale nekorespondovala s původní trasou z Mapy.cz jetou před rokem. A jelikož jsem jí chtěl být věrný, abych mohl porovnat finální výsledky, musel jsem jednotlivé body trasy, tedy obce, zadávat ručně.

Navigace mě pak ale tvrdošíjně hnala vždy do centra dané vsi, což se mi úplně nehodilo. Až později jsem zjistil, že lze při plánování přesně umisťovat špendlíky podržením prstu na mapě. Kdybych to byl býval věděl dřív, nemuselo padnout pár sprostých slov na návsi v Dubé a finální jízda ve Flow by nebyla rozsekaná na tři části.

Mým druhým nejčastějším předmětem zájmu na displeji bylo měření kadence a počet odevzdávaných Wattů. Když je kadence správná, displej odměňuje jezdce pochvalným zeleným zabarvením. Jakmile ale spadne pod 80 otáček za minutu, začne se zlobit do červena. Stejně tak jsem sledoval, aby se odevzdávané Watty dostávaly k dvoustovkové hranici.

Může se to zdát jako fanatické sledování hloupých čísel, nicméně tato čísla umí ledacos napovědět o kondici a také využívání kola, zvlášť pokud je elektrické. Člověk s jejich pomocí může sledovat progres, ale hlavně vidí, kolik energie do jízdy dává. Špatné hodnoty mohou upozornit na nevhodný převod či nešťastně zvolený jízdní režim elektrokola. Lze se tak vyhnout zbytečnému plýtvání energie v akumulátoru či opotřebovávání motoru. Ostatně celý systém od Bosche je natolik chytrý, že i sám napoví, kdy je dobré zařadit lehčí stupeň. V mém případě byly sice příkazy v němčině, ale das ist kein Problem a jedeme dál.

Pohodové Eco versus ďábelské Turbo

Cesta ze severu do Prahy nenabízí příliš mnoho zapeklitých táhlých stoupáků, takže jsem si po většinu času vystačil se zařazeným režimem Eco, který napomáhá skutečně jen lehoulince. V záloze však byly další tři, a to Tour+, Sprint a nejvýkonnější Turbo, které jezdce vytáhne do kopce jako kotva lyžaře nahoru na sjezdovku. Každý z režimů si lze navíc v aplikaci ještě specificky rozpitvávat a nastavovat, například kolik výkonu poskytují nebo jak rychlý je s nimi rozjezd.

Pro srovnání, co takový jízdní režim umí, totožnou třicetikilometrovou trasu jsem v Eco režimu s občasnou dopomocí Tour+ zajel za 1:25 minut s průměrnou rychlostí 22,6 km/h. O několik dní později jsem pak stejnou trasu na režim Turbo ujel za 1:10 minut s průměrnou rychlostí 27 km/h. A počet odevzdaných Wattů i průměrná kadence přitom stoupaly.

Přestože je pro někoho elektrokolo šidítko pro důchodce, osobně zastávám názor, že se jedná o skvělou možnost, jak si vychutnávat dynamickou cyklistiku i v momentě, kdy člověk nemá tolik našlapáno. Po rovině letí i bez motoru, z kopce jakbysmet a v kopcích nemusí jezdec nechávat tolik energie a přijíždět domů absolutně zničený. Zvláště severní Čechy, kde jezdím nejčastěji, jsou plné kopců, které umí vyždímat. S elektrickým kolem ty nejhorší vesele přeskáčete a ty mírnější už pokoříte za své. I na elektrokole totiž lze podávat výkon a člověk nemusí mít pocit, že podvádí.

V případě gravelu s technologií od Bosche navíc ani skoro nebylo poznat, že se jedná o elektrokolo, a to jak z hlediska vzezření kola, tak i jeho váhy. Motor Performance Line SX, který nabízí výkon až 600 W a podporu při šlapání až 55 Nm, má pouhé dva kilogramy a akumulátor v rámu o kapacitě 400 Wh není o moc těžší. Ve finále jsem tak váhu kola vnímal především v momentě, kdy jsem jej nakládal do auta nebo tahal do bytu ve druhém patře. Při samotné jízdě skoro vůbec.

Elektřina navíc umožňuje vybavovat kola některými chytrými funkcemi. V případě Bosche je skvělý eBike Lock, tedy elektronický zámek, díky kterému se vám na kole nikdo neprojede do nejbližší zastavárny. Nejen že se systém zakousne do kola a nepustí, ale ještě upozorní notifikací do mobilu, že se kolem bicyklu něco děje a je lepší jej zkontrolovat. Odpadá tak nutnost při občerstvovacích zastávkách v hospodě kolo zamykat těžkým zámkem, nebo jej neustále bedlivě střežit.

Já jsem tento problém řešit nemusel, protože jsem během švihu v podstatě skoro vůbec nezastavoval. Dopřál jsem si jednu rychlou pauzu na lavičce v jedné z obcí kdesi u Tuháně, kde jsem svačil i minulý rok. A zatímco tehdy jsem cítil, že nohy jsou už trochu těžké a chvilku jsem poseděl, teď jsem do sebe rychle natlačil jednoho turbošneka a valil dál. Jediná krize přišla za Kostelcem nad Labem, kde jsem musel z kola na chvilku slézt a trochu protáhnout nohy. Po chvilce však už bylo zase všechno v pořádku a mohl jsem si vychutnávat melounovou příchuť vody do ostřikovačů od okolo projíždějících řidičů.

Rekord trati

Provoz byl naštěstí minimální, což možná bylo dané tím, že jsem jel v obecně klidnějším prvním červencovém týdnu. Klid se však proměnil v chaos v Praze, která se ani po roce nepolepšila a stále je pro turisty stejně příjemná jako vosa zamotaná ve vlasech pod helmou. Nic moc.

K budově našich karlínských kanceláří jsem nakonec dorazil po třech hodinách a padesáti sedmi minutách v 10:02 dopoledne. Dveře redakce jsem tak otevíral zhruba s pětiminutovým zpožděním, které si ale rád odpustím. Průměrná rychlost se samozřejmě podle Stravy, Garmin hodinek a aplikace Flow liší, nicméně v průměru jsem letěl přes 24 km/h. Pro srovnání, na mém klasickém gravelu od Canyonu s hliníkovým rámem, který jede jen na sádlo, jsem v minulém roce trasu zajel za pět hodin a čtyři minuty s průměrnou rychlostí 20,6 km/h. Nutno podotknout, že jsem kvůli bloudění u Labe najel o pár kilometrů více.

Zatímco minule jsem se nejvíc obával o čas, tentokrát jsem řešil hlavně to, zda vydrží baterka. A dala to zcela bez problému. Po dojezdu hlásila ještě zhruba 20 % kapacity, takže bych si klidně mohl trasu protáhnout a dojet třeba až do Berouna. Baterii se mi nepodařilo vybít při žádné ze zhruba dvanácti vyjížděk, které jsem s kolem absolvoval, takže pokud se člověk nenechává jen vozit a jezdí ve správných kadencích a se správnými Watty, může se i na elektrokole s Bosch technologií dostat opravdu daleko. Samotné nabíjení je přitom extrémně rychlé. Trvá zhruba 3 hodiny, pokud nabíjíte z oněch 20 % 4A Chargerem.

Poslední otázkou zůstává, na kolik celá tahle sranda přijde. Řešení od Bosche, tedy motor, akumulátor, řídící jednotka a displej, samostatně prodejné není, takže vždy záleží, po jakém konkrétním modelu kola člověk sáhne. Bosch technologii dodává zhruba stovce výrobců. Já jsem měl karbonový rám neurčité značky, k tomu karbonové ráfky a gravel sadu GRX od Shimano, díky čemuž celkovou cenu kola odhaduji zhruba na 120 až 150 tisíc korun. Je to víc, nicméně za tyto peníze člověk dostane obrovskou porci zábavy.