Objevila ji už dávno, na její pojmenování si ale musela počkat až do poloviny letošního února. Mikrobioložka Kateřina Snopková přivezla před deseti lety z vědecké výpravy na Antarktidu dosud neznámou bakterii, ale do výzkumu jí vstoupilo mateřství a vzorky tak musely jít doslova k ledu. Teď vše úspěšně završila. Česká vědkyně navíc říká, že by se na Antarktidu chtěla příští rok vrátit. Stále je podle ní co objevovat a možná tam někde čeká i návod na to, jak se zbavit bakterií rezistentních na antibiotika.

Objev samotný lze považovat za splněný vědecký sen. Z Antarktidy se Kateřina Snopková vrátila v roce 2015 poté, co strávila měsíc a půl na České vědecké stanici Johanna Gregora Mendela. Přivezla si tehdy neobvyklé vzorky, ale o rok později se jí narodil první syn, a tak objev po dobu její mateřské dovolené putoval do mrazáku.

Ke zkoumání neznámé bakterie se vrátila před třemi lety – po druhém dítěti a omezení v podobě pandemie covidu. A letos v únoru se dočkala i pojmenování, které je v rámci vědecké obce nesmírně prestižní záležitostí. Nový druh nese název Pseudomonas rossensis podle antarktického ostrova Jamese Rosse, kde jej Snopková našla.

Pseudomonády jsou v přírodě hojně rozšířeným rodem bakterií, který zahrnuje více než tři sta padesát druhů. Některé z nich mohou u lidí způsobovat závažná onemocnění a mnohé vykazují silnou antibiotickou rezistenci – zejména druh Pseudomonas aeruginosa, který je častou příčinou infekcí u už tak oslabených pacientů.

Jiné druhy pseudomonád jsou naopak prospěšné a bakteriociny, které produkují, mohou být nástrojem, jak tuto rezistenci prolomit. „Jde o proteinové toxiny, které dokážou selektivně ničit příbuzné bakterie,“ upřesňuje Snopková, která za výzkum těchto „biologických antibiotik“ coby alternativy ke komerčně používaným antibiotikům loni získala Cenu Wernera von Siemense pro mladé vědce.

V Česku působí Kateřina Snopková na Mikrobiologickém ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, právě odtud se před deseti lety vydala na pracovní cestu do Antarktidy. „Jezdí se zhruba na tři měsíce, z toho je člověk šest týdnů na stanici a zbytek času zabere cesta,“ popisuje pro CzechCrunch. Dostat se na místo totiž není jednoduché. „Trasa z Chile nebo Argentiny na Antarktidu se špatně plánuje, člověk je závislý buď na chilské, nebo argentinské armádě, která vědce letadlem či lodí dopraví na místo,“ vysvětluje.

Foto: Archiv KS

Tuleňů je v Antarktidě hodně

Armádní letoun tehdy Snopkovou s kolegy dovezl na argentinskou polární základnu Marambio, odkud je pak na stanici Johanna Gregora Mendela dopravil vrtulník. V Antarktidě nejsou žádné značené cesty, kterých by se dalo držet. „To komplikuje i sběr vzorků, člověk musí mít hlavně kvalitní boty, protože neustále leze po kamenech,“ popisuje Snopková. „Občas bylo potřeba i slanit ze srázu, abyste se dostali na místo, kde jste potřebovali odebrat vzorky.“

Byť takový pobyt může znít dobrodružně, zázemí mají čeští vědci komfortní. „Stanice je velká a je na ní topení, teplá voda, pračka i myčka. Na velkou expedici, kde je zhruba patnáct až dvacet vědců, jezdí vždy i lékař,“ vyjmenovává vědkyně. Denní program je podle ní jednoduchý. Pokud člověk nemá službu „v kuchyni“, ráno se nasnídá, vezme si svačinu a vyrazí do terénu. „Zpět jsme se vraceli kolem sedmé večer. Ovšem pokud se sbírají vzorky mimo dochozí vzdálenost, tak se spí i tři, čtyři dny ve stanu,“ popisuje život výzkumníka.

Foto: Archiv KS

Zima Kateřině Snopkové při výpravách nebyla

Zima jí prý ale při takových výpravách nebyla. Pobyt na Antarktidě se plánuje v době tamního léta, kdy běžně nesněží a teploty se pohybují od minus pěti do plus osmi stupňů. „Právě proto, že se jedná o oblast, která byla nedávno odledněna, lze na ní studovat, jak se v chladných podmínkách rozvíjí život. A to nejen u bakterií, ale i mechů a lišejníků,“ vysvětluje Snopková.

Aby mohli vědci pečlivě zkoumat místní mikroorganismy, snaží se zároveň nekontaminovat okolí těmi dovezenými. „Veškeré čerstvé potraviny, které se pro expedici přivezou, je potřeba ozářit UV lampou.“ Podobný problém pak způsobuje dokonce i hormonální antikoncepce. „Nevím, jak je to v současné době, ale když jsem byla na Antarktidě před deseti lety já, mluvilo se o omezení užívání hormonální antikoncepce po dobu pobytu na stanici. Hormony totiž odcházejí z těla močí a mohou tak kontaminovat nedotčené polární prostředí,“ vysvětluje osmatřicetiletá vědkyně.

Foto: Archiv KS

+1

Když se řekne Antarktida, člověku vytane na mysli tučňák, těch ale podle Snopkové na ostrově Jamese Rosse tolik není. „Na každém rohu ale narazíte na mrtvé tuleně. Spekuluje se, že za to mohou velmi chladné zimy spojené se zamrznutím moře u pobřeží, epidemie psinky nebo také kombinace těchto faktorů,“ popisuje a dodává, že mrtví tuleni se na ostrově nacházejí v různém stádiu rozkladu, a přitom se neví, jak dlouho tam leží, protože chladné klima celý proces zpomaluje.

„Bylo ale fascinující sledovat, jak se z nich stávají oázy života pro ostatní organismy. Vždy ležel na zemi mrtvý tuleň, který byl obrostlý lišejníky a řasami,“ říká Snopková. Někdy pak tuleni zkomplikovali i pitný režim vědců, kteří pro svou potřebu používali vodu z místních vodních zdrojů. „Člověk bere pitnou vodu z nějakého potůčku a pak zjistí, že v něm o kousek dál je mrtvola tuleně.“ Zážitek se však naštěstí obešel bez zdravotních problémů.

Maximum pozornosti ale vědkyně věnovala jiným živým organismům – zmíněným pseudomonádám. „Je to velmi zajímavá skupina bakterií. Přežijí toho opravdu hodně, přestože se lidé všemožně snaží jim to znepříjemnit. Rezistentní bakterie jsou výrazným problémem v nemocnicích u hospitalizovaných pacientů. Právě proto je Světová zdravotnická organizace řadí mezi pět nejhorších patogenů z hlediska rozvoje rezistence. Mým úkolem tedy bylo zjistit antibiotický potenciál antarktických bakterií se zaměřením na pseudomonády,“ popisuje.

Příští rok by se chtěla na stanici na Antarktidě vrátit, je totiž podle ní stále co objevovat. „O tom, jak tyhle organismy v Antarktidě přežívají, pořád víme velmi málo. Vše má přitom biotechnologický potenciál. Například enzymy, které bakterie využívají, jsou přizpůsobené nízké teplotě. Už teď se používají například v pracích prášcích, se kterými lze prát v nižších teplotách,“ uzavírá.