Série Mafia se po letech vrací ke kořenům. Zatímco nechvalně proslulá trojka experimentovala s otevřeným světem v New Bordeaux, The Old Country sází na uzavřenější mapu Sicílie na přelomu 19. a 20. století. Hráči se tak znovu ponořili do světa vendety, rodinné cti a mafiánských tradic. O víkendu jsme se do drsné gangsterky pustili i my, a po pěti intenzivních kapitolách jsme sepsali, co nás nejvíce okouzlilo a co nás naopak… netěší.

Co zvládla nová Mafie na jedničku?

1. Atmosféra

Míša: Prvních pět kapitol nového spinoffu legendární série jednoznačně ukazuje, kde má hra svou největší sílu – v budování atmosféry. Sicílie je zpracovaná s takovou pečlivostí, že vás přiměje zpomalit, zastavit se a vychutnat si každý detail. Horký vzduch sálající z ulic, pečlivě vymodelovaná architektura s oprýskanými fasádami, prašné kamenné cesty. Všechno působí autenticky a věrohodně. Mistrovská práce se světlem a stínem pak dává scenériím hloubku, kterou sluncem zalité uličky italských měst jen umocňují. Filmové sekvence jsou dosud vrcholem zážitku. Scéna, kdy Enzo při svitu svíce pohlédne do očí Dona Torrisiho a stvrdí svou oddanost rodině, dokáže vyvolat husí kůži a patří k momentům, které si zapamatujete.

2. Herci

Míša: Studio Hangar 13 se skvěle trefilo s výběrem herců. Výrazné a zapamatovatelné tváře v kombinaci s rozmanitými a dobře napsanými charaktery dělají z každé cutscény malý filmový skvost. Detailní modely postav zachycují i ty nejjemnější emoce, což celý zážitek dělá neskutečně poutavým. I když se kvůli tomu hra občas přepne na 30 snímků za vteřinu, stojí to za to. Každé gesto má obrovskou váhu.

3. Protagonista

Míša: Enzo zatím působí jako výrazně odlišný hrdina od předchozích mafiánských legend. Není to přehnaně svalnatý frajírek ani neodolatelný drsňák. Jde o uvěřitelně vykreslený portrét chlapce, který se vytrhl ze spárů otroctví a chce se za svou šanci odvděčit pokorou a možná až slepou poslušností. Riccardo Frascari dokázal skrze Enzovy oči přenést naději, odhodlání, hluboký respekt k rodině i špetku mladistvé naivity. Je to originální přístup, který se výrazně liší od vážného Tommyho Angela či drsného Vita Scaletty.

4. Český a sicilský dabing

Pája: O českém dabingu se toho už hodně napsalo a určitě minimálně v hlavních rolích najdete zdatné herce, kteří ho posouvají na úroveň filmové nebo televizní produkce. U málo významných postav to ale občas zaskřípe, třeba při výslovnosti některých italských jmen nebo slovíček, která jinak šikovně narušují české věty. Existuje tu ale ještě jedna varianta, na kterou u jiných her jen tak nenarazíte: sicilský dabing.

Jasně, vůbec netuším, jak moc je sicilština v případě Mafie: Domoviny přesná – i kdyby mi někdo místo historie rodu Torrisi popisoval recept na cannoli, nepoznala bych to. Ale poslouchat italskou babi na začátku dvacátého století, jak pomalu vysvětluje význam vendety ve svém jazyce… To je zážitek.

5. Vizuální lahůdka s důrazem na detaily

Pája: Mafia je samozřejmě o pomstě, loajalitě a drsných hoších s revolvery za pasem, ale zkusili jste se ve hře občas zastavit u… bedýnek s ovocem? Vážně. Jablka, citrony, pomeranče a ta velká rajčata! Grafik, který je za tohle zodpovědný, by zasloužil metál. Domovina je vizuálně povedená hra. Občas na PlayStationu Pro zápolí s doskakováním textur při pohledu do dálky, ale řadu menších detailů má promakanou. A mezi nimi je třeba jídlo.

Foto: Hangar 13

+10

A kde to skřípe?

1. Předvídatelnost

Míša: Od samého začátku se nelze zbavit pocitu, že víme, co přijde dál. Každý, kdo má alespoň základní povědomí o gangsterských filmech, si dokáže přibližně představit další scénu, což bohužel snižuje napětí a překvapení.

2. Prázdná Sicílie

Míša: Navzdory návratu k lineárnímu vyprávění a menší (ale precizní) mapě působí Sicílie poněkud mrtvě. Na cestách často nenarazíte na živou duši, nepotkáte jezdce na koních ani boháče v autech. Mapa tak místy zeje prázdnotou, což ubírá na pohlcující atmosféře příběhu, zvlášť když si vzpomenete na rušné ulice druhé Mafie plné NPCs a aut.

3. Stealth

Míša: Plížení, které k sérii vždy patřilo, je zde bohužel podceněno. Enzo neumí skákat a šplhat zvládá jen tam, kde to vývojáři dovolí, takže má cestu k cíli prakticky „nalajnovanou“. Nepřátelé jsou snadno předvídatelní a často se otočí zády přesně ve chvíli, kdy se to hodí. Nejhorší ale je, že je úplně jedno, jestli se k cíli proplížíte potichu, nebo si cestu brutálně prostřílíte. Stealth nemá žádnou váhu ani výhodu.

4. Hratelnost

Pája: Ani předchozí díly nebyly nijak komplexní co se týče samotné hratelnosti. A Domovina je navíc viditelně menší hra. Občas ale dostanete až příliš tíživý pocit nevyužité příležitosti. Rozhodně tu přitom nevolám po sofistikovaném soubojovém systému, odemykání stovky perků nebo možnosti si nesmyslně plavat v moři, proboha, jen to ne!

Spíš se Enzo čas od času dostane do situace, která až žadoní o nějakou tu minihru nebo menší aktivitu – třeba když se prochází kolem stánků před slavnostními dostihy, ale nemůže na místě nic moc dělat. Nebo když páčí zámky („zmáčkni dlouze tlačítko“).

5. Dostihy bez výzvy

Pája: Kdo by si nepamatoval naprosto epické závody z první Mafie! Tehdy jsme ještě nepotřebovali soulsovky, abychom si vyzkoušeli, kdy nás hra skutečně zlomí. V Domovině jsou hned na začátku dostihy a… řekněme, že je to druhý extrém. Coby Enzo tu postupně předjíždíte soupeře, a i když vašemu koníkovi těsně před cílovou čárou dojde „nitro“, nevadí, ostatní jakoby zpomalí a vy vyhrajete.

Na jednu stranu jsem ráda, že přehnaná obtížnost tady nestojí v cestě dobrému příběhu. Mafia skvěle plyne, skoro jako film. Zároveň ale občas dostanete pocit, že vás někdo vodí za ručičku a klade jednu žlutou směrovku za druhou.