„A slunce bys taky chtěla sníst?“ „Ne, slunce svítí, je sladké, ale slunce se nejí. To je nejedlá planeta.“ „A proč se nejí?“ „Protože ze sluníčka rostou všechny rostliny.“ Tak vypadal dialog vizuální umělkyně a režisérky Markéty Magidové s jednou z jejích dcer, kterým zarámovala svou výstavu s názvem Moje sladká nejedlá planeta v pražské galerii Kunsthalle. Na jednom místě prostřednictvím několika médií a humoru sobě vlastnímu nabourává naše vnímání společenské hierarchie, genderu a rodiny. Využívá k tomu nevinné dětské malůvky, které se v prostoru střetávají se surovostí současného, ale také antického světa.

Krátké animované filmy, digitální malby, kovové sochy a virtuální imerzní realita vtahující diváka do říše mytologických mořských tvorů, kteří žijí v nerovném postavení s lidmi z městečka prosperujícího díky populární filmové produkci o mořských pannách. Markéta Magidová využívá pro svůj projev různé formáty, všechny ale pojí zřetelná linka. Ta se její tvorbou táhne podobně jako barevná vlákna vycházející z jedné postavičky jejího devítiminutového 3D filmu Čmáranice.

V něm se rozverné postavičky, které Magidová přenesla do 3D animace na základě malůvek svých dcer, dostávají v chladném prostoru muzea do střetu s klasickými sochami z období antiky. Třeba takovému Caesarovi se jejich dovádění vůbec nepozdává. Jiné sochy jsou ale jejich hravosti poněkud otevřenější. A díky navázanému dialogu může začít cesta vzájemného obohacování a nových způsobů uvažování.

Foto: Vojtěch Veškrna

Vizuální umělkyně a režisérka Markéta Magidová

Za doprovodu hudby evokující animované pohádky pro nejmenší a voiceoveru v podobě roztomilého dětského smíchu a žvatlání Magidová ukazuje, že i hranice mezi uměním a neuměním by se měly stírat. A že i dětský, naivní pohled na věc není méněcenný a může nevyváženou debatu obohatit o nový rozměr. Návštěvník má tohle pojetí na paměti v průběhu celé výstavy, jelikož zvuky z Čmáranice se nesou celým prostorem.

Na pozadí běží tak i v momentě, kdy se procházíte kolem digitálních maleb převedených na látku a objektů ze série, kterou Magidová vytvořila opět na základě kresbiček malé Zoe a Ester. Malby, které i přes zdánlivý obdiv rodičů mnohdy končí v koši, umělkyně převádí do monumentálních obrazů a soch. A když má člověk trochu otevřenou mysl, sám se vrátí do dětských let, kdy maloval sluníčko, z něhož jako trčící vlasy vyrůstaly paprsky světla.

I názvy jednotlivých děl divákovi přibližují pozbytou dětskou imaginaci, nesvázanou dospěláckými konvencemi. Běží vlajka po potoce a nemá ani kus chleba. Brambora, která právě vstala z postele. Jahůdka, banán a drakový ocásek, za který se tahá. Děti vnímají svět skutečně jinak než dospělí a jejich jazyk má v sobě velkou míru poetičnosti, kterou se Magidové do její tvorby daří s lehkostí přenést.

„Magidová naši vlastní realitu konfrontuje s představivostí. Každá klikatá čára a nesouměrná končetina nabývá nových vlastností, vybočuje ze skutečnosti, na niž jsme zvyklí, a umožňuje nám prozkoumat a přehodnotit obecně známé společenské narativy a pokusit se podívat z jiné perspektivy nejen na historii, kulturu a sociální otázky, ale především na sebe a věci, které považujeme za samozřejmé,“ přibližuje myšlenky výstavy její kurátorka Andra Silapētere.

Jinou perspektivu na kulturu a sociální otázky nabízí i snímek Kouzlo uvolnění, který je volně inspirován utopickým románem Woman on the Edge of Time od feministické autorky Marge Piercy. I zde se stejně jako v Čmáranici objevují sochy a sousoší zobrazující různé formy rodinných uspořádání. Nekonfrontují je přitom malované postavičky, ale mimozemské bytosti, které poslouchají, jak se ženské postavy ptají třeba na to, kdy se vdají, kdo bude jejich manžel a kolik budou mít dětí.

Konfrontace se ale nepodobá té ze Dnu nezávislosti. Mimozemšťané mnohými stereotypy ovlivněným postavám předávají schopnost svobodné volby. Socha panny Marie tak Jezulátko vtiskává do ruky svatému Josefovi. Ze svazujících pravidel se osvobozují i jiné bytosti a film má šťastný, barevný konec. To samé se však nedá říct o dalším krátkém filmovém počinu s názvem Infamia, který obzvlášť v blízkosti všech dětských kreseb, hlásků a roztomilých názvů způsobuje nepříjemné mrazení v zátylku.

Foto: Vojtěch Veškrna

Velkou část výstavy tvoří kovové sochy

Magidová se v něm totiž vrací do antických Pompejí a inspirovaná vizualitou archeologických nalezišť vypráví příběh milenců – prostitutky Moly a gladiátora Rustika. Oba byli v římské společnosti známí jako infamia, tedy osoby, které nemají dobrou pověst. „Řádným“ občanům sloužili jako zdroj pokleslé zábavy, jejich kůži proto Magidová ve snímku nahradila mozaikovou podlahovou dlažbou určenou k tomu, aby se po ní šlapalo.

Ve filmu zaznívají na účet Moly ponižující slova, která vychází z dochovaných nápisů historického nevěstince v Pompejích. Většina z nich je ukázkou značkování mužského teritoria, liší se jen věta, pod kterou je podepsaný právě gladiátor Rustikus. „Mola umírá, píše chlapec Rustikus. Kdo bude truchlit pro Molu?“ Film, umístěný ve výstavním prostoru za závěsem, je vhodné si nechat na konec. Po odchodu ze sladké výstavy totiž divákovi na jazyku zůstane nepříjemně hořká pachuť. Výstava je v Kunsthalle k vidění od 9. února do 1. května 2023.

Výstava Moje sladká nejedlá planeta spadá do série nazvané Kunsthalle Praha Invites, která se zaměřuje na vycházející talenty s již rozvinutou uměleckou tvorbou. Ve většině případů jde o jejich první institucionální výstavu. „Chceme podporovat rozvoj inovativních výzkumných projektů a tvorbu nových děl, které se, nezávazně na zvoleném typu média, zaměřují na současné společenské otázky. Každou výstavu přitom vždy doprovází tištěná publikace a speciální programy pro veřejnost,“ dodává hlavní kurátorka Kunsthalle Praha, Christelle Havranek.

Foto: Vojtěch Veškrna

Součástí výstavy je také virtuální imerzivní realita