Montessori je alternativní vzdělávací směr, který na začátku minulého století vyvinula Marie Montessori, italská lékařka a pedagožka, jež ve vlastním Domě dětí vzdělávala sociálně slabé žáky od tří do šesti let. Využívala k tomu minimalistické pomůcky, strohé prostředí a metody, které vedly děti k samostatnosti. Jí navržená koncepce je rozvíjená dodnes, a to i v Jablonci nad Nisou, kde se tamní montessori školka dočkala přístavby. Ta se svou strohostí i kreativitou nemůže filosofii montessori vzdělávání blížit víc. Objevujte pravidelně další zajímavou architekturu v newsletteru Arch.

Možná nám z nich nezbývá až tolik vzpomínek, přesto jsou školky významnou institucí, která pro dítě představuje první kontakt se světem mimo rodinné hnízdo. Proto je velmi důležité, aby byl tento kontakt pro dítko co možná nejpříjemnějším zážitkem. To ovlivňuje nejen personál, ale i samotné prostředí školky. Jak se ovšem ukazuje, postavit školku, která bude v první řadě myslet na své malé návštěvníky, je velmi složité.

„Když začnete stavbu školky jako architekt řešit, zjistíte, že společnost a instituce opletly tyto stavby naprosto neproniknutelnou pavučinou různých nesmyslných norem, zákazů a příkazů. Chcete vytvářet místo s jasným účelem dělat radost dětem při zkoumání světa. Místo toho počítáte složitou matematickou rovnici,“ říkají architekti ze studia Mjölk, kteří dostali za úkol navrhnout podobu nové přístavby montessori školky v Jablonci nad Nisou.

„Počítáte kubické metry vyměněného vzduchu za určitý čas. Prokazujete, že všude bude stálé normové osvětlení každého čtverečního metru. Stavba nesmí být ze dřeva. Jako proč? A nesmí mít víc než dvě patra. Proč? Nevíme. Děti, na kterých v procesu návrhu záleží nejvíc, jsou z něj zcela vynechány. Přitom víme, že jsou schopny se architektonickými nápady vážně zabývat a soustředěně odpovídat na otázky, co by pro ně bylo nejlepší,“ dodávají architekti.

Foto: BoysPlayNice

Novostavba doplnila historickou budovu a umožnila otevřít jednu novou třídu

Proto se ve svém návrhu rozhodli zaměřit především na zábavu a přístavbu koncipovali jako obří kostku s řadou herních prvků. Dvoupodlažní železobetonový objekt je v ostrém kontrastu k historické budově školky, kterou rozšiřuje o přízemí a mezipatra uspořádaná okolo schodiště a zrcadla. Tato mezipatra se stala novým prostorem určeným pro pobyt dětí, přičemž každé z nich dostalo specifický charakter.

„Vnitřní prostor je vlastně jedna velká místnost rozčleněná vertikálně do čtyř mezipater. Děti tu na sebe vždy mohou vidět, ale také se můžou na mnoha místech zašít, když chtějí soukromí pro svoji neplechu,“ vysvětlují architekti.

Obě budovy jsou vzájemně propojeny v přízemí a také krčkem v druhém mezipatře. Z něj vede i tobogán, díky kterému se mohou děti dostat cobydup do přízemí, kde je jim k dispozici velká chráněná hrací terasa nad parkovištěm. Další velká hrací plocha se nachází na střeše, na kterou se dá dostat po schodišti na fasádě. Celá střešní terasa je samozřejmě opatřena bezpečnostní sítí a je koncipována coby letní herna.

„Představovali jsme si, jaká sranda bude probíhání dokola mezi starou a novou částí školy přes záchody. Chtěli jsme, aby se z přístavby dalo vylézt ven na velkou betonovou terasu, kde jsou děti v bezpečí a zároveň mají co nejvíce svobody. Na střechu jsme umístili další herní terasu, protože je odtud nádherný výhled,“ popisují architekti, kteří doufají, že jejich architektura půjde naproti svobodě moci blbnout tak, jak zrovna děti potřebují. A přitom se jen tak mimochodem rozvíjet.

Například pohledem na reliéf mapy světa vtisknutý do jedné z betonových stěn, které byly ponechány ve své přirozené šedi. Ostrým kontrastem jim je světlý nábytek, žluté podlahy a dveře či obklady ze světlého dřeva.

Foto: BoysPlayNice

Rozvíjet se jen tak mimoděk