Kapky deště dopadají jedna za druhou na lesknoucí se chodník a mění ho v rozechvělé zrcadlo světel. Stékají po oranžových cihlových zdech, kloužou po svítících cedulích a výlohách restaurací i obchodů, polepených odshora dolů pestrými letáky lákajícími na výhodná menu a lokální akce.

Pracovní den žene lidi neúprosně vpřed. Ve spěchu do sebe narážejí, sotva si stačí všimnout těch kolem, jen aby stihli směnu či obchodní schůzku. Tím samým proudem se snaží proplout i drobná blondýnka, tak nenápadná, až působí téměř neviditelně. Kolemjdoucí ji bezmyšlenkovitě odstrkují z cesty, jako by byla jen další kapkou deště na skle.

Místo aby se ozvala, jen tiše sklopí oči a s koktáním se omlouvá těm, kdo ji před chvílí smetli stranou. Už během prvních okamžiků je jasné, s kým máme tu čest. S křehkou dívkou ztracenou ve světě, který její hlas neúprosně přehlušuje.

Resident Evil Requiem, v pořadí devátý velký díl kultovní hororové série od japonského Capcomu, která hráče děsí téměř tři desetiletí, vás hází do archetypu hrdinky, která, dovolím si říct, se nepodobá nikomu, za koho byste dříve hráli. Jako mladá technická analytička pracujete pro FBI a denně analyzujete digitální důkazy těch nejzrůdnějších případů, sbíráte data zločinců a snažíte se odhalovat kriminální aktivity zpoza bezpečí klávesnice.

Teda až do dne, kdy si vás do kanceláře zavolá šéf s tím, že vás, navzdory zjevnému nedostatku zkušeností z terénu, potřebuje poslat do středozápadního města Wrenwood. To ukrývá už skoro dekádu opuštěný hotel, v němž na konci září roku 2026 kriminalisté zahájili vyšetřování série podezřelých úmrtí.

Aby bylo jasné, kdo je Grace a proč na ni Capcom v jedné z nejočekávanějších herních novinek roku tolik sází, musíme se vrátit o téměř třicet let zpět, do roku 1998, do nechvalně proslulého Raccoon City. Právě tam investigativní novinářka Alyssa Ashcroft, matka nové protagonistky, přežije vypuknutí záhadné nákazy, která promění obyvatele města v bytosti podobné zombie. Na poslední chvíli unikne před zničením města a zbytek života zasvětí odhalování pravdy o biologických zbraních korporace Umbrella.

O dvacet let později, v roce 2018, je však zkušená reportérka zavražděna právě v hotelu Wrenwood neznámým útočníkem s kapucí. Ano, v tom samém hotelu, kam nyní FBI vysílá Grace jako terénní vyšetřovatelku. Na místo, kde před osmi lety bydlela se svou matkou. A kde na vlastní oči sledovala její brutální smrt. Protože kdo by byl pro odhalování pravdy vhodnější než mladá, traumatizovaná dívka s osobní vazbou na případ?

Když se bezmoc stane herní mechanikou

Ovládání Grace je noční můra akčního hráče. Během chůze neustále vzlyká, k smrti ji vyděsí i střet s holubem na ulici, a ať se stane, co se stane, nikdy ji nedonutíte k ničemu jinému, než pomalejšímu klusu. Je jedno, zda chcete rychle proběhnout lokací, nebo vám na krk slintá tlející monstrum, které vám chce rozpárat tepnu na krku. Když se Grace dostane do stresující situace, jako by ji strach přikoval k zemi. Trauma a bojácnost jako by ji paralyzovala. A vy se v jejím těle snažíte mermomocí zachránit, i když vám háže klacky pod nohy.

Dřívější hrdina série, Ethan Winters, byl až doteď považován za nejzranitelnějšího protagonistu série. V porovnání s Grace však působí jako neohrožený drsňák. Její nešikovnost je téměř paralyzující – cokoli uchopí, to jí vyklouzne z rukou, a zakopne snad na každém druhém kroku. I když má u sebe zbraň, stává se z ní spíše nástroj poslední naděje, po kterém sáhnete až ve chvíli nejvyšší nouze. Pokud se její roztřesená ruka konečně odhodlá k výstřelu, drahocenný náboj monstrum většinou jen na moment vyvede z míry, než se znovu neúprosně vydá po jejích stopách.

Nový typ nákazy, jehož původ si musí každý odhalit sám, má totiž znepokojivou vlastnost. Vyvíjí se. Pokud se rozhodnete nepřítele „zlikvidovat“, může se stát, že ho později potkáte znovu. Jenže silnějšího, rychlejšího a mnohem odolnějšího. Bílá kůže protkaná černými žilami, které tlačí tmavý mok z úst i očí nakažených, ustoupí podstatně horší fázi nemoci. Hlava monstra se promění v nabobtnalý, ztvrdlý strup pulzující krví a hnisem. A ten se prostřeluje těžko.

Ani v devátém díle série nechybí hádanky, bez jejichž vyřešení se dál jednoduše neposunete. Naštěstí nejsou přehnaně obtížné, takže nehrozí zdlouhavé zaseknutí na jednom místě. Potěší ale, že nepůsobí úplně přímočaře, některé z nich se mi během hraní podařilo vyřešit i více způsoby.

Stealth v případě Grace není taktickou možností, ale nutností. Nakažení zaměstnanci kliniky, kam dívku už v počátku hry unese jeden z antagonistů příběhu, bloudí chodbami ve svých pokřivených rutinách. Uklízečky si mezi chrčivými nádechy stěžují na nepořádek, recepční se cyklicky omlouvá za nedostatky v obsluze, než se pokusí zakousnout do vaší nohy, a pacienti, kteří se nebojí umlátit vás tyčí od kapačky, naříkají bolestí. Někteří si procházející agentky sami o sobě příliš nevšímají, dokud se k nim nepřiblíží. Jiní reagují okamžitě.

Grace ale zdaleka nečelí jen klasickým zombie. Na chodbách kliniky narazí i na podstatně větší a odpornější monstra. Jedním z nich je stvůra přezdívaná The Girl, kterou mnozí zahlédli už v traileru. Tato inteligentní, světlocitlivá, zmutovaná bytost se bezcílně potuluje budovou a zabíjí vše, co jí přijde do cesty. Jedinou výhodou, kterou proti ní Grace má, je světlo. Z neznámého důvodu jí leptá kůži a nutí ji ustupovat. Úkryt v osvětlené místnosti tak může znamenat pár vteřin spásy.

Jenže hra netoleruje pohodlné návyky. Pokud se na stejný trik budete spoléhat příliš často, ochranná žárovka dříve či později praskne. A v tu chvíli si vás tahle ne moc roztomilá holčička najde.

Právě tady je patrný zásadní posun oproti předchozímu dílu. Fanoušky opěvovaná záporačka z Resident Evil Village, elegantní Lady Dimitrescu, měla totiž jednu nechtěně komickou slabinu. Před dveřmi takzvaného safe roomu, bezpečné místnosti určené k ukládání postupu a krátkému vydechnutí a uložení hry, jako by pravidelně „zapomínala“, že vás ještě před vteřinou pronásledovala. Stačilo překročit práh a obratem se otočila na patě, což působilo úsměvně.

V devátém díle sice o odpočinkové místnosti nepřijdete, jejich umístění ale dává mnohem větší smysl. Nenacházejí se hned za rohem hlavní chodby, kde by se nepřítel směšně zastavil před prahem, ale spíš v odlehlejších, logicky oddělených částech mapy. Díky tomu nepůsobí jako magická zóna s neviditelnou bariérou, nýbrž jako skutečný úkryt.

Návrat hodný legendy

Neustálé ohrožení v kůži křehké Grace po několika hodinách nevytváří jen napětí, ale i solidní dávku frustrace. Když na vás popáté vyrazí ten samý uslintaný pacient a znovu se vám zakousne do nohy, chuť na útěk vystřídá touha po pomstě.

A právě tehdy přichází úleva. Hra vás bez varování přepne do role legendy série, Leona S. Kennedyho, kterého fanoušci milují už od dob Resident Evil 2. Z někdejšího jednadvacetiletého nováčka, jenž v roce 1998 vstoupil do Raccoon City, je dnes zkušený agent DSO, kterého jen tak něco nerozhází.

Herně je kontrast mezi ním a Grace propastný. Zatímco s Grace je každé otevření dveří malý infarkt a každý náboj poklad, s Leonem se horor mění v sebevědomou akční jízdu. Rozklepané drobné ruce vyměníte za pevný stisk, do nějž padne brokovnice jedna báseň a hned v prvních chvílích coby Leon uštědříte virem postiženému nepříteli až teatrální trojitý kopanec na solar. Netrvá dlouho a uprostřed místnosti plné nakažených si za pomoci motorovky vybíjíte všechnu nahromaděnou frustraci.

Leonův arzenál dorážecích animací a nevšedně detailní a morbidní zabíjení, při němž se vývojáři nebáli klást důraz za rozpadající se čelisti, rozpraskávající lebky i vypadávající oči z důlků, je nebývale široký. A na své si přijdou i milovníci detailů. Moje srdce zaplesalo pokaždé, co si agent při přebíjení přidržel baterku bradou, místo toho, aby si ji zdlouhavě dával za pásek nebo mu prostě zmizela z ruky.

Inventář navíc přestává být brzy svazující a hra vás pomocí nové, zcela jiné mechaniky než u Grace, otevřeně motivuje k systematické a kreativní likvidaci nepřátel. Čím efektnější jste, tím víc zdrojů získáte na vylepšení svých zbraní, inventáře i Leona samotného.

V momentě, kdy převezmete kontrolu nad Kennedym, pochopíte, co tím vývojáři z Capcomu sledovali. Nejprve vás nechají hodiny dusit v těle traumatizované ženy, aby vám pak dovolili vydechnout v roli nezastavitelného agenta. Je to milostný dopis fanouškům obou tváří série. Jak atmosférickému survivalu, tak dobré akční řežbě.

Na závěr si troufnu říct jediné. Tahle hra nese odkaz svých předchůdců s grácií a zároveň jej posouvá dál. V době nekonečných remaků a často bezduchého ždímání zavedených značek působí svěže a sebevědomě. Příběh funguje přesně tak, jak má, a pro mě osobně se stal vzácným únikem z reality, jaký ve mně už dlouho žádná hra nevyvolala. A i když je brzy na definitivní soudy, už teď bych se nebála označit ho za vážného adepta na titul hry roku. Ostatně, jak dobře si vývojáři s novým dílem poradili může každý otestovat už tento pátek, 27. února, kdy hra vychází.