Tak satirický a trefný, že jsme ho ještě nevstřebali. Čím nás zaujal nový hit Netflixu K zemi hleď!
Jennifer Lawrence a Leonardo DiCaprio ve filmu K zemi hleď!
V den, kdy se chystáme na rodinnou štědrovečerní večeři a rozbalujeme si dárky, dorazil na Netflix film, který by naši jinak spokojenou a vděčnou atmosféru mohl narušit. Jmenuje se K zemi hleď! a vedle plejády áčkových hereckých hvězd v čele s Leonardem DiCapriem a Jennifer Lawrence nabízí nekompromisní, satirou prošpikovaný děj, který snad v každém divákovi vyvolá zvědavost smíchanou se skepsí a naštvaností. Proč?
V redakci jsme se na jeden z nejočekávanějších filmů letošního roku, ve kterém se dva astronomové snaží varovat svět před blížící se ničivou kometou (což se později ukáže jako boj s větrnými mlýny), podívali a přinášíme bezprostřední dojmy některých z členů našeho týmu. Musíme však upozornit, že některé části mohou obsahovat spoilery.
Luboš Kreč
Redaktor
Nevěděl jsem tak úplně, do čeho jdu, když jsem si K zemi hleď! pouštěl. Zaujala mě plejáda hvězd se slušným filmařským track recordem a že to má být snímek se svéráznými komediálními prvky na pomezí sci-fi a sociálního dramatu. Jelikož scénáristou je David Sirota, blízký spolupracovník levicového kongresmana Bernieho Sanderse, a hlavního hrdinu hraje Leonardo DiCaprio, celebrita zeleného světa, bylo jasné, že tak či onak bude na stole klimatická změna.
Ona tam sice je – její substitucí je kometa letící k Zemi a přinášející zkázu –, ovšem mě na snímku nejvíc zaujala jeho schopnost nahlédnout a satiricky přesně nasvítit poškozené fungování médií a toxický vliv tohoto fenoménu na společnost. To je něco, s čím se už potýkáme a budeme potýkat čím dál víc. Někdy film tohle zrcadlo nastavuje až příliš okatě a možná neuvěřitelně, ale já to chápu jako esenci jeho poselství.
Vítězství Donalda Trumpa v roce 2016, úspěchy Tomia Okamury a vůbec celoevropský vzrůst populismu a nacionalismu, odpor k očkování proti covidu, nenávist k imigrantům – to všechno jsou důsledky informační přehlcenosti, poklesu relevance tradičních, ke světu kritických médií a dominance platforem, jako je Facebook nebo Twitter, které dávají prostor komukoli zveřejnit svůj názor a dostat ho k milionům lidí a zároveň tyjí z uzavírání uživatelů do názorově homogenních skupin.
Takže když DiCaprio aka profesor Minke na televizní obrazovce v populární show zuří, že lidé mu nevěří, že se k Zemi blíží kometa, protože ji ještě nikdo neviděl na vlastní oči, je to stejný výraz frustrace, jako když racionálně naladění lidé musí poslouchat teorie o Billu Gatesovi a očkování nebo syrských uprchlících, které do Evropy posílá George Soros. Jsou to teorie, které by ještě před 15 lety neobstály, ale v době, kdy má na „pravdu“ nárok kdokoliv, se staly běžnou součástí, jakkoli menšinovou, společenského diskurzu.
Lucie Černohlávková
Editorka
Ne že bych měla o lidstvu přehnané iluze, ale doufám, že takhle zlé to s námi ještě není. Nebo spíš jinak – věřím, že takhle zlé to s námi ještě není. Prostě to v sobě nějak mám. A vím to, protože přesně na tuhle mou vnitřní strunu film K zemi hleď! hodně drásavě drnkal. Většinu času, co jsem ho sledovala, jsem na něj měla až fyzicky odmítavou reakci. Nelíbilo se mi, co mi ukazoval. Bylo to až tak nepříjemné, že jsem se na gauči neustále vrtěla a sem tam odběhla udělat něco jiného, abych si trochu odpočinula.
Zápletka je klasická. Co mě – a myslím, že nebudu sama – ale neskutečně iritovalo a vytáčelo, bylo chování většiny hlavních postav. Nezodpovědných, lehkomyslných, nezpůsobilých. Tváří v tvář blížící se katastrofě řešily sebe a svůj prospěch. Jako by se nic nedělo. Můj první bezprostřední dojem tedy byl, že se mi K zemi hleď! nelíbí.
Dlouhou dobu mě prostě jen trápil tím, že mi ukazoval, kam jsme to dopracovali. Jak dokážeme všechno zrelativizovat, jakým hloupostem přikládáme význam a jak snadno a rychle se necháme zmanipulovat a umíme to, co je zásadní, smést ze stolu, protože se nám to zrovna nehodí do krámu. Ne že bychom to v posledních letech a měsících neviděli v Česku a ve světě z první ruky dnes a denně, ale přece, když by šlo opravdu do tuhého, tak bychom se chovali správně. Nebo ne, klimatická změno?
Nevím přesně kdy, někdy v poslední hodině se ale tahle frustrace vytratila. S tím, jak začalo být jasné, že osud lidstva je zpečetěný. Dál už jsem sledovala apokalyptický biják, který ve mně žádné zvlášť silné reakce nevyvolával. Možná proto, že jsem podobné scény už viděla mockrát, možná proto, že jsem tuhle část – na rozdíl od té předcházející – nebrala jako reálnou, a tak mě tolik neděsila. Předpokládám, že mě autoři nechali vydechnout. Poslední minuty mě pak vyloženě pobavily. Byly totiž plné gagů.