Nizozemsko je země, která má 17,4 milionu obyvatel a rozlohu 41,5 tisíce kilometrů čtverečních. Česko oproti tomu disponuje populací 10,7 milionu lidí, ovšem na téměř dvojnásobné rozloze. Už toto prosté srovnání naznačuje, že stát plný jízdních kol, tulipánů a vodní infrastruktury je zásadně přeplněný. Nepřekvapivě se to výrazně propisuje i do fungování místního trhu s nemovitostmi a nájmy.

Situaci jsem prožíval v posledních měsících na vlastní kůži, protože jsem se před časem rozhodl od září studovat na Amsterdamské univerzitě (UvA) a do Nizozemska se kvůli tomu přestěhovat. Poučen z bytové situace v Brně jsem začal s hledáním bydlení relativně brzo. Amsterdam je ale samozřejmě jiný.

Jde o mezinárodní město, které po staletí přitahuje expaty, imigranty a studenty z celé planety. Více než polovina místní populace nemá nizozemské kořeny. Jen loni bylo 40 procent nově příchozích studentů na nizozemských univerzitách ze zahraničí. Oficiálně roste každoročně populace Amsterdamu přibližně o osm tisíc lidí, s čímž tempo výstavby není schopno držet krok, proto ceny bydlení letí vzhůru – jen letos to bylo meziročně o 19,5 procenta, což je čtvrté nejvyšší číslo v Evropě. Česko je první.

Najít dostupné bydlení v Amsterdamu je tak složité i pro místní, natož pak expaty. První možnost v mém případě byla zcela logická – přihlásit se o ubytování, které nabízí sama univerzita. Mělo to ale háček, jehož jádro leží ještě v jedné statistice. Zatímco ještě v roce 2006 bylo v Nizozemsku 31,5 tisíce mezinárodních studentů, loni už jich bylo 115 tisíc. I výstavba nových kolejí trvá, a tak byla má univerzita schopná nabídnout ubytování jen přibližně polovině nově příchozích studentů.

Kdo místo na kolejích dostal, rozhodl los. Méně šťastné polovině, včetně mně, přišel jen omluvný e-mail. „S politováním vás informujeme, že nejsme schopni vám pomoci s hledáním bydlení,“ stálo v automatické zprávě. Trochu jsem s tím počítal, ale i tak se mi nechtělo věřit, že je amsterdamská situace s bydlením opravdu tak špatná, jak vypadá. Mýlil jsem se. Byla ještě horší.

Rychle se ke mně dostaly loňské příběhy o studentech, kteří se museli svého vysněného vzdělávání vzdát a po několika týdnech pendlování po hotelích a jiných záložních řešeních odjet zpět domů. Jen v Gronigenu začalo akademický rok několik stovek studentů bez domova. Tamní univerzita i ta v Utrechtu zřídily dokonce nouzová přístřeší v hostelech, ale i ta se v mžiku naplnila.

Raději ani nejezděte

Není tak překvapením, že se školy snaží podobným nouzovým řešením předejít. Loni poprvé – a letos znovu – většina nizozemských univerzit vydala všeříkající varování: „Pokud si do 15. srpna nenajdete vhodné bydlení, důrazně vám doporučujeme, abyste do Amsterdamu nejezdili a změnili své studijní plány,“ stálo v dalším e-mail, který jsem obdržel. Pro jistotu i s odkazy do studijního systému na zrušení přihlášky.

Ano, univerzita, na kterou jsem se dostal, mě skutečně v podstatě vybízela, abych na ni nechodil. Objevují se i nápady na zavedení kvót pro mezinárodní studenty. S vědomím takto kritické situace mi nezbylo nic jiného než pokračovat v zatím neúspěšném hledání na vlastní pěst. Univerzita se snažila pomoci alespoň obecnými typy na svém webu, ale ty byly v zásadě k ničemu.

Soukromé studentské ubytovací zařízení, jako například firma Student Experience vlastnící čtyři střediska v Amsterdamu, čas od času uvolnila jednu či dvě garsonky, ovšem s nájmem přes tisíc eur měsíčně. I tak byly tyto nabídky v mžiku pryč.

Ne že by jinde ve městě byly ceny nějak extrémně příznivé – i maličký pokoj horko těžko najdete s nájmem a službami pod 600 eur (15 tisíc korun) za měsíc, výjimkou ovšem nejsou ani ceny přes 900 eur za jeden pokoj. Za třípokojový byt snadno dáte přes 2 500 eur měsíčně (61 tisíc korun).

Na klasické řešení typu všemožných realitních serverů zapomeňte. Sledoval jsem jich celkem sedmnáct. V zásadě všechny byly prázdné či s jednou až dvěma aktivními nabídkami v naprosto šílených cenových relacích. O inzerátech v různých facebookových skupinách (které čítají zpravidla vyšší desítky tisíc členů) ani nemluvě.

Jen pro nizozemské ženy s pracovní smlouvou

Nejen, že se v komentářích pod každou nabídkou rychle objeví desítky zájemců, ale navíc je ještě jejich značná část opatřena poznámkou „no internationals“, případně „for a dutch female only“. Někteří majitelé a nájemci zkrátka zcela nepokrytě odmítali kohokoliv s mezinárodním původem, případně si rovnou diktovali, že daná osoba musí být Nizozemka. Bylo to trochu úsměvné – s nadsázkou jsem tehdy vtipkoval, že jsem se jakožto bílý heterosexuální muž cítil poprvé v životě diskriminovaný.

Jediný web, který mi dával naději, byl placený server Kamernet. S pachutí jsem se upsal k měsíčnímu předplatnému za 34 eur a začal nahlížet do tamních inzerátů. K požadavkům na pohlaví a národnost se tu u některých přidalo věkové rozpětí. A dokonce i na pracovní smlouvu s dobou na delší než šest měsíců – majitelé často požadují důkaz o tom, že si předražené bydlení zkrátka budete moci dovolit.

Když říkám, že Kamernet dával naději, tak tím myslím falešnou naději. Ačkoliv nabídky tu přibývaly prakticky denně – a ozval jsem se na více než šedesát inzerátů – odpovědí jsem nedostal ani deset. A když už ano, byly vždy zamítavé. Pozvání na prohlídku jsem během tří měsíců nedostal ani jednu.

Jeden inzerát pro ilustraci, z dnešního večera. 860 euro, 11 m2 v krajní části Amstru. Nejsem žena, není mi 25-35, nemám výplatu 2500 euro ani pracovní smlouvu delší než 6 měsíců a jsem student, takže smolík. omg! https://t.co/kH87zJpzPZ pic.twitter.com/owOdm0ewgM

— Jiri Svoboda (@_jirisvoboda_) June 30, 2022

Zoufalý z vyčerpaných možností jsem se uchýlil k tomu, co funguje nejlépe i doma – kontakty, známosti a kamarádi. Mnoho mých známých ode mě během léta dostalo naříkavé zprávy. Někteří z nich mi pomohli se dostat do kontaktu s jejich přáteli či přáteli přátel, kteří mají s Amsterdamem něco společného.

Začátkem srpna tato technika přinesla první ovoce. Přes známého mého známého jsem se dostal ke dvěma studentkám v podobné situaci, v níž jsem byl já. Hledaly k sobě třetího člověka do bytu. Mělo to ale velké ale. V té době jsme byli všichni mimo Nizozemsko a vše, co bylo na stole, bylo dvouminutové rozmazané video z interiéru, adresa v pochybném místě, ne zrovna výhodná smlouva a nátlak majitele na její brzký podpis bez možnosti osobní prohlídky. Zkousl jsem tedy stoupající nervozitu a odmítl.

Nakonec ale přesto všechno bydlím. Způsob, jakým jsem pokoj našel, je snad stejně absurdní jako celý nizozemský trh s bydlením. O mém strádání se moji rodiče zmínili jejich sousedovi. Ukázalo se, že soused jezdí do Amsterdamu často a vždycky přebývá ve stejném hotelu. Napsal jsem tedy do tohoto hotelu s odkazem na souseda a se zoufalým dotazem, zda o nějaké nabídce neví. Ukázalo se, že jeden ze zaměstnanců hotelu je ochotný mi podnajmout pokoj.

Přes tři lidi, které jsem nikdy neviděl, jsem se tedy zcela náhodou probojoval až k pokoji v západní části Amsterdamu. Mám obrovské štěstí – za zhruba osm metrů čtverečních platím „jen“ 550 eur měsíčně a navíc mám patnácti minutový dojezd na kole do školy. Mám přitom spolužáky, kteří jsou rádi za bydlení s hodinovým dojížděním vlakem.

Na pohádku se šťastným koncem je ale ještě brzo. V cestě mi totiž stojí nizozemská legislativa, která říká, že každý, kdo přebývá na území určité municipality déle než čtyři měsíce, se u ní musí zaregistrovat. K tomu potřebuji souhlas majitele nemovitosti, v níž přebývám – a ten to v mém případě nechce dovolit. Než se vrátím domů na Vánoce, to budou naštěstí méně než čtyři měsíce. Ale co budu dělat po novém roce, opravdu netuším.