Takto vypadá nedostatek bytů. Amsterdam praská ve švech pod náporem expatů i studentů

Redaktor CzechCrunche popisuje, jaké to bylo hledat bydlení v hlavním městě Nizozemska. Česká bytová krize se najednou zdála jako docela malá.

amstr1Komentář

Foto: Javier M./Unsplash

Amsterdam se od pradávna vyznačuje úzkými domy u kanálů

Nizozemsko je země, která má 17,4 milionu obyvatel a rozlohu 41,5 tisíce kilometrů čtverečních. Česko oproti tomu disponuje populací 10,7 milionu lidí, ovšem na téměř dvojnásobné rozloze. Už toto prosté srovnání naznačuje, že stát plný jízdních kol, tulipánů a vodní infrastruktury je zásadně přeplněný. Nepřekvapivě se to výrazně propisuje i do fungování místního trhu s nemovitostmi a nájmy.

Situaci jsem prožíval v posledních měsících na vlastní kůži, protože jsem se před časem rozhodl od září studovat na Amsterdamské univerzitě (UvA) a do Nizozemska se kvůli tomu přestěhovat. Poučen z bytové situace v Brně jsem začal s hledáním bydlení relativně brzo. Amsterdam je ale samozřejmě jiný.

Jde o mezinárodní město, které po staletí přitahuje expaty, imigranty a studenty z celé planety. Více než polovina místní populace nemá nizozemské kořeny. Jen loni bylo 40 procent nově příchozích studentů na nizozemských univerzitách ze zahraničí. Oficiálně roste každoročně populace Amsterdamu přibližně o osm tisíc lidí, s čímž tempo výstavby není schopno držet krok, proto ceny bydlení letí vzhůru – jen letos to bylo meziročně o 19,5 procenta, což je čtvrté nejvyšší číslo v Evropě. Česko je první.

Najít dostupné bydlení v Amsterdamu je tak složité i pro místní, natož pak expaty. První možnost v mém případě byla zcela logická – přihlásit se o ubytování, které nabízí sama univerzita. Mělo to ale háček, jehož jádro leží ještě v jedné statistice. Zatímco ještě v roce 2006 bylo v Nizozemsku 31,5 tisíce mezinárodních studentů, loni už jich bylo 115 tisíc. I výstavba nových kolejí trvá, a tak byla má univerzita schopná nabídnout ubytování jen přibližně polovině nově příchozích studentů.

Amsterdam je zásadně přeplněný

Kdo místo na kolejích dostal, rozhodl los. Méně šťastné polovině, včetně mně, přišel jen omluvný e-mail. „S politováním vás informujeme, že nejsme schopni vám pomoci s hledáním bydlení,“ stálo v automatické zprávě. Trochu jsem s tím počítal, ale i tak se mi nechtělo věřit, že je amsterdamská situace s bydlením opravdu tak špatná, jak vypadá. Mýlil jsem se. Byla ještě horší.

Rychle se ke mně dostaly loňské příběhy o studentech, kteří se museli svého vysněného vzdělávání vzdát a po několika týdnech pendlování po hotelích a jiných záložních řešeních odjet zpět domů. Jen v Gronigenu začalo akademický rok několik stovek studentů bez domova. Tamní univerzita i ta v Utrechtu zřídily dokonce nouzová přístřeší v hostelech, ale i ta se v mžiku naplnila.

Raději ani nejezděte

Není tak překvapením, že se školy snaží podobným nouzovým řešením předejít. Loni poprvé – a letos znovu – většina nizozemských univerzit vydala všeříkající varování: „Pokud si do 15. srpna nenajdete vhodné bydlení, důrazně vám doporučujeme, abyste do Amsterdamu nejezdili a změnili své studijní plány,“ stálo v dalším e-mail, který jsem obdržel. Pro jistotu i s odkazy do studijního systému na zrušení přihlášky.

Ano, univerzita, na kterou jsem se dostal, mě skutečně v podstatě vybízela, abych na ni nechodil. Objevují se i nápady na zavedení kvót pro mezinárodní studenty. S vědomím takto kritické situace mi nezbylo nic jiného než pokračovat v zatím neúspěšném hledání na vlastní pěst. Univerzita se snažila pomoci alespoň obecnými typy na svém webu, ale ty byly v zásadě k ničemu.

Soukromé studentské ubytovací zařízení, jako například firma Student Experience vlastnící čtyři střediska v Amsterdamu, čas od času uvolnila jednu či dvě garsonky, ovšem s nájmem přes tisíc eur měsíčně. I tak byly tyto nabídky v mžiku pryč.

Ne že by jinde ve městě byly ceny nějak extrémně příznivé – i maličký pokoj horko těžko najdete s nájmem a službami pod 600 eur (15 tisíc korun) za měsíc, výjimkou ovšem nejsou ani ceny přes 900 eur za jeden pokoj. Za třípokojový byt snadno dáte přes 2 500 eur měsíčně (61 tisíc korun).

Na klasické řešení typu všemožných realitních serverů zapomeňte. Sledoval jsem jich celkem sedmnáct. V zásadě všechny byly prázdné či s jednou až dvěma aktivními nabídkami v naprosto šílených cenových relacích. O inzerátech v různých facebookových skupinách (které čítají zpravidla vyšší desítky tisíc členů) ani nemluvě.

Jen pro nizozemské ženy s pracovní smlouvou

Nejen, že se v komentářích pod každou nabídkou rychle objeví desítky zájemců, ale navíc je ještě jejich značná část opatřena poznámkou „no internationals“, případně „for a dutch female only“. Někteří majitelé a nájemci zkrátka zcela nepokrytě odmítali kohokoliv s mezinárodním původem, případně si rovnou diktovali, že daná osoba musí být Nizozemka. Bylo to trochu úsměvné – s nadsázkou jsem tehdy vtipkoval, že jsem se jakožto bílý heterosexuální muž cítil poprvé v životě diskriminovaný.

Jediný web, který mi dával naději, byl placený server Kamernet. S pachutí jsem se upsal k měsíčnímu předplatnému za 34 eur a začal nahlížet do tamních inzerátů. K požadavkům na pohlaví a národnost se tu u některých přidalo věkové rozpětí. A dokonce i na pracovní smlouvu s dobou na delší než šest měsíců – majitelé často požadují důkaz o tom, že si předražené bydlení zkrátka budete moci dovolit.

Když říkám, že Kamernet dával naději, tak tím myslím falešnou naději. Ačkoliv nabídky tu přibývaly prakticky denně – a ozval jsem se na více než šedesát inzerátů – odpovědí jsem nedostal ani deset. A když už ano, byly vždy zamítavé. Pozvání na prohlídku jsem během tří měsíců nedostal ani jednu.

Zoufalý z vyčerpaných možností jsem se uchýlil k tomu, co funguje nejlépe i doma – kontakty, známosti a kamarádi. Mnoho mých známých ode mě během léta dostalo naříkavé zprávy. Někteří z nich mi pomohli se dostat do kontaktu s jejich přáteli či přáteli přátel, kteří mají s Amsterdamem něco společného.

Začátkem srpna tato technika přinesla první ovoce. Přes známého mého známého jsem se dostal ke dvěma studentkám v podobné situaci, v níž jsem byl já. Hledaly k sobě třetího člověka do bytu. Mělo to ale velké ale. V té době jsme byli všichni mimo Nizozemsko a vše, co bylo na stole, bylo dvouminutové rozmazané video z interiéru, adresa v pochybném místě, ne zrovna výhodná smlouva a nátlak majitele na její brzký podpis bez možnosti osobní prohlídky. Zkousl jsem tedy stoupající nervozitu a odmítl.

„Přes tři lidi, které jsem nikdy neviděl, jsem se zcela náhodou probojoval až k pokoji.“

Nakonec ale přesto všechno bydlím. Způsob, jakým jsem pokoj našel, je snad stejně absurdní jako celý nizozemský trh s bydlením. O mém strádání se moji rodiče zmínili jejich sousedovi. Ukázalo se, že soused jezdí do Amsterdamu často a vždycky přebývá ve stejném hotelu. Napsal jsem tedy do tohoto hotelu s odkazem na souseda a se zoufalým dotazem, zda o nějaké nabídce neví. Ukázalo se, že jeden ze zaměstnanců hotelu je ochotný mi podnajmout pokoj.

Přes tři lidi, které jsem nikdy neviděl, jsem se tedy zcela náhodou probojoval až k pokoji v západní části Amsterdamu. Mám obrovské štěstí – za zhruba osm metrů čtverečních platím „jen“ 550 eur měsíčně a navíc mám patnácti minutový dojezd na kole do školy. Mám přitom spolužáky, kteří jsou rádi za bydlení s hodinovým dojížděním vlakem.

Na pohádku se šťastným koncem je ale ještě brzo. V cestě mi totiž stojí nizozemská legislativa, která říká, že každý, kdo přebývá na území určité municipality déle než čtyři měsíce, se u ní musí zaregistrovat. K tomu potřebuji souhlas majitele nemovitosti, v níž přebývám – a ten to v mém případě nechce dovolit. Než se vrátím domů na Vánoce, to budou naštěstí méně než čtyři měsíce. Ale co budu dělat po novém roce, opravdu netuším.

Jiří Svoboda

Redaktor CzechCrunch, student politologie a mediálních studií na FSS MU. Píše texty o vesmíru, sociálních sítích a technologiích.

Redaktor CzechCrunch, student politologie a mediálních studií na FSS MU. Píše texty o vesmíru, sociálních sítích a technologiích.