V souvislosti s pandemií koronaviru se mi stal až surrealistický zážitek, který mi připomněl, jak snadné je díky internetu být zcela mimo realitu. A nebo v ní naopak být až po uši.

Zatímco jsem minulý týden seděl na koleji v Estonsku, kde trávím v rámci Erasmu aktuální semestr, a s hrůzou sledoval vývoj okolo koronaviru doma v Česku, moji spolubydlící měli úplně jiné starosti. Byl čtvrtek 12. března a tady začínala jako vždy párty. Jako by se nic nedělo a jako by je dění v okolním světě moc nezajímalo.

Kontrast mezi tím, jak jsem celý vývoj vnímal já a jak oni, mi naprosto vyrazil dech. Chtělo se mi křičet na španělské spolubydlící, kteří v klidu popíjeli pivo, že jejich země situaci vůbec nezvládá a že z nich bude druhá Itálie. Chtělo se mi chrlit na ně fakta a důležitost toho, aby se na párty především vůbec nescházeli. Nechápal jsem to, oni nechápali mě, ale hned jsem viděl paralelu s jinou situací.

Bylo to jako snažit se přesvědčit zarytého odpůrce uprchlíků, že v Česku žádní uprchlíci nejsou. Můžete to vysvětlovat, jak dlouho chcete, ale ve finále nepochodíte a ti lidé si stále budou myslet svoje.

Dnes už víme, že když při začátku uprchlické krize tito lidé konzumovali informace, tak obvykle čerpali z jiných zdrojů než zbytek populace – hlavně dezinformačních serverů. Jejich zdi na sociálních sítích pak algoritmy vypracovaly až do té míry, že vycházeli při svém přemýšlení ze zcela jiných předpokladů.

Foto: Unsplash

Více času tráveného doma znamená i více času na konzumování informací

Myslím, že tady se stalo totéž, ačkoliv v menší míře. Důvod, proč jsme se s mými spolubydlícími vůbec nechápali, je ten, že zatímco já jsem prostřednictvím Twitteru a své informační bubliny sledoval doslova každý ždibec zpráv, oni nejspíš žádnou takovou bublinu neměli.

Zatímco v Česku lidé zažívali první hodiny nouzového stavu, tady v konverzacích o koronaviru převládaly memy a vtipy. Tedy i moji spolubydlící konzumovali informace z úplně jiných zdrojů než já.

Výborně to reflektuje každodenní realitu v internetové společnosti. Venku se může dít de facto cokoliv, ale pokud někdo konzumuje informace převážně ze své algoritmizované informační bubliny, nikdy nebude schopen odhadnout skutečnou závažnost, nebo naopak nezávažnost situace.

V lepším případě budete obklopeni vrstevníky, kteří budou mít na koronavirus stejný pohled jako vy, ale existuje tak jistá šance, že někdo z nich vaší informační bublinu nabourá novou skutečností. V tom horším případě budete sami (v karanténě ostatně docela možná situace) a ztratíte pojem o skutečné situaci úplně, pokud budete spoléhat pouze na sociální sítě.

Nebo naopak budete v takové bublině, která se zachová hyper zodpovědně, rychle se adaptuje na nošení roušek a přijme nastalou situaci jako nový normál. I to může být nebezpečné, protože bychom také velmi lehce mohli zapomenout na to, že je v zemi nouzový stav, jsou omezeny naše demokratické svobody a tento stav musí skončit, co nejdřív to bude bezpečné.

Jenže tentokrát už existence algoritmizovaných informačních bublin nerozhodne „jen“ o tom, jestli ve volbách zvítězí populisté a radikálové. Připadá mi, že spousta lidí si to ještě neuvědomuje, ale tady nejde o nic menšího než největší zdravotnickou krizi minimálně za posledních sto let, jak ji ostatně popsal mimo jiné historik Yuval Noah Harari.

ČT24 zaznamenala během koronavirové krize rekord ve sledovanosti

Právě proto je teď nutné nepodlehnout svojí informační bublině, která je ještě umocněna algoritmy na sociálních sítích. V době koronavirové prostě není žádoucí čerpat informace v prostředí, které vám podstrkuje zprávy šité na míru přímo vám. Výsledkem totiž může být, že buď situaci podceníte, nebo budete neúměrně panikařit.

Masová média jako odpověď

A co tedy dělat? Víc než kdykoliv jindy za naše životy je důležitá informační jednota – tedy aby velká část populace čerpala informace z důvěryhodných masových médií a zdrojů, kde existují regulační mechanismy, které neupozaďují důležité a nevyzdvihují nedůležité.

Pozitivní zprávou je, že v kritických časech se zřejmě lidé skutečně shlukují u starých dobrých masových médií. Zpravodajská stanice ČT24 trhla v neděli rekord ve sledovanosti – za celý den si ji zapnula skoro polovina české populace, což je výsledek, jakého nedosáhla za patnáct let svého provozu. Večerní Události v tentýž den viděly přes dva miliony diváků.

Druhým pozitivem je, že i sociální sítě, které obvykle na existenci algoritmů vydělávají, považují koronavirus za tak velkou hrozbu, že byznys jde snad alespoň trochu stranou. Facebook, tedy platforma, které se v minulosti přisuzovalo třeba rozdělování společnosti, tentokrát zprovoznila banner, který odkazuje masu uživatel přímo na oficiální stránky Světové zdravotnické organizace. A v podobných snahách se přidávají i další.

Na druhé straně to samozřejmě vytváří velký tlak na novináře, aby pečlivě vybírali a publikovali zprávy, které budou dle jejich nejlepšího vědomí skutečně reflektovat aktuální situaci, ne ji podceňovat, ale ani přeceňovat. Jedině tak se z této krize dostaneme jako silná společnost a nikoliv jako jedinci uzavření v našich malých a individuálních informačních bublinách.