Zatímco první Terminátor představil radikálně nového filmového zloducha, pokračování z něj o šest let později udělalo hrdinu. Režisérovi a scenáristovi Jamesi Cameronovi se tak podařil jeden z nejúžasnějších zvratů v dějinách kinematografie. Navíc k němu pak chytrým využitím triků přidal nového a ještě hrozivějšího protivníka. Terminátor 2: Den zúčtování slaví třicet let od premiéry, takže je ideální příležitost si připomenout, proč je tak dobrý a proč se od něj pořád můžeme filmařsky i myšlenkově učit.

Na začátek je potřeba shrnout, že film o bojujících androidech a snaze předejít nukleárnímu holokaustu mnozí považují za nejlepší akční sci-fi všech dob. Snad je takových diváků dokonce více než u jakéhokoliv jiného díla v daném žánru. Jedna věc však je, když se o něčem podobném diskutovalo po uvedení do kin 3. července roku 1991. Stejná diskuze ale probíhá i dnes, a byť se mnoho příček pomyslného žebříčku za tři dekády proměnilo, jeho vrchol zůstává stejný. Jak je to možné?

Zaprvé, Terminátor 2 vznikal jako pokračování debutu ambiciózního mladého filmaře, jehož první snímek všechny oslnil. První Terminátor dokonale využil jak jméno Arnolda Schwarzeneggera a jeho poněkud omezený herecký rejstřík, tak skromný rozpočet, a dalece překonal očekávání tržeb. Film se stal hitem, na dva týdny ovládl americká kina a vydělal desetinásobek nákladů na svou produkci.

Z Camerona se v Hollywoodu okamžitě stala vážená persona. Studio 20th Century Fox mu o necelý rok později svěřilo pokračování Vetřelce, po němž následoval i původní, poměrně drahý snímek Propast. Sci-fi ze dna oceánu se sice na tržbách jen tak tak zaplatilo, ale studio Carolco Pictures, vlastnící práva na Terminátora, režiséra pozvalo zpátky k natočení druhého dílu akčního filmu o vraždících robotech.

Zatímco u prvního Terminátora si tak Cameron jako autor scénáře musel vynutit možnost snímek také režírovat, u druhého dostal volnou ruku spolu s tehdy rekordním rozpočtem přes devadesát milionů dolarů. Téměř neomezené prostředky a velká kreativní volnost nicméně ve filmu neznamenají vždy zaručený úspěch.

Základem samotné premisy byl T-1000 neboli robot z daleké budoucnosti vyrobený z tekutého kovu (v žargonu filmu „mimetické polyslitiny“). Kdyby ho náhodou nebylo možné s dostupnými filmařskými technikami vytvořit, nahradil by ho druhý T-800, takže Arnold Schwarzenegger by se mlátil sám se sebou. To ale nešlo, nový zloduch diváky musel donutit nevěřit svým očím. Animační techniky z Propasti T-1000 naštěstí vytvořit umožnily.

Když byl James Cameron „sjetý na éčku“

Mohl tak vzniknout příběh, kdy počítačový systém Skynet po předchozím neúspěchu do minulosti poslal svůj nejvyspělejší, experimentální model terminátora, aby zlikvidoval vůdce lidského odboje Johna Connora jako malého kluka. Lidem se na jeho ochranu podařilo poslat alespoň přeprogramovaný starší model T-800, který se pak na své misi spolčí i s Connorovou matkou Sarah.

Bližší náhled do kreativního procesu druhého Terminátora nedávno poskytl magazín The Ringer ve skvěle zpracované orální historii snímku. Cameron v ní mimo jiné popisuje, jak přišel na postavu mladého Johna Connora. Přestože jeho dospělá verze má klíčovou roli v novějších dílech filmové série a zabránit jeho narození se Skynet snaží v prvním díle, nápad umístit do centra Terminátora 2 desetiletého kluka přišel v pokročilejším – a poněkud ovlivněném – stádiu brainstormingu.

„Vzpomínám si, jak jsem jednou seděl sjetý na éčku (droga extáze – pozn. red.), psal si poznámky k Terminátorovi a zaujala mě Stingova píseň, kde se zpívá ‚doufám, že Rusové taky milují své děti‘. A já si pomyslel: ‚Víte co? Myšlenka jaderné války je přece tak protichůdná k životu jako takovému.‘ Odtud pochází ten kluk,“ popisuje filmař. V pokračování jeho debutu tak měl hrát důležitou roli nejen strach o přežití sebe sama, ale celého lidského druhu, zprostředkovaný ve vztahu matky a syna.

Jelikož byl kolem vzniku Terminátora 2 časový pres, Cameron nakonec scénář dopisoval doslova na poslední chvíli. Zrovna měl s celou delegací filmařů Carolco Pictures letět na festival do Cannes, když ještě vyťukal do klávesnice poslední slova a zapnul tiskárnu – ale v tu dobu už měl být dvacet minut na cestě na letiště. Tiskárna se samozřejmě zasekla a předvedla takovou malou vzpouru strojů. O pár minut později tisk konečně skončil, Cameron vytrhnul horký papír z válečků a běžel.

„Procházím letadlem a všichni tihle velcí agenti, herecké hvězdy a filmaři z Hollywoodu tam sedí a tiše na mě koukají. Musím kolem nich projít až na konec uličky a sledovat jejich pohledy říkající: ‚Myslíš si, že jsi výjimečný, co?‘“ popisuje Cameron. Tehdy se vlastním pohledem omlouval a jen doufal, že se jeho práce osvědčí.

Arnold Schwarzenegger mimochodem scénář přečetl hned v letadle a měl s ním velký problém: neměl ve filmu nikoho zabít, jako to dělal v prvním Terminátorovi i ve většině svých dosavadních rolí.

Hledání lidskosti v hoře oceli i nás samých

Abychom lépe docenili myšlenky Terminátora 2: Dne zúčtování, musíme se nejdříve vrátit k prvnímu filmu. Postava robota vraždícího vše, co mu přijde do cesty, vzešla z Cameronovy noční můry ocelového torza člověka s noži v ruce, plížícího se od exploze. Rozhodl se sen kreativně využít a natočit tzv. slasher film neboli vyvražďovačku. Ačkoliv tedy bývá původní Terminátor často označován za akční sci-fi, z hlediska tvůrčích záměrů i vyprávění má blíž spíše sci-fi slasher hororu.

Pro jeho interpretaci jsou ovšem snad ještě zajímavější paralely se zombie hororem. Jak jsme nedávno přibližovali ve speciálu CC Watch, zombie vzešly z náboženství voodoo, kde představovaly člověka navráceného ze světa mrtvých nebo zcela pod nadvládou kletby, jenž přesně vykonává pokyny čaroděje. Až George A. Romero z nich učinil nemrtvé, které přemohl virus nutící je požírat živé. V jeho Noci oživlých mrtvol se zombie staly metaforou bezduchého konzumerismu, který lidi z lidí dělá vykonavatele kapitalismu.

Terminátor do skořápky lidského těla místo konceptu zvráceného trhu vkládá technologii. Ta za atraktivní tváří ukrývá vraždící monstrum, které jako zombie zcela pozbylo svoji humanitu a bezduše jde přes mrtvoly za svým naprogramovaným cílem. Robot dostal podobu člověka, aby svým vzhledem splynul s okolím. Ale z hlediska ostatních lidí jednoho z nich infiltroval bezcitný vrah.

Cameron ve zmíněném článku pro The Ringer sám říká: „Terminátor nakonec není o strojích. Je o naší tendenci ztrácet soucit, stát se stroji.“ Totální apokalypsa pak nastává ve chvíli, kdy strojové myšlení zcela překoná naše vlastní a dojde k nehumánnímu, logickému závěru, že největší hrozbou pro lidstvo je ono samotné, takže musí být zničeno.

V Terminátorovi 2 ale Cameron celý koncept převrací vzhůru nohama a vraždícímu stroji dá nejdříve povel chránit člověka, a později dokonce schopnost cítit emoce. Ukazuje tak, že i ten zdánlivě nejchladnokrevnější stroj vyrobený jen pro zabíjení se může stát nástrojem konání dobra. Když to je možné u něj, snad i lidstvo se dokáže vyléčit ze své posedlosti technologií vedoucí ke ztrátě soucitu. Řečeno logikou Skynetu: odvrácení hrozby nespočívá v poražení vnějšího nepřítele, ale ve znovunalezení naší vlastní lidskosti.

Proměna Terminátora navíc není jediná, která toto poselství sděluje. Druhou je samozřejmě Sarah Connor, nejdříve bezbranná dívka vyžadující ochranu, později silná a samostatná hrdinka. V Cameronově filmu jednak reprezentuje humanistickou víru v naši schopnost odolat traumatu a využít ho k posílení charakteru, zároveň je u ní důležitý vztah k terminátorovi, možnost naučit se hrozbě technologií nejen postavit, ale také spolupracovat s tím nejlepším (ve smyslu dobra), co nám mohou nabídnout.

Ze začátku se přitom jako vraždící stroj chová ona sama. Sice ji motivuje snaha ochránit svého syna před jaderným holokaustem, je ovšem rozhodnutá bez okolků zabít člověka, který hrozbu představuje. „Když jde po Milesi Dysonovi, je z ní Terminátor,“ říká Cameron. Mateřský pud ovlivněný militantním výcvikem se paradoxně stal zdrojem Sářiny nelidskosti a v průběhu děje filmu musí svou humanitu opět najít.

Tato témata nejen pomohla kolem velkých honiček, přestřelek a počítačových efektů vytvořit uvěřitelný vesmír v jednom akčním filmu, ale mají relevanci dodnes. Snad i větší než kdy dříve. Terminátor 2: Den zúčtování se díky kombinaci obojího, doplněné skvělou filmařinou, stal s půl miliardou dolarů z kin nejvýdělečnějším filmem roku 1991. Dokonce se stal prototypem moderního blockbusteru, který chytrým použitím počítačové animace a díky svižnému vyprávění vůbec nezestárnul.

Když zdůrazňujeme jeho aktuálnost, na druhém Terminátorovi je také zajímavé, do jaké míry splňuje i dnešní hyperkorektní nároky na audioviziuální zábavu. V posledních letech je vždy velkou událostí, když je hlavní postavou komiksových velkofilmů silná, emancipovaná žena. Cameronovo sci-fi to udělalo v roce 1991, a to mnohem důsledněji než většina současných děl. „Film pro ženy nemusí být jen Ocelové magnólie (romantická komedie – pozn. red.). Může to být Sarah Connor mlátící sanitáře násadou od mopu,“ řekl Cameron pro Los Angeles Times.

Terminátor 2: Den zúčtování se zásadní měrou podílel na definování moderního blockbusteru. Velké dobrodružství přesahující to, co je možné, mnoho okázalé akce a bohaté využití speciálních efektů – bez toho si dnes kasovní trhák skoro ani nejde představit. Jeho prvenství a obrovský vliv ale zároveň znamená, že se mu málokterý z jeho následovníků dokáže vyrovnat, spíše jen více nebo méně úspěšně naplňuje nastavený vzor.

Naštěstí existují i případy, které vychází z podobných předpokladů, ale vydávají se vlastní cestou a dokážou nám nabídnout zkušenost, jakou jsme dosud tak docela nezažili. O tom ostatně film i umění obecně do velké míry je. Ta nejlepší díla umožňují svět kolem nás vnímat v novém světle, jako bychom znovu objevovali fungování našich smyslů, emocí a lidství. Terminátorovi 2 se to daří i po mnoha zhlédnutích po třiceti letech.