Posledních 15 let už Roman Staněk tráví čas převážně v USA, ostatně už získal i tamní občanství a v posledních prezidentských volbách dal hlas Donaldu Trumpovi. Jako podnikatel, který vybudoval a prodal několik firem, prý ani nemohl jinak. „Moje historie mi nedovolí volit nikoho, kdo má něco společného se socialismem, takže bych nikdy nevolil demokraty,“ řekl v podcastu Money Maker, kde detailně popsal jak svou byznysovou cestu, tak kondici své aktuální společnosti GoodData.

Před GoodData, do níž získal od věhlasných investorů jako Andreeseen Horowitz přes 100 milionů dolarů, založil a následně zahraničním podnikům prodal jak svou distribuční softwarovou firmu, tak startupy Netbeans a Systinet. Byznysově se u něj vyučili úspěšní podnikatelé jako Jakub Nešetřil nebo Hubert Palán. Právě i o své roli startupového pionýra na české scéně promluvil v podcastu Money Maker. Ovšem zdaleka nejen o ní. Přinášíme výtah toho nejzajímavějšího, co v rozhovoru padlo.

O začátcích podnikání

Já jsem vlastně založil svou první firmu, i když jsem byl zaměstnanec. To byla dlouhá historie. Pracoval jsem ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VUMS), což byla tehdy naprosto špičková organizace. Později se rozdělila a oslovili mě, jestli bych nechtěl převzít část jejich softwarového byznysu. A tak jsem část převzal, což se stalo mou první firmou. Odtud pak všechno rostlo.

Potom jsem distribuoval software a to, co jsem už vyprávěl snad stokrát – pořídil jsem si první dial-up připojení k internetu. Připojil jsem se a okamžitě mi došlo, že má role distributora amerického softwaru v Evropě končí. Každý si ho mohl koupit přímo přes internet. Uvědomil jsem si, že musím otočit svůj přístup.

O transformaci GoodData

S předěláváním jsme začali v roce 2019. Chvilku nám to trvalo, ale loni jsme udělali velký krok dopředu – nejen z pohledu firemní kultury, ale i nákladů a dalších aspektů. Byla to velká změna, protože jsme si uvědomili, že to není jen o samotném produktu, ale i o procesu, jak věci děláme a jak se chováme jako firma. Takže jsme provedli zásadní transformaci. Letos je náš nejrychleji rostoucí rok v historii firmy. Takový růst jsme ještě nezažili.

Máme přibližně 250 zaměstnanců. A já osobně jsem velký zastánce pravidla Rule of Forty. To znamená, že součet profitabilní marže a růstu firmy by měl být 40 procent. A k této hranici se velmi výrazně blížíme, což je na dnešní poměry špičkový výsledek. Jen velmi málo firem v Silicon Valley dosahuje podobné úrovně.

A další věc je, že se snažím dostat firmu do stavu – a to je taková moje metrika – kdy budeme mít v průměru na jednoho zaměstnance revenue ve výši 300 tisíc dolarů.

O konci snů o vstupu na burzu

Dneska už to vlastně není řešení skoro pro nikoho. Když se podíváme, tak i ty největší firmy v naší oblasti na burzu nechodí a ani to neplánují. I velikost miliardy dolarů v tržbách je pořád příliš malá na to, aby mělo smysl jít na burzu. Navíc datová oblast se mění tak rychle, že vysvětlovat investorům na veřejném fóru každé čtvrtletí, proč děláme určité změny, nemá smysl. Ty peníze člověk může získat od privátních investorů a potřebné změny provádět v klidu a bez tlaku veřejných trhů.

O Donaldu Trumpovi

Dalo se to čekat. Bylo by velmi překvapivé, kdyby Trump nevyhrál. Myslím, že tyhle volby byly o prioritách Ameriky, a podle mého názoru byly tyto priority v posledních pěti až deseti letech nastaveny špatně. Trump jako osobnost asi není někdo, s kým by kdokoliv z nás chtěl pracovat nebo být v kontaktu.

Volby byly skutečně o prioritách Ameriky, které se dnes výrazně mění. To už je patrné například z Trumpových nominací. Myslím si, že to bude mít na Evropu velký vliv, ale ne pozitivní. Na druhou stranu to jen zvýší konkurenceschopnost Ameriky, zatímco zaostávání Evropy se podle mě ještě prohloubí.

O vztahu k Americe

Táhlo mě to tam. Nikdy jsem neměl problém se tam orientovat, jak v té byznysové kultuře, tak v běžném životě. Pamatuju si, že jsem byl ještě na vysoké škole, za komunismu.

Tehdy jsem šel na nějakou výstavku, kde měla zastoupení firma Hewlett-Packard. Bylo to zvláštní, že v komunistické zemi měli vůbec nějaké zastoupení. Zapsal jsem se tam na nějaký seznam, a potom, když jsem byl ještě v prvním ročníku na vysoké, mi začaly chodit domů brožury od nich. Byly tam názvy jako Menlo Park, Mountain View, Palo Alto a podobně. Říkal jsem si, že to musí být úžasná místa.

Pak jsem ale zjistil, že Menlo není žádný park, Mountain View není žádná hora a Palo Alto je úplně jiné, než jsem si představoval. Santa Clara je jen velké sídliště pro přistěhovalce. Ty brožury mi tehdy vytvořily úplně jinou představu, než jaká byla skutečnost. Ale myslím, že právě tehdy to všechno začalo.