Kdo v posledních dnech jezdí tramvají mezi Letenským náměstím a Spartou, nemůže si nevšimnout obřího bílého šapitó, které se tyčí na jinak prázdném poli. Devatenáct metrů vysoký a přes padesát metrů široký stan dokáže pohltit více než dva a půl tisíce diváků. Přesto bývá vyprodaný a před jeho vstupem se pravidelně tvoří fronty. Návštěvníky sem láká steampunkový příběh, který ožívá v show Kurios – Kabinet kuriozit, za níž stojí nejslavnější cirkusové uskupení současnosti Cirque du Soleil.

Historie souboru se začala oficiálně psát v roce 1984. Vše ale vzniklo už o pět let dříve, kdy se profesionální požírač ohně Guy Laliberté rozhodl uspořádat v Québecu letní slavnost, která měla ukázat schopnosti rozmanitých pouličních umělců. Jeho kolega Gilles Ste-Croix tehdy na podporu události uspořádal kuriózní pochod dlouhý téměř 90 kilometrů a sám ho celý absolvoval na chůdách.

Událost svou nevšedností zaujala publikum po celé Kanadě a přispěla k rostoucí popularitě moderního cirkusu. Trojice tvůrců Guy Laliberté, Gilles Ste-Croix a ještě producent Daniel Gauthier navíc získala finanční podporu na vytvoření představení inspirovaného plavbou námořníka Jacquese Cartiera a objevováním Kanady. A tak vznikla úplně první show souboru s názvem Le Grand Tour du Cirque du Soleil, která měla premiéru 16. června 1984. Na jevišti se tehdy předvedlo dvacet pouličních umělců a jejich vystoupení položilo základ cestě, která proměnila malý québecký projekt v celosvětový fenomén.

Dnes už Cirque du Soleil dávno nepůsobí jako parta nadšenců, kterým se kdysi podařilo zaujmout investory. Z původního experimentu vyrostl soubor, v němž působí desítky špičkových akrobatů. Na jevišti se během večera střídají role a žánry: elitní sportovci s kořeny v gymnastice, skocích do vody či vzdušné akrobacii se tu potkávají se zpěváky, hudebníky, klauny i tanečníky.

A podle toho vypadá i jejich příprava. Jedna taková tréninková místnost na Letné má rozměry jako menší sportovní hala a vyplňují ji modré žíněnky, vysoké stožáry, desítky rekvizit, vlastní kostymérna i malá posilovna. „Právě stojíme v takzvaném uměleckém stanu. Tady naši umělci trénují svá čísla,“ vysvětluje mluvčí Cirque du Soleil Becky Williamsová, když se s naprostou samozřejmostí proplétá mezi kovovými konstrukcemi a skupinkami akrobatů. „Máme padesát umělců z jednadvaceti různých zemí. A když započítáme celé turné – tedy i techniky, zvukaře nebo osvětlovače –, jde o 120 členů třiatřiceti národností.“

Jak žije moderní cirkus

Na měkké ploše z molitanu artisté ladí své triky. Mladý muž s AirPody v uších bez námahy žongluje s pěti kužely, zatímco opodál tanečnice v kostýmu natáčí na mobil svou choreografii, aby mohla okamžitě rozebrat každý její detail. Celý prostor působí jako živý organismus, jako malé město ukryté pod plátnem šapitó. Každý tu má své místo, svůj rytmus i povinnosti, které se vzájemně doplňují.

„Není to tak, že by měl každý jen jednu roli. Existují stovky verzí našeho představení, i když diváci rozdíly téměř nikdy nepostřehnou,“ líčí Williamsová. „Někteří umělci se proto učí zvládat různé části show, abychom měli jistotu, že jsme připraveni na jakoukoli situaci. Trénují hodiny denně.“ Podobná všestrannost se vyžaduje třeba i od techniků. „Osvětlovač se může vyznat v tesařině, tesař si poradí s opravou rekvizit. Všichni musejí být schopni vzájemně se zastoupit,“ dodává mluvčí, zatímco míří do kostymérny.

Regály tu lemují okázalé i vtipné paruky, připravené hned v několika verzích, aby byl vždy k dispozici náhradní kus, pokud by se některý během vystoupení poškodil. Pod jehlami šicích strojů zase ožívají desítky kostýmů, od pohádkových šatů posetých kamínky a třásněmi přes jemně zdobené tiary až po steampunkové obleky připomínající rezivějící astronauty.

Mimo jeviště hraje právě oddělení kostýmů klíčovou roli. V krejčovně pracují čtyři stálí zaměstnanci, k nimž se na každé zastávce připojují místní pomocníci, kteří se starají o praní a opravy. Náročná vystoupení totiž zanechávají stopy i na oděvech – například kostýmy pro takzvané hadí ženy se při akrobatických číslech často deformují, zatímco obleky žonglérů trpí oděrkami z neustálého klouzání po kolenou.

O vlasy a paruky zase pečuje asistent vedoucího šatny, který zároveň umělce školí v nanášení make-upu. Ten si totiž každý dělá sám a zabrat mu to může od čtyř minut až po celé dvě hodiny, záleží na složitosti role. Samotný postup má až 35 kroků. „Nejdřív je nalíčíme my, pak jim namalujeme půl tváře a druhou si dodělají sami. A když se to naučí, je to už v jejich rukou. Nejtěžší jsou asi linky na tvářích postav. Tam je potřeba preciznost,“ vypráví jedna z maskérek, zatímco Williamsová otevírá poličky se stovkami odstínů rtěnek, tekutých linek, umělých řas, očních stínů a všemožných dalších líčidel.

Během celé naší návštěvy zákulisí je tu patrná obrovská míra disciplíny. Většina umělců pochází ze světa profesionálního sportu, a proto dobře vědí, jak se starat o svá těla nebo jak si řídit tréninkové režimy. „Máme s sebou fyzioterapeuta, ale nutriční poradce s námi necestuje,“ vysvětluje Williamsová. „Každý zná své tělo a ví, co mu prospívá a čemu by se měl raději vyhnout. Je to stejné jako u klasických sportovců – když chtějí čokoládu, dají si ji. A když vědí, že potřebují více bílkovin, prostě je do jídelníčku zařadí.“

Kuchyně obsluhuje nejen akrobaty a tanečníky, ale i techniky či stavitele stanů. V nejrušnějších dnech dokáže připravit až 450 jídel. Právě v takových detailech se skrývá neviditelný motor této putovní umělecké společnosti.

Akrobati navíc rozhodně nebydlí v maringotkách kolem stanu, jak by si někdo mohl myslet. Ve skutečnosti by se tam ani nevešli – prostor je omezený a jejich potřeby mnohem rozmanitější. Každý má tak zajištěné ubytování ve městě podle svých potřeb. Někteří volí centrum, aby mohli ve volném čase objevovat památky, kavárny a místní život, jiní zase dávají přednost klidnější lokalitě poblíž parku, kde se mohou procházet se svými dětmi nebo čtyřnohými společníky.

I pohyb v backstage je tanec

Nejhutnější atmosféra podle Becky Williamsové panuje těsně za oponou, v prostoru, kde se umělec naposledy nadechne a na okamžik odloží sám sebe, aby v příští vteřině ožil jako postava představení. Polotemná místnost je nyní plná předmětů, které připomínají součástky parních strojů, makety starých vláčků či gramofony.

„Pohyb v backstage můžete vlastně vnímat trochu jako tanec. Během představení se tu pohybují desítky umělců, pětadvacet techniků a k tomu 464 rekvizit, což je vůbec nejvíce v historii našich turné. A nikdo nesmí nikomu překážet,“ vysvětluje „průvodkyně“. Show přijela do Česka v září a koná se až do 12. října. V jejím středu stojí postava Hledače, který si vytvořil svůj vlastní mechanický svět, pevně uspořádaný a řízený jasnými pravidly. Jenže v okamžiku, kdy do něj vstoupí bytosti z jiné dimenze, se jeho dokonale strukturovaný vesmír převrátí vzhůru nohama.

„Za vámi jsou třeba loutkové vláčky nebo gramofony. Většina těchto rekvizit se využívá až ke konci, ale jsou tady pořád, protože celá scéna je zasazena do druhé poloviny 19. století – do éry vynálezů a průmyslové revoluce. Tehdy se zdálo, že je možné úplně všechno, a přesně o tom Kurios je,“ vypráví Williamsová. Kurios měl svou světovou premiéru v Montrealu v roce 2014 a od té doby uchvátil více než šest milionů diváků ve čtyřiceti městech.

Jedním z největších unikátů celého cirkusu je obrovská trampolína, která je podle mluvčí souboru dost možná největší na světě. A vznikla vlastně náhodou – původně šlo o bezpečnostní síť pro jinou show, jenže se ukázala být příliš pružná. Tvůrci ji proto místo vyřazení proměnili v nový, zcela originální prvek. „Je mnohem živější než klasická trampolína. Jednotlivec na ní vyskočí sotva metr, ale když se v dokonalé souhře odrazí celá skupina, dokáže svého kolegu vynést až do výšky hotelového patra,“ vysvětluje Williamsová.

Během show vystupuje i čtyřiačtyřicetiletá francouzská akrobatka Anne Weissbeckerová. Společně s námi sleduje v prázdném hledišti, jak se na hlavním pódiu rozcvičují její kolegové, nad jejichž hlavami technici spouští ze stropu dvě bílá lana.

„Cirkus mám v sobě od dětství. Dokonce jsem studovala školu zaměřenou na cirkusové umění, než jsem zahájila kariéru v Montrealu,“ vzpomíná. „Přiznávám, že život na cestách není jednoduchý. Náš soubor odehraje až 450 představení ročně, což je obrovská zátěž nejen fyzicky, ale i psychicky. Někdy je také náročné být daleko od rodiny, ale díky volnu mezi turné a díky moderním technologiím zůstáváme v kontaktu. Nejtěžší je udržet si pro každé vystoupení jiskru a energii,“ zamýšlí se.

Rozcvička před představením má přesný řád a pro Weissbeckerovou začíná klidně i tři hodiny před samotnou show. Líčení, účes, kostým, ale také série cviků, které připomínají spíš trénink vrcholového sportovce než uměleckou přípravu. „Časem se člověk naučí poslouchat vlastní tělo. I díky tomu se daří předcházet zraněním,“ vysvětluje zkušeně.

Sotva dořekne větu, na scéně se rozvíří pohyb. Dva mladí akrobaté uchopí lana, odrazí se a vylétnou do výšky. Na chvíli to vypadá, že skáčou přímo proti nám, až má divák tendenci instinktivně ucuknout. V poslední chvíli se však těla zhoupnou stranou a elegantním obloukem opíší prostor, jako by pro ně zákony gravitace neplatily. Hlediště je prázdné, ale už teď dvojice cvičí jako před diváky.

„Jsme jako velká rodina,“ pokračuje Weissbeckerová, aniž by ji dramatická scéna vyvedla z klidu. „Trávíme spolu svátky, cestujeme, slavíme. V souboru máme přes čtyřicet národností. A to je na naší práci úžasné, neustále se učíme jeden od druhého.“