Při sledování postapokalyptických médií mi často připadá, že jsou velice cynická a někdy se snad pohybují až na hraně misantropie či nihilismu. Prakticky vždy totiž zbytky přeživších lidí ukazují jako bytosti, které přišly o schopnost spolupracovat a pomáhat si, zůstal v nich jen hrubý instinkt přežít, třebaže to bude na úkor kohokoliv jiného. Neplatí to nanejvýš pro hlavní hrdiny. Třetí epizoda seriálu The Last of Us v tomto směru působí jako oáza naděje představující si, že i ve světě za hranou zkázy je možné najít nečekané lidství.

Následující text obsahuje vyzrazení děje třetího dílu seriálu The Last of Us.

Televizní adaptace stejnojmenné, vysoce ceněné videohry odehrávající se několik let po pandemii houby měnící lidi na zombie, se dosud velice úzce držela svojí předlohy. Až do té míry, že pro hráče nebylo těžké rozeznat řadu konkrétních scén. Z neděle na pondělí v noci vydaný díl s názvem Long Long Time, ale vyráží zcela jiným směrem. Většinu svojí 75minutové stopáže stráví s postavami, jež se ve hře pouze mihnou.

Bill, jehož ztvárnil Nick Offerman známý hlavně z komedie Odbor městské zeleně (Parks and Recreation), je takzvaný survivalista. Strávil mnoho času a prostředků přípravou na apokalypsu, takže se s ním setkáváme nedlouho po vypuknutí pandemie v krytu pod domem. Od prvních scén je zřejmé, že – tak jako mnoho jemu podobných – je to pravicový libertarián s naprostou nedůvěrou vůči vládním orgánům, které pro něj představují jen nástroje útlaku a ovládání lidí.

Čtyřletý časový skok odhaluje, že zůstal sám ve vlastním domě, je soběstačný a kolem svého sousedství postavil ohradu s pastmi, jež je odolná vůči infikovaným. Až později zjistíme, že současná situace pro něj není zásadně jiná než život před pandemií, jelikož byl vždy samotářem uzavřeným vůči okolnímu světu. V závěru epizody nechá vzkaz pro hlavního hrdinu Joela, v němž píše: „Dřív jsem nenáviděl celý svět a byl jsem rád, když všichni umřeli.“

Vše ale změnil příchod Franka (Murray Bartlett), který spadl do pasti před ohradou. Bill mu přes počáteční ostražitost dovolil se v jeho domě umýt a připravil mu oběd. Když pak Frank v obývacím pokoji objevil klavír a neobratně něco zahrál, spustil u svého hostitele lavinu emocí a tužeb, které Bill celý život potlačoval. V čase, co s oběma strávíme, se téměř neobjeví infikovaní, jen sledujeme život dvou mužů snažících se spolu přežít.

Rozhodnutí odvyprávět samostatný, uzavřený příběh o vedlejších postavách, které se v seriálu už znovu neobjeví, má daleko k pouhé dějové odbočce. Joel s Ellie se v úvodní a závěrečné pasáži epizody vypořádávají se ztrátou Tess. Jak jsme si už mohli domyslet z toho, co jsme slyšeli dříve, Joelův vztah s ní mohl být v mnohém podobný, takže k němu dostáváme nepřímý komentář.

Zaměření na příběh jiných než hlavních postav přitom dává prostor vyniknout sdělení o světě The Last of Us, který se neomezuje jen na snahu přežít, ale také chce najít nějaký smysl pokračovat. Tato dynamika se rozehrává i přímo mezi životními filosofiemi Billa a Franka.

Zatímco první z nich, survivalista, dělá jen to, co mu zajistí jídlo, bezpečnost a co možná největší klid, druhý chce něco více. V Joelovi a Tess, s nimiž naváže strategickou spolupráci, vidí přátele, svoje opuštěné sousedství chce zkrášlit, zbraň vymění za semínka jahod, které nemají zvlášť vysokou nutriční hodnotu, ale přináší radost.

Přístup, který tvůrci seriálu zvolili, pak vynikne zvlášť ve srovnání s Billovým a Frankovým osudem ve hře. Zde totiž zcela zapadá do nihilistické perspektivy zmiňované v úvodu. Joel a Ellie se s Billem potkají, když je sám. Franka trojice náhodou objeví oběšeného po tom, co se nakazil.

Je u něj vzkaz pro jeho bývalého souputníka: „Chci, abys věděl, že jsem tě nesnášel. Měl jsem plné zuby tohohle posraného města a tvého přístupu. Chtěl jsem od života víc než tohle a ty jsi to nikdy nepochopil. […] Asi jsi měl pravdu. Snaha odejít z tohohle města mě zabije. To je ale pořád lepší než strávit další den s tebou.“

The Last of Us jsem nikdy nehrál, přesto jsem podobný osud předpokládal. Vzhledem k tomu, na co jsem v daném žánru zvyklý a jaké mínění o lidech seriál v mnoha jiných bodech má, jsem při každé neshodě tušil nadcházející rozpad vztahu.

Bill si ostatně postavení jediného přeživšího široko daleko po konci světa na začátku viditelně užívá. S úsměvem například sleduje svůj automatický systém střelit infikovaného do hlavy nebo za zvuků rockabilly objíždí vyprázdněné město a sbírá, co potřebuje. Rozhodnutí z pravicového (v garáži mu visí žlutá Gadsdenova vlajka s chřestýšem a nápisem „Nešlap po mně“) survivalisty udělat skrytého gaye je na jedné straně provokací směrem k americkým konzervativcům, na druhé výpovědí o jisté osamocenosti podobných lidí.

Strach otevřít se druhému

Ať už je to strach o vlastní maskulinitu či jiný společenský tlak, Bill svoji přirozenost hluboko pohřbil. A v duchu žánru, ale do jisté míry také reality, by dávalo smysl očekávat, že tváří v tvář v zásadě náhodnému kolemjdoucímu se najednou nepromění. Seriál je ovšem podvratný v tom, že tato očekávání nikdy nenaplní.

Paradoxně mu k tomu dopomáhá také stav světa, který ukazuje. Na jedné straně v období, kdy nejvíce platí Hobbesovské „člověk člověku vlkem“ není dobrý nápad, aby kdokoliv věřil komukoliv jinému. Zároveň však není těžké si představit, že natolik dlouhý (čtyři roky) časový úsek strávený v naprosté izolaci od kohokoliv živého obměkčí i toho největšího samotáře. Billova nedůvěra k vládním organizacím se, vzhledem k nastolené opresivní vládě armády, ukázala jako správná, Frank ale – alespoň v jednom případě – prolomil jeho nedůvěru k lidem.

Jak přitom trefně poznamenává komentář serveru Slashfilm, takový kontext umožňuje vyprávět univerzálnější příběh o tom, jak děsivé je zcela se otevřít druhému. Když se Bill má poprvé vyspat s Frankem, což pro něj představuje první takovou zkušenost v životě, herec Nick Offerman zcela přesvědčivě (ostatně sám s mužem nejspíš nikdy nespal) podává jeho nejistotu. Pouze leží a opatrně přitakává. Stejně tak cítíme jeho náhlou zranitelnost, oproštěnou od mentálních i doslovných hradeb.

V tomto ohledu přístup The Last of Us k tématu křehkosti a opatrnosti lásky nabourává nejen očekávání vzhledem k předloze, ale také její typické zobrazování v mainstreamové audiovizuální tvorbě obecně. Citlivý přístup, v němž jde primárně o způsob nalezení cesty k druhému člověku, je zde velice vzácný. Ještě více pak zasazený do kontextu pozdějších let života, kde o sebe páry musejí pečovat jiným způsobem než v mládí.

V širším měřítku epizoda sleduje příběh lásky dvou mužů, kteří přes neshody drží pohromadě po všeobecném kolapsu civilizace. Spolu uprostřed veškerého chaosu postavili oázu, kde je v pořádku být zranitelný. Když pak jejich vztah skončí ve vysokém věku obou vinou blíže neurčené neléčitelné choroby, přijde dojemná, tragicky romantická katarze.

Postapokalyptický žánr typicky funguje jako varování před směřováním současného světa. Ostatně i pandemii v seriálu The Last of Us zapříčinily klimatické změny. Třetí epizoda ale ukazuje, že se těm nejhorším tendencím nemusíme podvolit a že naše lidství – otevřené k druhým – můžeme najít i v těch nejneutěšenějších podmínkách. Samozřejmě to neznamená, že apokalypse není třeba předejít, jen že na to není nikdy příliš pozdě.