Zabili byste člověka, kdyby to pro vás znamenalo naprosto spokojený život? A chtěli byste být členy sexuálního kultu Willema Dafoe? Otázky jako tyhle se vám budou honit hlavou po zhlédnutí filmové novinky Milé laskavosti. Což by ještě mohlo být zajímavé. Horší je, že si taky budete říkat, jestli vám tři epizody snímku Jorgos Lanthimos servíruje s vážnou tváří, nebo si z diváků tak trochu střílí.

Jorgos Lanthimos loni představil Chudáčky. Byl to film kuriózní, neobvyklý, vtipný i nutící k přemýšlení a jen místy lehce znepokojivý. A ve výsledku krásně stravitelný. I tím trochu vybočoval od režisérova jinak spíš podivného, až absurdního stylu. Milé laskavosti jsou návratem k jeho tradičnější a v něčem mnohem méně přístupné tvorbě.

V první povídce vám snímek s původním názvem Kinds of Kindness nabídne pohled na pád úspěšného muže. Záhy se dozvíte, že protagonista za doslova úplně všechno vděčí svému šéfovi. Ten s ďábelskou samozřejmostí určuje, co si sledovaný muž vezme na sebe, co si dá ke snídani nebo kdy bude mít sex s manželkou. K dokonalosti dotažená korporátní loajalita.

Navzdory roky trvajícímu spokojenému fungování se ale jednou náš hrdina (to slovo si dejte do velkých uvozovek) příkazům vzepře a odmítne zabít jiného člověka. Snaha být svobodný začne nejprve skřípat a následně zcela ustupovat konfrontaci s naprostou destrukcí a ztrátou jistot dosud spokojeného života. Což je vývoj, který na diváky čeká i v dalších povídkách.

Foto: Falcon

+5

Druhá část filmu ukazuje tragédii policisty, jehož manželka se ztratila při vědecké výpravě na moři. Smutek zde střídá bizarnost a trapnost či nepříjemnost, třeba když si s nejlepšími přáteli chce pro zahnání slz pustit nahrávku… z jejich skupinového sexu. Situace se ještě víc vyhrotí v okamžiku, kdy se milovaná žena vrátí. Jenže s jinou osobností i velikostí bot. Vše se pak vydá směrem, kdy je vyznáním důvěry usmažení uříznutého prstu.

Trojici povídek uzavírá putování dvou členů sekty ve snaze nalézt tu pravou dívku, jež dokáže vrátit život mrtvým. S úřednickou znuděností kandidátky přivádějí do márnice, aby je otestovali, pak se vrací do sídla sekty, kde s blaženými úsměvy dumají nad tím, jestli budou mít sex se slizkým guru nebo jeho manželkou. Vše komplikuje vztah jedné z kultistek ke svému předchozímu životu. Který ale nebyl nutně lepší než existence v sektě, pro niž jsou všechny tekutiny (tělesné i jiné) nečisté. Tedy kromě těch pocházejících od spirituálních vůdců.

Všechny tři části spojuje především ústřední herecká trojice. Hlavně Jesse Plemons je nesmírně zajímavý a prochází nejvýraznějšími proměnami od zoufalého manžela až po silně věřící osobu. Emma Stone připomene zdánlivou naivitu z Chudáčků, načež ve třetím dějství dostane nejvíce prostoru jako překvapivě pragmatická členka sekty. Naopak Willem Dafoe coby doslova vše ovládající boháč či slizký guru zůstává spíš podobnější.

Dalším pojítkem (kromě jakoby mimochodem vložené postavy muže s iniciály R. M. F.) je snaha někam patřit i za cenu nesvobody, nepříjemnosti a manipulace, vlastně až krutosti. Všichni protagonisté jsou nějakým způsobem svázaní nebo trápeni okolím. A i když to jsou v jádru témata hodná prozkoumání, Lanthimos je předkládá s až příliš velkou dávkou odtažitosti a absurdity, než aby opravdu silně zapůsobila.

Ne každý film musí být zcela realistický, ale ta přiznaná, okatá a vrchovatá neuvěřitelnost Milé laskavosti činí prázdnými. Občas si až říkáte, jestli Jorgos Lanthimos ve svém snímku tak umně skryl velkolepé poselství o postavení žen či zneužití moci, nebo si z diváků už jen prostě dělá legraci. Nepomáhá tomu ani skoro až hodinová stopáž každé z povídek.

Náš svět jistě umí být úchylný tím způsobem, jaký vidíte na plátně, ale filmu samotnému to nevěříte. Zneklidňující, vlastně místy až mrazivě hororové věci se v něm prostě dějí v minimálním kontextu, bez vysvětlení, bez logiky, prostě proto. Milé laskavosti nejsou nezajímavý mindfuck, ale je to mindfuck pro mindfuck.