Krk mu obepínají černá sluchátka a jako by splývala s jeho šíjí. Pod černým tričkem se mu totiž rýsují výrazné trapézové svaly. „Ještě musím přidat, pořád to není dost. V létě se chci v Londýně dostat mezi kulturisty profesionály,“ směje se. V posilovně tráví několik hodin týdně, drží specifickou dietu a intenzivně rýsuje. Vedle toho rozjíždí nový podcast o sportu, fotí umělecké snímky a v jednačtyřiceti se chystá znovu na vysokou. Seznamte se s Janem Povýšilem, vozíčkářem, který neposedí.

Kulturistika je jeho aktuální vášeň, pravidelně sdílí na Instagramu či Twitteru, jak na sobě – poslední měsíce o dost intenzivněji – maká. S posilováním má ovšem zkušeností hodně: Povýšil je pětinásobným medailistou v plavání z paralympiád, mistr světa i republiky, takže v rámci příprav a tréninků toho s činkami zažil víc než dost.

„Vždycky jsem po kulturistice pokukoval. Mně se to prostě líbí, mám rád vykreslená těla a svaly. A baví mě ta dřina, trénování, dril a disciplína, kterou u toho potřebuješ,“ směje se v oblíbené kavárně Můj šálek kávy. A sice pošilhává po dezertu, ale právě kvůli tomu, že si musí hlídat přísun kalorií, si ho nechce dát.

Jeho cíl je jasný – zúčastnit se příští rok jako soutěžící legendární přehlídky Mr. Olympia, kterou jen tak mimochodem v 70. letech opakovaně vyhrál Arnold Schwarzenegger. „Z dětství je to můj vzor. Hltal jsem jeho akčňáky,“ usmívá se. Na slavné soutěži je speciální kategorie pro kulturisty na vozíku, ale aby se na ni Povýšil dostal, potřebuje podobně jako třeba v boxu získat status profesionála. O ten se bude ucházet v srpnu v Londýně, s přípravou mu pomáhá známý trenér Ladislav Kurčík.

Na vozíčku už je výrazně delší část svého života než bez něj, míchu si poškodil v roce 1997. Když mu bylo patnáct, zranil se při skotačení v aquaparku v Itálii. „Srovnal jsem se s tím, otevřelo mi to zase jiné možnosti,“ říká. A jako příklad dává svou veleúspěšnou reprezentační kariéru: „Kdybych byl zdravý, asi bych tak úspěšný a špičkový sportovec nebyl. Vždyť jsem se věnoval pozemnímu hokeji.“

A právě sport, na který byl zvyklý díky rodičům od dětství, mu umožnil překonat složitou etapu, kdy se srovnával s hendikepem. A pomáhá mu dodnes. „Protože jsem na vozíčku, vím, že musím cvičit a hýbat se víc než jiní. Potřebuju to, tak to holt je. Takže když jsem měl ke sportu blízko, hodně mi to usnadnilo sžívání se se situací.“

Sport ho drží v dobré kondici nejen fyzicky, ale i mentálně a finančně. Živí se jím, i když jinak, než když se profesionálně věnoval plavání (a profesionální kulturistika není o vydělávání, ale spíš o přístupu a možnosti účastnit se lepších soutěží). Je z něj už pár let sportovní novinář – když Prima rozjížděla zdejší podobu CNN, oslovila Povýšila, aby se stal jejím reportérem. Tahle etapa nyní skončila, televize ho v rámci škrtů propustila, u novinařiny a sportu ale zůstane.

Foto: archiv Jana Povýšila

Jan Povýšil s trenérem Ladislavem Kurčíkem

„Už jako malý kluk jsem si hrál, že dělám rozhovory. Většinou sám se sebou. Představoval jsem si, že jsem Martin Veselovský. Teď budu mít šanci si to vyzkoušet a naučit se to,“ říká. Ve spolupráci s Michalem Půrem, zakladatelem serveru Info.cz, rozjíždí nový podcast, v němž bude v rozhovorech s politiky, celebritami, vědci či byznysmeny rozebírat sport ze všech úhlů. A také nastupuje do nově vznikajícího zpravodajského rádia Prostor, které plánuje start od června.

Kromě toho začal zase víc fotit, dokonce s kamarádkou Janou Mensatorovou, známou fotografkou, s níž se seznámil u projektu Bez frází, plánují návrat na vysokou školu. Půjdou na prestižní Institut tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě, který vede Vladimír Birgus a vyučuje na něm mimo jiné Jindřich Štreit, tedy dvě legendy české umělecké fotografie. „Svatby nebo magazínové fotky mě nebaví, mám rád reportážní fotky, snažím se zachytit svět kolem sebe. A vracím se k analogu, má své kouzlo,“ vypráví.

Tak nějak v duchu jeho černobílých záběrů pouličních zákoutí či linií ženského těla se po jeho paži vine i nové tetování. Tmavá linka, či spíš protáhlý cákanec? „Já ani nevím, ale tetování jsem chtěl dlouho, jen jsem čekal, až nazraje doba. A s tím, jak se u nás prosadil moderní styl tetování, který tu proslavil Lukáš Musil známý jako Musa, jsem si řekl, že už je čas,“ vyhrnuje rukáv a ukazuje svou pár měsíců starou kérku. Bude další? „No jasně!“

Takže nová práce, nová sportovní výzva, nové tetování… Není toho moc? „Já neposedím, byť to ode mě zní divně. Pořád něco musím dělat, musím mít nějaký cíl a něco se učit, na něčem makat,“ říká rozhodně.

A plavání? To už je pasé? „Jo i ne. V roce 2020 jsem s ním v podstatě skončil a plynule přešel ke kulturistice. Mám ho ale jako terapii, když je mi psychicky zle. Když řeším osobní problémy nebo mám deprese, což na mě občas přijde, tak si jdu zaplavat. Voda je totiž to nejsvobodnější médium. Pomáhá mi.“