Máme za sebou desetihodinový let nad téměř celým africkým kontinentem, cestu na hotel a následné ubytování. Což znamená jediné – čeká nás týden, během kterého se ponoříme do krás severní části čtvrtého největšího ostrova světa. A i přes to, že se budeme pohybovat na poměrně malém území, o zážitky nebudeme mít nouzi. Zdejší fauna, flóra a kultura je totiž tak barevná, až z ní jednoho může postihnout Stendhalův syndrom.

Nebojte se, nejde o nebezpečné tropické onemocnění, ale o psychosomatický jev, ke kterému dochází, když se člověk dostane do kontaktu s všeobjímajícím a téměř neudržitelným krásnem. Lidé ho prožívají ve městech, kde je vysoká koncentrace významných památek a uměleckých děl, ale stejně tak i na místech, kde se dostávají do kontaktu s majestátní krásou přírody. Madagaskar je na tento kontakt bohatý jako málokterá země.

Díky tomu, že se od Afriky oddělil asi před sto šedesáti miliony let a od Indie před devadesáti miliony let, tvoří zdejší faunu a flóru z devadesát procent endemity, tedy druhy, které se nevyskytují nikde jinde na světě. Tajuplné baobaby, roztomilí lemuři, místními obávaní chameleoni, barevné žabky, palmy revenaly připomínající vějíře, gravitaci vzdorující gekoni… Není divu, že ostrov dlouhé roky vábí přírodovědce z celého světa.

O krásách zdejší přírody mluví krátce po našem zabydlení v hotelu VOI Amarina jeho vedoucí Margherita Fachinetti, když nám ukazuje všechna jeho zákoutí. „Hotel jsme se snažili co nejcitlivěji zasadit do zdejší krajiny. Jsme totiž součástí přírody, ne její vlastníci. Všechny naše pokoje mají navíc vchod orientovaný směrem k zapadajícímu slunci – stejně tak jako příbytky zdejších obyvatel.“

Při procházce ukazuje Fachinetti směrem na malý kopec, který se nachází na konci pláže. Malgaši ho považují za posvátný, je tak přístupný pouze šamanovi z nedaleké vesnice, na což vedoucí hotelu upozorňuje i zvídavé hosty. Zároveň nám vysvětluje, že na posvátná místa se nesmí ukazovat nataženým prstem – když o něm mluví, jeho směrem tak natahuje buď celou ruku, nebo krčí prst, kterým na něj míří.

Více než polovina obyvatel Madagaskaru totiž vyznává animismus, věří tak v nesmrtelnost duše a v předky, kteří nás neustále doprovázejí – mohou se stát součástí právě takových kopců, hor, ale i stromů nebo zvířat. V animismu spočívá i velká pověrčivost Malgašů, důsledné dodržování pravidel, obřadů a také takzvaných fádí, což jsou zvyky, které mají podobný význam jako tabu. Jde o činnost nebo chování, které je zakázané, protože by mohlo přinést neštěstí – třeba zmíněné ukazování prstem.

Neštěstí na nás tady ale nečíhá, ba naopak. První ohromný záchvěv štěstí přichází hned s prvním výletem, kdy společně s naším průvodcem Hermannem časně ráno vyrážíme na malou rychloloď, na které se asi čtyřicet minut plavíme Indickým oceánem a obdivujeme ostrovy a ostrůvky vystupující z jeho hlubin.

Míříme na dva z nich zvané Iranja, spojené pásem bílého písku, které slibují pohled jako vystřižený z učebnice o exotických rájích (pakliže by nějaká taková učebnice existovala). A aby toho nebylo málo, ostrovy jsou domovem karet obrovských a v jejich blízkosti se zdržují také velryby.

Ostrovy Iranja Be a Iranja Kely se před námi začínají rýsovat v dálce a jak se blížíme, mění se odstín vody pod námi. Od temně modré přechází do tmavě azurové a nakonec do zářivě akvamarínové barvy. Zvedám hlavu od té fascinující modři a dívám se na malou písečnou dunu uprostřed oceánu, jejíž úzký pruh se táhne od většího ostrova po mé pravé ruce k menšímu ostrovu po té levé. Na pravoboku z vody vystrkuje hlavu kareta, hlasitě se nadechuje a opět se potápí.

S lodí se přibližujeme asi tři metry k pláži, vyskakuji z ní přímo do vody, která mi sahá do poloviny stehen, a udiveně se rozhlížím kolem sebe. Udivení jsou i ti účastníci naší malé výpravy, kteří už viděli kus světa včetně pláží na Maledivách nebo v Karibiku – ty jsou shodně označovány za ty nejkrásnější na světě. „Tohle jsem ještě nikde neviděl,“ říká obdivně jeden z nich.

A co je na tom celém vůbec nejlepší? Je tady jen hrstka lidí. Na první pohled je znát, že Madagaskar je ještě neobjevená tropická perla, kterou může mít člověk takřka sám pro sebe. Rozkládáme tak osušky na jedné straně pláže, vytahujeme šnorchly a potápěčské brýle a chystáme se do vody. „Jen dávejte pozor a neplavte moc daleko. Jsou tady hodně silné proudy, takže je lepší se držet blízko břehu,“ upozorňuje nás Hermann.

Indický oceán na mě ale dělá dobrý dojem a překvapuje mě svou mírností. Vlny jsou malé, rozhodně tak nejde o ráj pro surfaře, naopak vybízejí k lenošení v místě, kde se voda potkává s pískem. Nehrozí tady, že člověka spláchne nečekaný příboj. Naprosto fascinující je na ostrovech Iranja fakt, že tady je příboj navíc oboustranný. Jedny vlny se valí ze západu a druhé z východu.

Když se tak jdu projít po pláži směrem k menšímu ostrovu Nosy Iranja Kely, který je mimochodem soukromý a přístup na něj je zakázaný, pohled na dvojí vlny mě nepřestává udivovat. Pás písku se díky tomu v závislosti na přílivu a odlivu neustále proměňuje, někdy i zcela zmizí pod vodou, jindy se objeví ve větší šíři.

Po tom, co se dostatečně nabažíme tropických radovánek, vyrážíme na obhlídku většího ostrova Nosy Iranja Be. Mezi palmami se zde ukrývá rybářská vesnice čítající asi šest set obyvatel, kteří využívají turistickou povahu ostrova k tomu, aby zde návštěvníkům předvedli svou řemeslnou tvorbu. Stolky s soškami vyřezávanými ze dřeva, maskami, ručně malovanými šátky či vyšívanými ubrusy lemují cestu vedoucí na vrchol ostrova.

Zde se se nachází dvacet metrů vysoký maják. „Maják navrhl Gustave Eiffel a stojí zde od roku 1909,“ vysvětluje Hermann. Jde tak o jednu z připomínek francouzské kolonizace, která na Madagaskaru začala v roce 1896 a skončila v roce 1960. Z prostranství, kde se nachází maják, se otevírá krásný výhled na písečný pás vedoucí k menšímu ostrovu. Díky tomuhle pohledu nelitujeme, že jsme se ve třicetistupňovém vedru vydali směrem vzhůru.

Návštěvu ostrovů Iranja zakončujeme obědem na pláži, která se nachází na druhé straně většího ostrova, kde stojí také malý hotel s restaurací s tím nejlepším výhledem – nachází se totiž přibližně tak patnáct metrů od šplouchajících vln. Zdejší jídlo by se dalo zahrnout do škatulky kreolské kuchyně, jelikož kombinuje africké chutě s těmi evropskými. Nejde tak o žádnou divokou exotiku.

Na talíř si servíruji skvělou kokosovou rýži, grilovanou rybu okořeněnou místními bylinami – velmi oblíbená je tady například kafrová limeta –, špízy s kousky kuřecího masa, grilované krevety a kalamáry a v jemně kořeněné omáčce dušené kraby. Na zapití dostáváme místní kolu s názvem World Cola a pivo Three Horses, který milovník klasické plzně sice příliš neocení, ale v horkém počasí jím ani nepohrdne.

***

Po dezertu v podobě manga, které už víc jako mango snad ani chutnat nemůže, se stačí odvalit jen o pár metrů dál na pláž a užít si poslední koupaní dnešního dne. Na pláži jsme úplně sami. Potkáváme jen pár krabů a jednoho malého rejnoka – k tomu se při vzpomínce na oblíbeného dobrodruha Stevea Irwina ani nepřibližujeme. Pryč se nám nechce, ale víme, že před sebou máme ještě spoustu dalších madagaskarských dobrodružství. Třeba návštěvu přírodní rezervace Lokobe s lemury, chameleony a hroznýšemi královskými, o které si budete moci přečíst v pokračování zápisníku.