Tropický ráj jako žádný jiný. Na Madagaskaru jsme objevili místo, které strčí do kapsy i Maledivy

S Čedokem jsme vyrazili prvním přímým spojem z Česka na Madagaskar. V druhém dílu zápisníku z naší cesty objevíme ostrovy Iranja.

clanek-1920×1080

Foto: Sára Goldbergerová

Výhled na ostrov Nosy Iranja

0Zobrazit komentáře

Máme za sebou desetihodinový let nad téměř celým africkým kontinentem, cestu na hotel a následné ubytování. Což znamená jediné – čeká nás týden, během kterého se ponoříme do krás severní části čtvrtého největšího ostrova světa. A i přes to, že se budeme pohybovat na poměrně malém území, o zážitky nebudeme mít nouzi. Zdejší fauna, flóra a kultura je totiž tak barevná, až z ní jednoho může postihnout Stendhalův syndrom.

Nebojte se, nejde o nebezpečné tropické onemocnění, ale o psychosomatický jev, ke kterému dochází, když se člověk dostane do kontaktu s všeobjímajícím a téměř neudržitelným krásnem. Lidé ho prožívají ve městech, kde je vysoká koncentrace významných památek a uměleckých děl, ale stejně tak i na místech, kde se dostávají do kontaktu s majestátní krásou přírody. Madagaskar je na tento kontakt bohatý jako málokterá země.

Díky tomu, že se od Afriky oddělil asi před sto šedesáti miliony let a od Indie před devadesáti miliony let, tvoří zdejší faunu a flóru z devadesát procent endemity, tedy druhy, které se nevyskytují nikde jinde na světě. Tajuplné baobaby, roztomilí lemuři, místními obávaní chameleoni, barevné žabky, palmy revenaly připomínající vějíře, gravitaci vzdorující gekoni… Není divu, že ostrov dlouhé roky vábí přírodovědce z celého světa.

O krásách zdejší přírody mluví krátce po našem zabydlení v hotelu VOI Amarina jeho vedoucí Margherita Fachinetti, když nám ukazuje všechna jeho zákoutí. „Hotel jsme se snažili co nejcitlivěji zasadit do zdejší krajiny. Jsme totiž součástí přírody, ne její vlastníci. Všechny naše pokoje mají navíc vchod orientovaný směrem k zapadajícímu slunci – stejně tak jako příbytky zdejších obyvatel.“

hotel-exterier

Foto: Archiv autora

Bungalovy jsou otočeny tak, aby jejich východ směřoval k zapadajícímu slunci

Při procházce ukazuje Fachinetti směrem na malý kopec, který se nachází na konci pláže. Malgaši ho považují za posvátný, je tak přístupný pouze šamanovi z nedaleké vesnice, na což vedoucí hotelu upozorňuje i zvídavé hosty. Zároveň nám vysvětluje, že na posvátná místa se nesmí ukazovat nataženým prstem – když o něm mluví, jeho směrem tak natahuje buď celou ruku, nebo krčí prst, kterým na něj míří.

Více než polovina obyvatel Madagaskaru totiž vyznává animismus, věří tak v nesmrtelnost duše a v předky, kteří nás neustále doprovázejí – mohou se stát součástí právě takových kopců, hor, ale i stromů nebo zvířat. V animismu spočívá i velká pověrčivost Malgašů, důsledné dodržování pravidel, obřadů a také takzvaných fádí, což jsou zvyky, které mají podobný význam jako tabu. Jde o činnost nebo chování, které je zakázané, protože by mohlo přinést neštěstí – třeba zmíněné ukazování prstem.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Neštěstí na nás tady ale nečíhá, ba naopak. První ohromný záchvěv štěstí přichází hned s prvním výletem, kdy společně s naším průvodcem Hermannem časně ráno vyrážíme na malou rychloloď, na které se asi čtyřicet minut plavíme Indickým oceánem a obdivujeme ostrovy a ostrůvky vystupující z jeho hlubin.

Míříme na dva z nich zvané Iranja, spojené pásem bílého písku, které slibují pohled jako vystřižený z učebnice o exotických rájích (pakliže by nějaká taková učebnice existovala). A aby toho nebylo málo, ostrovy jsou domovem karet obrovských a v jejich blízkosti se zdržují také velryby.

Ostrovy Iranja Be a Iranja Kely se před námi začínají rýsovat v dálce a jak se blížíme, mění se odstín vody pod námi. Od temně modré přechází do tmavě azurové a nakonec do zářivě akvamarínové barvy. Zvedám hlavu od té fascinující modři a dívám se na malou písečnou dunu uprostřed oceánu, jejíž úzký pruh se táhne od většího ostrova po mé pravé ruce k menšímu ostrovu po té levé. Na pravoboku z vody vystrkuje hlavu kareta, hlasitě se nadechuje a opět se potápí.

iranja-1

Foto: Archiv autora

Nosy Iranja jsou dva ostrovy spojené pásem písku

S lodí se přibližujeme asi tři metry k pláži, vyskakuji z ní přímo do vody, která mi sahá do poloviny stehen, a udiveně se rozhlížím kolem sebe. Udivení jsou i ti účastníci naší malé výpravy, kteří už viděli kus světa včetně pláží na Maledivách nebo v Karibiku – ty jsou shodně označovány za ty nejkrásnější na světě. „Tohle jsem ještě nikde neviděl,“ říká obdivně jeden z nich.

A co je na tom celém vůbec nejlepší? Je tady jen hrstka lidí. Na první pohled je znát, že Madagaskar je ještě neobjevená tropická perla, kterou může mít člověk takřka sám pro sebe. Rozkládáme tak osušky na jedné straně pláže, vytahujeme šnorchly a potápěčské brýle a chystáme se do vody. „Jen dávejte pozor a neplavte moc daleko. Jsou tady hodně silné proudy, takže je lepší se držet blízko břehu,“ upozorňuje nás Hermann.

Indický oceán na mě ale dělá dobrý dojem a překvapuje mě svou mírností. Vlny jsou malé, rozhodně tak nejde o ráj pro surfaře, naopak vybízejí k lenošení v místě, kde se voda potkává s pískem. Nehrozí tady, že člověka spláchne nečekaný příboj. Naprosto fascinující je na ostrovech Iranja fakt, že tady je příboj navíc oboustranný. Jedny vlny se valí ze západu a druhé z východu.

CzechCrunch na cestách

Přečtěte si takéNa Madagaskar jsme vyrazili vůbec prvním přímým letem z ČeskaZ Prahy na Madagaskar bez přestupu. Letěli jsme na ostrov lemurů historicky první přímou linkou

Když se tak jdu projít po pláži směrem k menšímu ostrovu Nosy Iranja Kely, který je mimochodem soukromý a přístup na něj je zakázaný, pohled na dvojí vlny mě nepřestává udivovat. Pás písku se díky tomu v závislosti na přílivu a odlivu neustále proměňuje, někdy i zcela zmizí pod vodou, jindy se objeví ve větší šíři.

Po tom, co se dostatečně nabažíme tropických radovánek, vyrážíme na obhlídku většího ostrova Nosy Iranja Be. Mezi palmami se zde ukrývá rybářská vesnice čítající asi šest set obyvatel, kteří využívají turistickou povahu ostrova k tomu, aby zde návštěvníkům předvedli svou řemeslnou tvorbu. Stolky s soškami vyřezávanými ze dřeva, maskami, ručně malovanými šátky či vyšívanými ubrusy lemují cestu vedoucí na vrchol ostrova.

Zde se se nachází dvacet metrů vysoký maják. „Maják navrhl Gustave Eiffel a stojí zde od roku 1909,“ vysvětluje Hermann. Jde tak o jednu z připomínek francouzské kolonizace, která na Madagaskaru začala v roce 1896 a skončila v roce 1960. Z prostranství, kde se nachází maják, se otevírá krásný výhled na písečný pás vedoucí k menšímu ostrovu. Díky tomuhle pohledu nelitujeme, že jsme se ve třicetistupňovém vedru vydali směrem vzhůru.

iranja-7

Foto: Archiv autora

Cesta na vrchol ostrova je lemována produkty, které vyrábějí místní obyvatelé

Návštěvu ostrovů Iranja zakončujeme obědem na pláži, která se nachází na druhé straně většího ostrova, kde stojí také malý hotel s restaurací s tím nejlepším výhledem – nachází se totiž přibližně tak patnáct metrů od šplouchajících vln. Zdejší jídlo by se dalo zahrnout do škatulky kreolské kuchyně, jelikož kombinuje africké chutě s těmi evropskými. Nejde tak o žádnou divokou exotiku.

Na talíř si servíruji skvělou kokosovou rýži, grilovanou rybu okořeněnou místními bylinami – velmi oblíbená je tady například kafrová limeta –, špízy s kousky kuřecího masa, grilované krevety a kalamáry a v jemně kořeněné omáčce dušené kraby. Na zapití dostáváme místní kolu s názvem World Cola a pivo Three Horses, který milovník klasické plzně sice příliš neocení, ale v horkém počasí jím ani nepohrdne.

***

Po dezertu v podobě manga, které už víc jako mango snad ani chutnat nemůže, se stačí odvalit jen o pár metrů dál na pláž a užít si poslední koupaní dnešního dne. Na pláži jsme úplně sami. Potkáváme jen pár krabů a jednoho malého rejnoka – k tomu se při vzpomínce na oblíbeného dobrodruha Stevea Irwina ani nepřibližujeme. Pryč se nám nechce, ale víme, že před sebou máme ještě spoustu dalších madagaskarských dobrodružství. Třeba návštěvu přírodní rezervace Lokobe s lemury, chameleony a hroznýšemi královskými, o které si budete moci přečíst v pokračování zápisníku.

Cestovní náklady byly hrazeny společností Čedok. Do výsledného redakčního textu nijak nezasahovala.

majak

Foto: Archiv autora

Na vrcholku ostrova Nosy Iranja Be stojí maják, který navrhl Eiffel

restaurace

Foto: Archiv autora

Restauraci s lepším výhledem by člověk pohledal jen těžko

vyhled

Foto: Archiv autora

Z nejvyšší části většího ostrova lze obdivovat písečný pás ještě seshora

Každou neděli vám naservírujeme nejdůležitější zprávy týdne.

Newsletter Weekly | Poslední vydání

Rubriku Cestování podporujílogo-cedok-modre

Evropské dobrodružství v domku na kolech. Vzali jsme obytňák a jeli tisíce kilometrů až do Málagy

Cestování obytnými vozy je mezi Čechy čím dál populárnější. Vyzkoušeli jsme to i my – a dovezli karavan od Campiri až na jih Španělska.

madagascar

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Mise Málaga 2022 byla výzvou pro celou rodinu

0Zobrazit komentáře

„Prostě převezmeš na pražské pobočce Campiri auto a za čtrnáct dní ho odevzdáš na pobočce v Málaze. Nic víc v tom není,“ říkal mi kolega Láďa, když jsme celou cestu začali domlouvat. Člověku se v hlavě honí spousta obav, ale touha vyzkoušet si to, o čem se v posledních letech tolik mluví, byla až příliš lákavá. A proto jsem na toto dobrodružství na jih Španělska kývnul.

Plán bych jednoduchý – naložit ženu, dítě a věci, dát autu pořádně napít na německých dálnicích, ve Francii lehce zvolnit, pokochat se v proslulé Provence a pak už si jen užívat pobřeží Středozemního moře. Už dopředu mi však bylo jasné, že to tak jednoduché nebude. Když jsem auto poprvé na pražské pobočce Campiri uviděl, strategicky umístěné na dohled od Letiště Václava Havla, věděl jsem, že řídit něco tak velkého nebude jen tak.

Ostatně 7,5 metru dlouhý obytňák Adria Matrix Axess 670, který mi byl svěřen, zkrátka na první dobrou budí respekt, a to zejména tehdy, pokud vám má zprostředkovat první takovou zkušenost. V Campiri mi vše potřebné vysvětlili a ukázali, přičemž výklad zabral zhruba půl hodiny.

Při ostrém užívání se navíc ukázalo, že je ve voze vše děláno takříkajíc blbuvzdorně, a na jeho obsluze toho vlastně zase tolik není. Dala by se přirovnat k péči o poněkud větší klec s křečkem. Čistíte záchod, doplňujete vodu, vypouštíte použitou vodu… A vyprazdňujete speciální kazetu chemické toalety.

Hlučný, ale útulný domek na kolech

Po vyslechnutí všech instrukcí jsem složil zálohu deset tisíc korun a vyrazili jsme. Musím říct, že české silnice mi rychle ukázaly, v čem se jízda obytným vozem liší od putování čímkoliv jiným. Na mysli teď nemám rozměry vozu, se kterými jsem se spřátelil velmi rychle, ale hlučnost a ovladatelnost.

Auto váží téměř tři tuny. To se projeví zejména v momentě, kdy se ručička tachometru začne přibližovat k 120 km/h. V ten moment je nutné volant sevřít pevněji a oči mít víc dokořán. Zejména pokud předjíždíte nebo něco v takové rychlosti předjíždí vás. Vůz má potřebu se kymácet a testovat vaši důvěru ve vlastní řidičské schopnosti.

malagelo14

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Našim společníkem byl model Adria Matrix Axess 670 na základě Fiat Ducato

Kapitola sama o sobě je hluk. Představte si, že byste na svůj obývák s kuchyňským koutem nasadili kola a vyrazili na výlet. Každý otřes se přenáší do stěn, poliček a šuplíků, ve kterých tančí vše, co jste do nich uložili. Celá tato diskotéka samozřejmě hraje nejvíc nahlas na rozbitých okreskách – čím je však asfalt vyžehlenější, tím příjemnější putování v obytňáku je.

Jedná se však o snesitelné oběti za to, že za vašimi zády putuje v podstatě vše, co potřebujete k životu, který se pohybuje na pomezí klasického stanování a pobytu v luxusním apartmá. Nám byl k dispozici stolek se sezením, dostatečně velká kuchyňka s lednicí i spíží, koupelna s toaletou, umyvadlem i zrcadlem, sprchový kout, ložnice s velkým letištěm, druhá stahovací postel a obrovské množství úložného prostoru.

Opomenout nesmím ani garáž, která se nachází pod ložnicí a je přístupná z venku. Slouží především pro ukládání sportovního či kempovacího vybavení, kočárků, případně i motocyklu, jak jsme párkrát u jiných viděli.

Svobodné cestování plné omezení

Největší benefity karavaningu jsem začal poprvé pociťovat v momentě, kdy jsme zastavili na odpočivadle u německé dálnice, ukuchtili oběd, proběhli se venku a chvilku si odpočinuli v posteli. V ten moment jsem se začal neskutečně těšit na chvilky, kdy si najdeme fajn místo přímo na pláži, které se stane na pár dní našim domovem – a vše bude bezstarostné.

Jenže právě tato představa byla trochu zkreslená. Fajn místa přímo na pláži jsme sice našli, přesto jsme se v rámci splnění mise museli přesouvat častěji, než bychom chtěli. Dva týdny na přejetí půlky Evropy prostě není tolik času, kolik by se mohlo zdát, což platí dvojnásob, cestujete-li s malým dítětem. Náročné se ukázalo hledání samotných lokalit, kde zůstat. Cestování karavanem je sice o svobodě, ale rozhodně ne o svobodě absolutní.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Připomínám jen, že mluvím ze zkušenosti cestování po Francii a Španělsku. Věřím, že v jiných zemích je situace jiná. Pokud nejste ten typ páska, který auto píchne kamkoliv, kam se vejde, a je mu jedno, zda mu to zákony a majitel pozemku povoluje, určitě vás na cestě zajímá, kde vlastně můžete s autem zastavit, případně i přespat.

Ideální je k tomu využívat aplikací typu Park4night, které vám vygenerují vhodná místa k zaparkování či přespání. Součástí jsou i recenze od lidí, kteří tudy již projížděli. Tedy dobrý nástroj v momentě, kdy nemáte chuť ani energii pátrat na vlastní pěst po místě, kde budete překážet co nejméně. Tyto recenze zároveň fungují jako velmi dobrý filtr k rozhodování.

Bohužel u mnoha míst (a to zejména ve Španělsku) jsme se dočetli, jak tu i tam někomu karavan vykradli. A to si pak dvakrát rozmyslíte, jestli na takovém místě chcete trávit noc či vůz nechávat bez dozoru. O to víc, když mě na časté krádeže upozorňovali již přímo v Campiri.

malagelo2

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Spát se dá na různých místech. U krásné řeky

Pocitu volnosti nenahrávají ani výškové bariéry na parkovištích ve městech a městečkách u moře. Na mapě takové parkoviště může vypadat ideálně, ale v momentě, kdy k němu přijedete, zjistíte, že se na něj ani nedostanete, nebo vám cedule oznámí, že obytným vozům na něj není vjezd povolen. Navíc u mnoha pláží můžete přes den stát, ale nesmíte zůstávat přes noc, což kontroluje i policie.

Netvrdím, že ideální divoká místa neexistují. A třeba byla jen pár kilometrů od nás. Pokud si však nechcete hrát na detektivy, kteří se proplétají úzkými uličkami a vydávají se po neznámých cestách, pak je jejich nalezení spíše otázkou štěstí a náhody. Proto jsme sázeli spíše na jistotu.

Součástí komunity

Nejčastěji jsme den strávili na plážích či výletech a přespávali na méně romantických, zato bezplatných přístupných parkovištích určených pro karavany, jejichž síť je ve Francii i Španělsku relativně hustá. Případně jsme zaplatili za nocování v kempech. Ty jsou oplocené a většinou nabízí i zázemí, jako jsou toalety, sprchy, Wi-Fi, prádelny s pračkou a sem tam i obchůdek či restauraci. Navíc byla cena za kempy celkem přívětivá – zhruba od pěti do dvanácti eur za noc s tím, že někde byly zpoplatněny i sprchy nebo toalety.

V kempech pochopíte, že lidé, kteří cestující karavanem, jsou poměrně semknutou komunitou. Za jízdy se zdraví, v kempech si často sesedají ke svým rozkládacím stolečkům, u kterých si vyprávějí o svých cestách. My jsme si takto například příjemně popovídali s německým párem, který v obytném autobusu se dvěma malými dětmi již dva roky korzuje Španělskem.

Ať chce nebo ne, na místa určená vyloženě pro karavany musí občas zavítat každý, kdo vlastní vůz s toaletou a nádrží na vodu, aby provedl takzvaný servis. Ten spočívá v doplnění čerstvé vody a vypuštění všeho, co v karavanu nechcete mít. Chemická toaleta ani šedivá voda by se totiž neměly vylévat jen tak někam. Případně je zde, nejčastěji za poplatek, i možnost připojit se k elektrické síti.

To jsme však za celých čtrnáct dní neudělali ani jednou. Ne že bychom byli skrblíci, ale v prvních dvou kempech jsme neměli k dispozici potřebné redukce, a pak už to neřešili. Zjistili jsme totiž, že díky dobíjení baterie za jízdy a plynu, který vůz vyhříval, ohříval vodu a sloužil i pro vaření, vlastně ani není připojení potřeba. Pokud tedy nechcete sledovat na satelitní televizi své oblíbené pořady, jak to s oblibou dělávalo mnoho naši sousedů z Německa.

Rodinná polodovolená

Neznamená to však, že bychom během cest byli ochuzeni o jakýkoliv entertainment. Z Prasátka Peppy pouštěném na počítači bych mohl po oněch dvou týdnech citovat s větší jistotou, než cituje pastor z Bible. Tím se pomalu, ale jistě dostávám k harmonogramu, který se právě díky přítomnosti dvouleté dcery poněkud lišil od původních plánů.

Na německých dálnicích jsme tomu skutečně dali napít, ve Francii však naše putování začalo poněkud drhnout. Zle bylo v momentě, kdy dítě zjistilo, že ona velká postel vzadu je daleko pohodlnější než autosedačka. Odpolední spánek tak musel probíhat pouze o přestávkách, protože jet s kýmkoliv, kdo není připoutaný na sedačce, je šílenství.

V autosedačce se však nedá sedět pořád, a tak se naše denní porce ujetých kilometrů smrskla v průměru na čtyři hodiny. Nanejvýše. Rychle jsme si uvědomili, že cíl v podobě sladkého nicnedělání na pláži musíme přehodnotit a museli vzít za své ono klasické klišé, že i cesta může být cíl. Díky tomu jsme však ve Francii navštívili řadu zajímavých míst, ať už se jednalo o zoo ve fortifikaci ve městě Besançon, monumentální hrad slavného Carcassonne či papežský Avignon.

malag2

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Kýtu si v obytce sice neupečete, ale když jste kreativní…

Nakonec však došlo i na moře a určitá část představ o perfektní rodinné dovolené byla naplněna. Nicméně čtrnáct dní na tři státy a 3,5 tisíce ujetých kilometrů je skutečně šibeničních. Daleko větší smysl dává odletět někam k moři, karavan si půjčit až na místě – a následně se plácat po pobřeží a nikam nespěchat.

Ostatně to nyní nabízí Campiri právě v Málaze, a byl to také důvod, proč jsme vůz do Španělska vezli. Ve spolupráci s Invií navíc vše Campiri nabízí i formou zájezdu. V rámci něj prostě jen sednete na letadlo, vyzvednete obytňák a vydáte se na cestu buď po předem připravené trase, případně po vlastní ose.

Parťákem na cestách vám může být i onen Matrix, kterého jsme do Málagy doručili. Ideální auto, pokud vaše rodina čítá čtyři až pět členů. Pokud jste však jen tři, doporučuji zvolit spíše menší vůz, se kterým se vám bude příjemněji parkovat a španělská či portugalská města pro vás budou o něco přístupnější.

Obsluha karavanu se dá přirovnat k péči o poněkud větší klec s křečkem. Čistíte záchod, doplňujete vodu, vypouštíte použitou vodu…

Cena takového zájezdu se pohybuje v úrovních klasické dovolené, kdy největší výdaj představují letenky a samotné zapůjčení obytného vozu. V případě naší cesty byly mimo zpátečních letenek největším nákladem pohonné hmoty, které vyšly přibližně na patnáct tisíc korun. Člověk se může snažit sebevíc, ale spotřebou jsem se neustále motal okolo deseti litrů na sto kilometrů.

K nákladům na palivo přihoďme poplatky za francouzské dálnice a výdaje na běžný provoz mobilní domácnosti spolu se vstupy, kempy a tak podobně. Celkově se i se započtením letenek do Prahy cena této čtrnáctidenní mise vyšplhala na čtyřicet tisíc korun. K tomu je však nutno ještě připočíst náklady na opravu odřeného zadního nárazníku.

Ano, bohužel bez ztráty kytičky se mi vůz do Málagy doručit nepodařilo. Jsou to ovšem ztráty, se kterými je u tak velkého vozu trochu nutné počítat dopředu, v ideálním případě jim předejít tak, že s vozem před dlouhou cestou pořádně sžijete. To se ve finále podařilo i nám a rozhodnutí kývnout na tenhle zážitek bylo rozhodně správné. A něco mi říká, že se s rodinou do obytňáku ještě vrátíme.

Rubriku Cestování podporujílogo-cedok-modre