Inflace žene i konzervativní Čechy k přemýšlení o tom, jak investovat volné peníze. Přesto jsme v porovnání se západem stále velice zabrždění. Češi totiž často investují do něčeho, čemu nerozumí. Většina si je toho navíc zcela vědoma a chce investovat chytřeji. Jsou na vině dřívější zklamání? Nebo je to tím, že tohle téma bývá v rodinách i školách tabu? Proč se Češi tolik bojí ztráty? A blýská se na lepší časy?

O tom ve svém komentáři pro CzechCrunch píše Jan Hlavsa, spoluzakladatel startupu Fondee, který učí Čechy investovat a je dlouhodobým partnerem naší investiční sekce. Zákazníkům nabízí online platformu pro automatizované investování do pasivně řízených burzovně obchodovaných fondů, takzvaných ETF, a nově má Fondee také mobilní aplikaci, která je dostupná pro iOS i Android.

***

Svou roli v tom, proč u nás stále panuje nechuť investovat volné prostředky tak, aby se zhodnocovaly a nepožírala je inflace, určitě hrají také neblahé zkušenosti z minulosti. Jak se tu posledních dvacet let distribuovaly podílové fondy? Maximálně prostřednictvím (pseudo)poradců s vysokými poplatky, kteří lidem prodávali mix akcií a dluhopisů, jež průměrně vydělávaly nějakých pět procent ročně.

Jenže když člověk zaplatí na začátku pět procent jako vstupní poplatek a další procenta pak na pravidelných poplatcích, za tři roky s trochou štěstí vydělá zpátky tu první vstupní platbu. Po deseti letech se takový investor probere z letargie a podívá se, kolik mu investice vynáší. Když pak zjistí, že to nijak závratné sumy nejsou, tak to zabalí. Má negativní zkušenost a cesta zpátky nevede.

Jeden zajímavý – a hodně nadsazený, uznávám – příměr: nedávno jsem četl dceři pohádku a začal jsem si uvědomovat, že když se v příběhu najde poklad, je to většinou truhla zlata nebo mincí. Když je tam bohatý sedlák, má pole; zámožný měšťan pak domy ve městě. Nezakládají se firmy, které se později dobře prodají, neinvestuje se se zhodnocením. Je tam zlato. Hmatatelné bohatství.

Foto: Depositphotos

Proč není truhla zlata dobrým symbolem pro investování?

Už od dětství se svým způsobem programujeme, zapisují se nám podobné vzorce. Když pak začneme vydělávat, nikdo nám neřekne, co s tím. Tak kupujeme pozemky, domy, zlato. A dědí se to z generace na generaci. Rodiče nikdy o penězích a investování nemluvili, protože o tom sami moc nevěděli a báli se, že se před potomky shodí. Ti pak vyrostou a totéž opakují se svými ratolestmi. Nekomunikují o tom. Je to začarovaný kruh.

Platí to i v mnoha jiných finančních sférách. Existuje celá řada rodin, kde manželé navzájem nevědí, kolik ten druhý vydělává. Netuší, kde mají jaké účty a kde jim leží peníze. Ne proto, že by chtěli před druhým něco skrývat – nemluví o tom. A považují to za normální. Je to tabu mezi partnery, natož směrem k dětem.

Bezpečná hra

Mimo jiné je v nás zakódovaná obava ze ztráty. Jsme naučeni peníze vnímat konkrétně. Vidíme ta uspokojivá čísla zůstatku na účtu – a máme pocit bezpečí. Navíc ta sumička pomalu, ale utěšeně roste, tak je všechno v pořádku. Nebo ne? Jenomže peníze nejsou konkrétní, jsou relativní. Ta cifra ale vypadá nadmíru konkrétně – a my se bojíme konkrétní ztráty. Tohle nastavení „nechci prodělat, nechci, aby mé jmění ztratilo hodnotu“ je v nás bohužel hluboko zakořeněné.

I proto mají lidé rádi to zlato, jelikož u něj ztrátu hodnoty nevnímají. Nebo zmiňované nemovitosti. I když se trh na tři roky propadne, na domě není napsáno „jsi dvacet procent v minusu“. Člověk ví nebo tuší, že se to zase srovná, nešílí z propadu. Však ono to zase půjde nahoru, říká si. Ovšem u akcií to je jiná: trh se zhoupne o pár procent dolů a ztráta je vidět okamžitě.

Ještě k té relativitě peněz. Často se ptám svého okolí: kdyby inflace byla nulová, nechali byste hotovost na běžném účtu? A byl by to dobrý nápad? Je to totiž jenom hra. Když bude inflace tři, pět nebo sedm procent, o tři, pět či sedm procent se navýší také akcie a zisky z nich. Není to tak, že s nulovou inflací se nevyplatí investovat a až s pětiprocentní ano. Potíž je, že řada lidí je fixována na nominální hodnotu peněz.

Mám ale i dobrou zprávu. Deset let jsem strávil v Londýně ve finančních kruzích. Někdy v roce 2015 jsem si povídal s o něco starším kolegou Angličanem, který hudral, jak mladá generace nemá o investování zájem. A vzpomínal, že za Margaret Thatcherové to bylo skvělé, byla privatizace, hromada nových IPO na burze, všichni tím žili a nakupovali akcie. Bylo to „in“.

A já dnes, sedm let poté, na ten rozhovor vzpomínám a s potěšením sleduji, jak se vše opět cyklicky vrací a historie se opakuje – nebo možná spíš tato vlna přichází i k nám. Mladá generace se do investic pustila, zajímá se o ně, zkouší. Jistě, tu a tam se spálí, pak zase vydělá; především se ale naučí s tím zacházet, pochopí volatilitu, nejistotu s investováním spojenou. Přijdou si na to, co jim vyhovuje. Už jenom tenhle zájem je báječný. Ano, věřím, že aspoň v tomto ohledu bude líp.