Tvořím úsměvy v každodenní šedi, říká Ondřej Kobza. Veřejný prostor vnímá jako hřiště

Ve veřejném prostoru tvoří pražský kavárník unikátní projekty. Zvelebuje střechy, šíří poezii a sám si taky pronajímá hrad.

kobza

Reprofoto: Proti Proudu/YouTube

Kavárník Ondřej Kobza zvelebuje místa v Praze i okolí

V roce 2010 si Ondřej Kobza půjčil půl milionu korun a v Krymské ulici v Praze zprovoznil dnes už legendární podnik Café V Lese. Nebyl to pro něj ale primárně podnikatelský záměr. Tvrdí, že ho vlastně na kavárnách zajímalo všechno, jen ne dělání kávy. Kromě dalších podniků jako Café Neustadt ale stojí i za projektem pian v pražských ulicích, předělané střechy Lucerny nebo postcovidové hostiny na Karlově mostě.

Popsat bezezbytku to, čím čtyřiačtyřicetiletý rodák z Ústí nad Orlicí je, nejspíš ani nejde. Jedno je však jisté – o rozvoj pražského veřejného prostoru se v poslední dekádě zasloužil jako málokdo. V rozmanitých místech, která vlastní či rovnou tvoří, pořádá pravidelné akce. A o víkendech se zabydluje na pronajatém hradě Pirkštejn v Ratajích nad Sázavou a píše deník, který jednou za rok o Vánocích pročítá.

„Baví mě na první pohled nesmyslné věci. Rád rozvibrovávám a provokuju a mám v hlavě spoustu nápadů nebo her, co by mě bavilo hrát,“ říká. O svém přístupu k životu hovořil v podcastu Proti Proudu, který si můžete pustit v přehrávači níže.

Většina z nás funguje v každodenní rutině, kterou si narušíme jen málokdy. Často máme potřebu všechny naše činnosti racionalizovat a co nemá vyšší smysl, nemá v našich nabitých kalendářích co dělat. Ondřej Kobza si tuto společenskou dynamiku uvědomuje a zároveň ukazuje, že to jde i jinak.

„Kdysi se pracovalo třeba na solárních lavičkách, které vám budou nabíjet iPhone. Jasně, možná je to užitečná věc, ale já nepotřebuju pomáhat lidem, aby měli ještě nabitější mobily. To je takové moc klasicky užitečné. Mě baví zdánlivě nesmyslné věci. Snažíme se o to, aby lidé víc prožili místo, kde jsou, byli dostatečně vnímaví. Takže je v mé DNA brát si veřejný prostor za svůj a dělat tam nepatřičnosti. Rád tvořím úsměvy v každodenní šedi,“ vysvětluje pražský kavárník.

Právě poté, co před třinácti lety zprovoznil Café V Lese, si uvědomil sílu oněch nepatřičností, protože podle něj vytrhávají lidi z „každodennosti a probouzejí v nich nespoutanost a spontánnost“. Začal tak na ulici před kavárnu vytahovat gauč, piano či lampy a vytvářel tak novou dimenzi veřejného prostoru. Zatímco jiné podniky sází na výběrová kávová zrna či perfektní design, Ondřej Kobza se raději soustředil na vytváření originálního genia loci.

„V případě Café v Lese se kavárna opravdu přelila na ulici, jako když se řekne ‚hrnečku, vař,‘“ směje se a připomíná: „První kavárny vznikaly před francouzskou revolucí. Byly tam i první noviny a nebýt jich, tak možná žádná revoluce ani nebyla. Když se lidi takto schází, tak je to vlastně nebezpečná věc. Můj oblíbený Radovan Lipus říká, že kavárna je urbanizované ohniště.“

Kavárny po Praze sice vlastní, ale do jejich chodu se už dnes převážně nezapojuje. Stejně tak se rozhodl dále nerozšiřovat svůj proslavený projekt pian na ulici – to nejznámější z nich se dodnes nachází na pražském hlavním nádraží. Kobza je totiž přesvědčený, že by se už jen opakoval, protože kolemjdoucí lidé už s piany nic nového nevymýšlejí.

Tvrdí totiž, že sám potřebuje dělat věci primárně proto, aby jej bavily. Peníze jsou pro něj prý na druhém místě. Z úst mnoha by to znělo jako otřepané klišé, ale Ondřeji Kobzovi to věříte. Svědčí o tom i některé jeho zážitky z nedávna. Třeba když v roce 2020 neváhal dát z vlastní kapsy přibližně 250 tisíc na to, aby během pár dní zorganizoval zdánlivě neuvěřitelnou věc – pronajal si Karlův most a postavil po celého jeho délce stůl na společnou večeři.

Jeho poslední projekt už nicméně peníze i vydělává, i když si udržuje bytostně uměleckou duši. Po městech v Česku i v zahraničí, která jsou ochotna zaplatit, rozšiřuje takzvané Poesiomaty – v podstatě jukeboxy na poezii ve tvaru nenápadné roury trčící ze země. Kolemjdoucí mohou spustit jednu z dvaceti nahrávek tím, že zatočí kličkou. Každá nabídka je navíc spojena s místem, kde je daný automat umístěn.

A co tedy pro Kobzu vlastně znamená úspěch? „Měrná jednotka je pro mě míra úsměvu, který vytvoříme. Nejde to nějak změřit, ale pro nás je pousmání ve veřejném prostoru něco jako ropa nebo zlato, s nímž obchodujeme,“ uzavírá Kobza.