Díky sociálním sítím a práci médií lze tvář válečného konfliktu na Ukrajině pozorovat v reálném čase téměř ve všech částech planety. Celý svět se tak učí rozumět pojmům, jako jsou drony Bayraktar či termobarické zbraně, učí se na mapě nacházet raketami decimovaný Charkov nebo Mariupol a je svědkem emotivních momentů loučení mužů s rodinami prchajícími do bezpečí.

Zatímco ženy s dětmi čeká dlouhá cesta na západ, muži zůstávají, aby bránili svou vlast ve válce. Ta je podle Jana Kofroně z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ukázkovým příkladem klasické konvenční války se vším, co k ní patří, tedy masivním nasazením dělostřelectva i pozemních jednotek.

Podle Kofroňových slov můžeme způsob vedení války na Ukrajině přirovnat k válce o Náhorní Karabach mezi Ázerbájdžánem a Arménií z roku 2020. Zároveň ale připomíná, že Charkov byl svědkem konvenčního způsobu vedení boje například i v době druhé světové války. Dnes však mají obě znesvářené strany podstatně vyšší palebnou sílu, ale naopak podstatně méně vojáků než tehdy.

Boje se odehrávají na velkém území, což je jeden z důvodů, proč některé záběry přicházející přímo z fronty mohou působit chaoticky. „Ukrajina má přibližně 600 tisíc kilometrů čtverečních, z nichž se tedy bojuje jen na určité části, ale přesto se jedná o téměř celou východní hranici. Ona chaotičnost jde tedy do jisté míry připsat právě tomu. A svou roli samozřejmě hraje i ten fakt, že Rusové do toho šli od začátku s nepromyšleným plánem a organizačně se jim to začalo rozsypávat, což nakonec skončilo divokými výpady jednotlivých rot a podobně,“ vysvětluje Kofroň.

Videa, která se dostávají na internet, navíc podle něj ukazují pouze výsek z bojů, jsou pořizována v oblastech, kde jsou střety mírnější, a nejsou tedy zcela reprezentativní. „Na místě, které odstřeluje dělostřelectvo, nebude nikdo nic natáčet,“ říká Kofroň.

O tom, že jsou operace ukrajinské armády koordinované a efektivní, svědčí velmi pomalý postup ruských vojsk. Z této efektivity lze usuzovat, že je ukrajinská armáda prozatím konzistentní a ostrých střetů se s největší pravděpodobností účastní výhradně vycvičení vojáci. Jejich počty navíc může Ukrajina doplňovat z několika vrstev záloh, kde odvedenci z řad civilistů ve věku 18 až 60 let přicházejí na řadu až jako poslední.

„Myslím, že ukrajinská armáda nemá tendenci tyto muže posílat někam na frontu. Tihle lidé budou mít minimální schopnosti a nelze od nich moc očekávat. Nicméně roli zde hraje morální aspekt, kdy mají pocit, že přispívají a něco dělají. Většina kontrolních stanovišť v Kyjevě je hlídána právě těmito lidmi, kteří nikdy nebyli na vojně, drží zbraň poprvé v životě a jejich zkušenosti jsou minimální,“ popisuje Kofroň úlohu odvedených mužů, kteří slouží třeba i jako pořádková policie.

Po jejich odvedení se jim totiž dostává jen minimálního výcviku, kde se podle Jana Kofroně naučí tak nanejvýše to, jak se nezastřelit a ošetřit zraněného kamaráda. Nasazení osob s minimálními zkušenostmi by proto mohlo být pro ukrajinskou stranu spíše kontraproduktivní.

Technologie vedení bojů totiž pokročila, a přestože se jedná o konvenční způsob boje, válečná linie rozhodně není jen o střílení z pušek a házení granátů. V této válce se představují ty nejmodernější zbraňové systémy, a to jak na ruské, tak i ukrajinské straně. A k jejich ovládání je zapotřebí víc než jen několikadenní válečný rychlokurz.

Drony Bayraktar

Mezi nejskloňovanější zbraňové systémy tohoto konfliktu patří drony Bayraktar TB2, sloužící na straně Ukrajiny. Drony se staly běžnou součástí bojů, v tomto případě však nemluvíme o kompaktních kvadrokoptérách, ale o bezpilotním letounu měřícím na délku 6,5 metru s rozpětím křídel 12 metrů.

Byť se díky těmto rozměrům jedná o pořádný kus železa, stále je natolik malý a rychlý, aby dokázal uniknout pozornosti nepřátelských radarů. Dokáže se tak dostat do blízkosti nepřítele a zahájit útočnou operaci. Díky nosnosti 150 kilogramů je schopen nést dostatečný arsenál pro likvidaci cíle. Jedná se například o pumy MAM, které jsou na cíl naváděny pomocí GPS či laseru.

??This is how Ukrainian Bayraktars work. Enemy’s artillery control position – goodbye.

Video of the Commander-in-Chief of the Armed Forces of Ukraine Valery Zaluzhny pic.twitter.com/Z62oA9hW54

— Ukraine: breaking news (@breakingnews_ua) March 13, 2022

Bayraktar, jehož cenovka přesahuje 100 milionů korun, však funguje i jako taktická zbraň, která je schopna cíl pouze lokalizovat, označit a jeho likvidaci dále přenechat například dělostřelectvu. Takové zaměření je přitom dron schopen provést na velkou vzdálenost, stejně jako likvidaci cíle. Jak uvádí ČT24, s použitím satelitu je schopen zasáhnout cíl vzdálený až 14 kilometrů, v případě navádění laserem je to přibližně osm kilometrů.

Dron je plně autonomní a ve vzduchu je schopen operovat až 24 hodin. Dle údajů Armádních novin měli mít Ukrajinci ve svém arzenálu dvacet kusů těchto plně autonomních dronů a objednávky na další. Jaké je jejich číslo po třech týdnech války, ovšem není známo.

Střely Javelin, NLAW a Stinger

Další často skloňovanou technologií jsou takové zbraňové systémy, které umožní jednomu muži vyřadit z provozu klidně i celý tank či helikoptéru. To umí například voják vybavený protitankovou řízenou střelou Javelin.

Přes 20 kilogramů těžký set obsahující odpalovací zařízení a samotnou raketu je bez větších problémů schopen zlikvidovat ruské tanky T-72. Na ně pouze stačí zamířit infračerveným hledačem a následně raketu aktivovat. Raketa útočí shora, kde má tank slabší pancéřování. K průniku jeho pláště slouží takzvaná tandemová hlavice, jejíž první výbuch vyřazuje reaktivní pancéřování a druhý se stará o likvidaci samotného stroje.

Střela je schopna samostatného navádění na cíl vzdálený až čtyři kilometry a odpalovací zařízení lze využívat opakovaně. Obsluhu běžně tvoří dva vojáci, kteří se povětšinou z místa odpalu rychle přemísťují, byť jim způsob navádění rakety propůjčuje výhodu velmi těžkého určení místa, odkud byl útok veden.

Menší a levnější alternativou amerických Javelinů je NLAW. Zatímco jeden systém Javelin vychází přibližně na čtyři miliony korun, cena britsko-švédského NLAW představuje přibližně jednu čtvrtinu této částky. Jedná se však o zbraň na jedno použití.

Podobně jako u Javelinu i v případě NLAW stačí pouze zaměřit cíl a následně odpálit raketu, která se o jeho likvidaci již postará sama. Liší se ovšem svým dosahem, který je u této zbraně maximálně 800 metrů. Odlišný je i způsob likvidace cíle, který probíhá prostřednictvím tandemové nálože dopravované raketou nad cíl, kde je odpálen.

Třetí systém nesoucí název Stinger není na rozdíl od předchozích dvou určený k likvidaci pozemních cílů, ale je nasazován při útoku na vzdušnou techniku. Hmotnost této zbraně je 14,3 kilogramu a je určena k likvidaci většiny vzdušných cílů pohybujících se v nízkých letových výškách. Odpálená raketa je schopna zasáhnout cíl vzdálený až osm kilometrů, přičemž hodnota jednoho kusu Stingeru vychází přibližně na milion korun.

Zbraně za hranicí humanity

Silným arsenálem však disponuje i ruská strana. Vůbec největším strašákem této války se stalo použití takzvaných termobarických zbraní. O jejich nasazení na Ukrajině se spekulovalo v podstatě od zahájení války, později byly tyto domněnky potvrzeny.

Důvodem, proč se celý svět nad jejich použitím pohoršuje, je fakt, že se jedná o jedny z nejúčinnějších zbraní hned po atomových bombách. Jejich fungování se opírá o dvojí výbuch. Během prvního dochází k rozptýlení hořlavých částeček do okolí. Tyto částečky se promísí s kyslíkem, a vzniká tak aerosol, který proniká do míst, kde se před běžnými explozemi ukrývá nepřítel či civilista.

V druhé fázi výbuchu dojde k zapálení této směsi, což vyvolá tlakovou vlnu, žár, a díky spálení vzduchu vzniká také podtlak. Dohromady se jedná o naprosto devastující efekt, který je násobně účinnější než klasická exploze. Její použití způsobuje narušení statiky objektů a také vysátí vzduchu z epicentra výbuchu.

Thermobaric bombs used today in Ukraine. (Aka vacuum bomb)If you see this coming, open your mouth so your lungs don’t explode, and put your fingers deep in your ears to protect you ears, before the blast arrives.#Ukraine

Il est vexé Poutine, il va rendre ca encore plus moche… pic.twitter.com/13sOQgj0Ob

— Charlotte ROCHAT (@CharlotteRochat) February 28, 2022

Extrémně destruktivní je také nasazení kazetových bomb, tedy menších výbušnin uložených v jednom pouzdře. Ty jsou pomocí letounů či raket dopravovány nad vytyčený cíl a následně je na něj obsah kazety uvolněn. Menší bomby způsobují destrukci velkého prostoru. V roce 2008 došlo v Dublinu ze strany 108 signatářů k zřeknutí se využívání kazetové munice. Mezi podepsanými byla i Česká republika. Spojené státy, Čínu ani Rusko mezi nimi však nenajdeme.

Po objevení zpráv, že by se na Ukrajině měly využívat i kazetové bomby, a dokonce i zbraně chemické, ještě více zesílily hlasy upozorňující na porušování Ženevských úmluv, vzniklých za účelem ochrany bezpečí civilistů ve válečném konfliktu. Podle Jana Kofroně je ovšem nutné tuto skutečnost vyšetřit: „V praxi lze použít téměř cokoliv, jsou ovšem omezení na to, kde to lze použít. Mělo by platit, že se tyto zbraně nebudou používat tam, kde je aglomerace a zvýšený výskyt civilistů, pro něž je šance dopad přežít extrémně malá. Termobarické zbraně dovedou například zdecimovat celou ulici.“

Pro usvědčení Ruska z porušování Ženevských úmluv je tak dle Kofroně nutné nejdříve dokázat, že k tomuto porušení skutečně došlo a že se nejednalo o náhodu, byť takových náhod je až podezřele hodně. Jak ovšem sám připouští, pokud by porušování úmluv bylo skutečně potvrzeno, v momentě, kdy odpovědnou osobu nevydá sama ruská armáda, je šance na její potrestání velmi malá.

Závěry navíc nebudou dříve, než nastane konec válečného konfliktu. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu sice již vynesl rozhodnutí, na základě kterého musí ruská armáda pozastavit použití vojenské síly na ukrajinském území, kdy tento okamžik nastane, je ovšem velmi těžké odhadovat. „Rusy tlačí čas. To, čeho chtěli dosáhnout na politické úrovni, tedy instalovat na Ukrajině novou vládu, se jim nepodařilo. Ukrajinci jsou proti nim. Takže je tu určitá naděje, že se do dvou až tří týdnů obě strany dohodnou na nějakém, pro Ukrajinu samozřejmě velmi bolestivém kompromisu,“ odhaduje Kofroň.

Ony bolestné kompromisy by dle jeho mínění měly mít podobu uznání anexe Krymu a vzdání se myšlenky vstupu do NATO. Dále je ve hře možná teritoriální ztráta Luhanské a Doněcké oblasti a ve hře je i požadavek na demilitarizaci Ukrajiny. „A to asi nikdo z Ukrajinců nebude chtít akceptovat,“ uzavírá Kofroň.