Když v roce 2013 vyhrál prezidentskou volbu Miloš Zeman, v českých diplomatických i kulturních kruzích zavládlo nemalé mrzení. Alespoň tak si pamatuje tehdejší atmosféru dnes již bývalý velvyslanec v USA i Rusku Petr Kolář. Bez velkého čekání se tak začalo uvažovat na jmény, která by se mohla Zemanovi postavit v roce 2018. Už tehdy si začal vlivný diplomat pohrávat s myšlenkou, že onou osobou by mohl být Petr Pavel. O tom, jak současný prezident nakonec ke kandidatuře dospěl, mluvil v podcastu Čestmíra Strakatého.

Osobnosti jako Olga Sommerová nebo Marta Kubišová se podle slov Petra Koláře po roce 2013 domnívaly, že na prezidenta by měl být kandidovat právě on sám. „Velmi jsem si toho vážil, ale už tehdy jsem říkal, že je potřeba někdo, kdo bude akceptovatelný kandidát i mimo naši bublinu,“ vypráví Kolář v podcastu, který si můžete pustit v přehrávači níže. Nabízelo se tak právě jméno Petra Pavla. Ten byl však od roku 2015 předsedou vojenského výboru NATO a na kandidaturu neměl ani pomyšlení. Po tříletém mandátu, kde v armádní hierarchii dosáhl už prakticky všeho, co se dalo, se začal připravovat na penzi.

Po skončení jeho armádního angažmá ale Pavel s Kolářem uspořádali společnou přednášku, která přerostla v sérii setkání s veřejností ve všech možných koutech republiky. „Stalo se téměř pravidlem, že na konci každého setkání se někdo zeptal, jestli bude kandidovat. To ale stále odmítal,“ říká Kolář. Až postupně se mu podařilo Pavla pomoct přesvědčit. Přiznává, že dnešní stav je pro něj zadostiučiněním, protože podle jeho mínění již máme prezidenta, za kterého se nemusíme stydět a který vrátil společnosti perspektivu.

Otázkou však je, jestli vítězství Pavla není spíš vychýlení kyvadla z normálu, v němž je realita o něco bledší. Podle Koláře jsme totiž v porevoluční společnosti rychle zapomněli na to, že demokracie není stav, ale neustálý proces. „Nemůžete mít pocit, že jste něco vystavěl, máte hotovo a teď si dáte pauzu. To se stalo trochu mé generaci. Po revoluci jsme začali dělat úžasné kroky k našemu členství do EU a NATO, to se povedlo a my dostali přehnaně uspokojivý pocit splněného úkolu,“ vysvětluje s tím, že právě za takovéto situace vznikají skupiny lidí, které si demokracie neváží.

Že svoboda se těžce nabývá, ale lehce ztrácí, je podle něj vidět například na proudech kolem lidí, jako je Jindřich Rajchl. Jakkoliv totiž mnozí z nás vyrůstali s vědomím, že se máme snažit o toleranci a pochopení, podle diplomata existuje hranice, k níž už tolerantní být nemáme. Útočné výroky a činy, které v současné době někteří příznivci Rajchla pronáší, respektive provádí, bychom podle Koláře neměli brát na lehkou váhu – brát bychom je měli jako zločiny, které je třeba náležitě trestat, nepřecházet je a neustupovat jim.

Neustupovat zlu by se podle bývalého velvyslance nemělo ani v případě dnešního Ruska. Genezi toho, co si dnes Putinův režim dovoluje, vidí už třeba v dávných jednáních, kterých se účastnil při plánované výstavbě amerického radaru v Brdech. „Tehdy jsem si uvědomil, že Rusové jsou opravdu jiní. Na Západě víte, že máte jako jedinec nějaká práva, povinnosti, respekt a jste základní jednotkou společnosti. V Rusku jako jedinec neznamenáte nic, pokud nemáte vliv a peníze. Společnost tam funguje na základě práva silnějšího,“ popisuje svou zkušenost s ruskou mentalitou.

Po rozpadu Sovětského svazu měli podle něj mnozí Rusové dojem, že aby si jich Západ vážil, musí se jich začít bát. Začali tak ukazovat svou sílu, jenže jako Západ jsme opakovaně selhali v tom, že jsme jim ustupovali a snažili se vyjednávat. „Rusové náš vstřícný přístup vnímali jako neschopnost se postavit za naše principy nebo za naše partnery. V roce 2008 přijeli zástupci Ukrajiny a Gruzie na bukurešťský summit NATO s tím, že dostanou status kandidátské země. Odjeli s prázdnou – a Rusové si to nemohli vyhodnotit jinak než slabost. Ještě v tom roce do Gruzie vtrhli,“ připomíná Kolář historické události.

Otevřený střet mezi Putinem a Aliancí podle něj není vyloučená varianta – především jestli budeme Rusům nadále ustupovat a oni tak mohou nabýt dojmu, že jejich zastrašování funguje. Ve chvíli, kdy vyhrožují, jako Západ bychom „měli být stejně razantní“. Faktem totiž je, že okupační vojska dnes používají sedmdesát let staré tanky, dochází jim zbraně a vnitřně ví, že jejich situace není dlouhodobě výhodná.

Dnešní blízký spolupracovník prezidenta Pavla upozorňuje, že kdybychom Ukrajinu nebo její část nechali Rusům napospas, naše bezpečnost by se tím nevyřešila. Ostatně Hitler také tvrdil, že mu budou stačit Sudety. Stejně jako Němci snili o třetí říši, někteří Rusové sní o tom, že jejich svět bude sahat od Vladivostoku až po Lisabon.

„Ukrajinu bychom proto měli plně podporovat – i v tom, co si nakonec definuje jako vítězství, které jsou schopni přijmout. I když to třeba nebude definitivní konec války. Máme třeba korejský poloostrov, kde je dnes fakticky válka. To, co vidíme teď, tam je jen příměří,“ uzavírá.