Jedno celé podlaží Veletržního paláce, 300 děl ryze ze sbírek Národní galerie Praha a průřez domácí tvorbou, která se rozkračuje mezi osm dekád. Tak by se dala zarámovat nová stálá expozice s názvem 1939–2021: Konec černobílé doby, jejímž cílem je návštěvníkům ukázat, jak se vnímání umělecké kvality v Česku v čase proměňovalo, že vedle sebe paralelně existovalo více typů kreativního projevu a že umění slouží především jako svědectví doby.

Výstava Konec černobílé doby začíná rokem 1939, návštěvníka tedy nejprve vtahuje do válečného, bezútěšného období, na které reagovala například díla Emila Filly, Jana Kotíka, Josefa Čapka, Karla Kotrby nebo tvůrců ze Skupiny 42. Pokračuje přes neméně temné období totality, ve kterém se i přes potlačování kreativního ducha vzedmula celá řada uměleckých směrů.

„Název Konec černobílé doby může nést mnoho obsahů. Je i heslem shrnujícím náš přístup. Snažíme se překročit jednoduchá hodnotící kritéria založená na protikladech. Období po roce 1939 je umělecky stále živé a má přímý vliv na současnost,“ říká ředitel Sbírky moderního a současného umění a kurátor nové výstavy Michal Novotný.

Foto: Národní galerie Praha

Výstava čítá na 300 děl převážně od českých umělců a umělkyň

K vidění jsou tak například díla surrealistická, avantgardní, abstraktní a lyricko-abstraktní, ve sbírce mají důležité místo také představitelé konceptualismu, konstruktivismu nebo české nové figurace. Prostor zde má i budovatelský socialistický realismus, jehož idealistické výjevy působí v kontrastu upřímných děl s temnou atmosférou jako pěst na oko.

Zastoupena jsou tak mimo jiné plátna se svíravou atmosférou od sester Válových, velkoformátová Kleopatra od Jana Zrzavého, ostnatné objekty Aleše Veselého, ikonické sousoší Velký dialog od Karla Nepraše nebo typicky konstruktivistická díla Vladislava Mirvalda a Radoslava Kratiny.

„Nechceme se zaměřovat jen na polarity typické pro tuto dobu, jako je například konflikt oficiálního a neoficiálního umění, ale spíše vývoj pojímáme jakousi spirálou, kdy většina umění se děje v prostoru mezi, ve stupních šedi mezi černou a bílou,“ říká k záměru výstavy Michal Novotný.

Jednotlivá umění, oficiální a neoficiální, abstraktní a figurativní, formální a sociálně angažovaná totiž vždy vzájemně ovlivňovala svou existenci a nikdy se nedala oddělit na černou a bílou. Vždy byla průsečíkem společenských, ekonomických nebo politických podmínek, což se Michal Novotný společně s kurátorkami Evou Skopalovou s Adélou Janíčkovou snažili na výstavě ukázat.

České autory a autorky ale doplňují i ukázky zahraniční tvorby, která s českým prostředím souvisí. Například Únos Sabinek od Pabla Picassa dostala Národní galerie darem od pařížského galeristy Daniela-Henryho Kahnweilera v roce 1968 – jeho prostřednictvím chtěl vyjádřit zemi podporu. Červené vejce od Oskara Kokoschky je alegorickou obžalobou nacismu a představuje německou invazi do Československa.

Velmi zdařilé je i architektonické řešení výstavy, za kterým stojí Dominik Lang a Jan Brož. Jasně vytyčuje hlavní trasu, díky čemuž návštěvník rozsáhlou výstavou zmateně nebloudí, zároveň ale nabízí zajímavé odbočky, které rozšiřují základní chronologické vyprávění. Panely s díly oddělují prostor, jejich součástí jsou různé výřezy, do kterých se architekti rozhodli zapustit některá díla, zejména sochy.

Foto: Národní galerie Praha

V závěru jsou k vidění díla až do roku 2021

V závěru výstavy, který patří soudobým umělcům, architekti pověsili obrazy na kovový rošt – stejný, na který se umisťují díla v depozitářích. Střídají se na něm především velká plátna, třeba podivná pětice v růžovém autě od Josefa Bolfa, obraz Jakuba Hoška, který ve své nadčasové tvorbě spojuje kaligrafii se street artem, nebo geometrické plátno od Vladimíra Houdka.

Naproti roštu stojí malá socha od Anny Hulačové a polovina protější stěny je vyhrazena pro projekt jedné z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti Kateřiny Šedé nazvaný 1x denně před jídlem. Jde o soubor dotazníků, s jejichž pomocí chtěla umělkyně přimět svou babičku ke komunikaci během společného oběda. V každém dotazníku se jí ptala na něco jiného a jejím cílem bylo vtáhnout babičku zpět do každodenního dění.

„Mám naději, že to bude inspirativní pro všechny generace kunsthistoriků. Díváme se na svou nedávnou minulost, politickou kulturu, všudypřítomnou estetiku a děláme to bez příkras. Nic neskrýváme, nic neretušujeme. Nová expozice Konec černobílé doby je v mnoha ohledech pro Národní galerii milníkem,“ uzavírá generální ředitelka galerie Alicja Knast.