Jen málokterá hra má tak stěžejní a beze špetky přehánění legendární status jako Wolfenstein 3D. Je to titul, bez kterého by svět videoher neexistoval. Tedy rozhodně ne tak, jak ho známe. Nebyl sice první akcí, která prozkoumávala trojrozměrný prostor, ale prakticky založil žánr stříleček z pohledu první osoby. Na jaře oslavil třicet let od vydání. A jako takový opožděný dárek ke krásným kulatinám si ho nyní mohou koupit hráči v Německu.

Německé zákony jsou na jakoukoliv prezentaci totalitních režimů nebo násilí velice přísné. Tragická zkušenost z poloviny dvacátého století nutně formovala legislativu, jež je platná doposud. Pochopitelný přístup s sebou nicméně přinesl i některé případy, které semlela litera zákona bez uplatnění širšího kontextu. Wolfenstein 3D, respektive videohry, byly jedním z nich. Nyní se ale slavná hra od id Software dočkala nápravy.

Wolfenstein 3D se v Německu dostal ze seznamu zakázaných děl už v roce 2019. To mu ale ještě nestačilo k proniknutí do distribuce. Na vstup do obchodů potřeboval nejen zrušení zákazu, ale i rating Unterhaltungssoftware Selbstkontrolle (USK). Tedy například i z filmů známé hodnocení vhodnosti a přístupnosti daného díla, které bylo nutné pro vstup na místní trh. A právě ten nyní, třicet let po vydání, získal. A spolu s ním rovnou i pokračování Spear of Destiny.

Původní mise protagonisty B. J. Blazkowicze, která vyvrcholila soubojem s Mecha-Hitlerem v robotickém obleku vyzbrojeném rotačními kulomety, je dostupná od 16 let věku. Následný prequel, v němž se z nacistických pracek zachraňovalo Longinovo kopí, jež probodlo Kristův bok, je poněkud paradoxně dostupný pouze plnoletým hráčům. Oba tituly si němečtí nadšenci mohou pořídit na GOGu, Steamu i přes Microsoft Store.

Kancléř Heiler bez knírku a vyměněné svastiky

„Wolf“ se přitom do křížku s úřady nedostal původně kvůli nacismu. Tedy alespoň ne hned. Jak připomíná německý magazín Gamestar, na seznam nevhodných děl byl Wolfenstein 3D zařazen kvůli – dnešním pohledem poněkud primitivnímu – vyobrazení násilí. Až v roce 1998 byl zakázán kvůli nacistické symbolice, jíž je samozřejmě plný. Ačkoliv jen v podobě kulis nepřátelského prostředí, kterým se hrdina B. J. Blazkowicz prostřílí až k Hitlerovi.

Paragrafy 86 a 86a německého trestního zákoníku totiž hovoří o zákazu rozšiřování a užívání symbolů protiústavních organizací. Současně uvádí výjimku, pokud jsou tyto použity například v umění. Jenže závěrem devadesátých let dospěly německé soudy k rozhodnutí, že videohry představují zábavu primárně mladého publika, které by nebezpečnou symbolikou mohlo být silně zasaženo. A výjimka, kterou získaly třeba filmy a literatura, se na ně nevztahuje.

Tím zákaz dopadl i na Wolfenstein 3D. A na dlouhé roky ani další hry s nevhodným (a nejen nacistickým) obsahem jednoduše nedostávaly rating. Výsledkem byla nutnost hry se zakázanými symboly předělávat do podoby stravitelné německými úřady. Hákové kříže v populárním Call of Duty například nahradily pruské železné kříže. Přímé zmínky o nacistickém Německu nebo Hitlerovi z pozdějších pokračovatelů Wolfensteina s podtituly New Order a New Colossus zase vystřídal nespecifikovaný „režim“ a „kancléř Heiler“.

Situace se změnila až v roce 2018. A nebyla to síla žádného z velkých herních vydavatelů, ale obyčejná webová hříčka s názvem Bundesfighter II Turbo, která si mimo jiné brala na paškál pravicového politika a využívala při tom vyobrazení svastiky. Nejvyšší státní zástupce deset let staré rozhodnutí označil za zastaralé a odmítl počínání tvůrců hry hodnotit jako porušení zákona.

Hodnocení USK v mezičase začalo zohledňovat i věk hráčů, původní argumentace o nevhodnosti her coby produktu pro mladé tak ztratila váhu. Následkem toho se na videohry začala vztahovat možná výjimka o uměleckých dílech při zobrazování cenzurovaných symbolů podle zmiňovaného paragrafu 86. A namísto automatického odmítnutí udělení ratingu v případě, že obsahovaly potenciálně nevhodný obsah, se začaly hry posuzovat jednotlivě.

Pouhých třicet let po vydání si tak mohou Wolfenstein 3D bez pokoutního pořizování z neoficiálních kanálů, bez cenzury a bez problémů pořídit i hráči v Německu. Uzavírá se tak poněkud kuriózní, byť původně pochopitelná kapitola videoherní historie. A do hlavy se vkrádá otázka, pro kolik zájemců – pokud vůbec nějaké – to bude opravdu první setkání se zakladatelem žánru?