Komentář Sáry Goldbergerové: Minulý týden otřásla českou společností zpráva, že mladý úředník Jakub Šeps, jehož vášní bylo už od útlého věku cestování a objevování, spáchal kvůli svému pracovnímu vytížení sebevraždu. Před tím, než si vzal život, napsal rozsáhlý dopis na rozloučenou, v němž dopodrobna popsal důvody, které k jeho rozhodnutí vedly. Není to příjemné čtení. Mnohé ale možná přivede k uvědomění toho, že hodnotu člověka neurčuje jen práce a že by ji neměl stavět nad svůj osobní život. I přes to, že si tohle tvrzení mnoho lidí uvědomuje, může jich řada podlehnout tlaku současných požadavků na výkon a produktivitu. A pak skrze práci vnímat svou prospěšnost pro společnost.

„Rozhodl jsem se zvážit všechna pro a proti a rozhodl se (to) ukončit. Nedává mi další působení v tomhle světě už žádný smysl. Možná to je zbabělé, ale možná to je naopak hrdinské. Poslední týdny jsem ale vlastně jen tak přežíval, uzavřel se před světem a tím samozřejmě několika lidem ublížil nebo jim přidělal starosti, ale opravdu jsem nemohl jinak,“ napsal Jakub Šeps v dopise na rozloučenou.

Mladý úředník se k tomuto kroku rozhodl kvůli práci, respektive kvůli přepracování a pocitu nedocenění ze strany svých nadřízených. Po přečtení dopisu si člověk samozřejmě uvědomuje, že Jakub Šeps vysvětluje situaci ryze ze svého pohledu, že problémy, které přibližuje, nelze posuzovat jen z jedné strany. Přesto se nelze ubránit tomu, že si mnozí jeho situaci mohou vztáhnout i na svou zkušenost.

Mimo jiné totiž popsal, jak se vyvíjela jeho kariéra, jakým peripetiím na pracovišti čelil a s jakým nepochopením a bossingem ze strany nadřízených se potýkal. „Vím, že toho máš hodně, ale tohle opravdu hoří.“ „Omlouvám se, tohle není priorita, ale přeje si to hejtman, takže to musíte udělat.“ „Tohle je jenom na pět minut.“ Vyjmenovává „bojovky“, kterých bylo podle jeho slov denně tak pět.

Práce na oddělení cestovního ruchu na Krajském úřadě Libereckého kraje, kterou Šeps v dopise popsal, s sebou nese spoustu specifik: jednání s politiky, řešení byrokratických úskalí a evropských dotací, které se tady podle Šepse vyřizovaly bez jakéhokoliv řádného zaškolení pracovníků. Mnozí však v dopise jistě najdou paralelu i s jinými zaměstnáními, nejen s těmi úřednickými.

Pracovní nasazení jako měřítko hodnoty

Práce je důležitou součástí života velké spousty lidí. Chceme v ní být dobří, chceme, aby nás bavila a naplňovala, chceme být dobrými parťáky pro své kolegy a kolegyně, chceme, aby s námi byli naši nadřízení spokojení. Když máme zajímavou práci, můžeme jí oslňovat svou rodinu, svoje přátele i známé. Když děláme v práci pokroky, dokazujeme tím svůj přínos společnosti. Na tom samozřejmě není vůbec nic špatného.

Jenže mi mnohdy přijde, že současné společenské nastavení činí z práce prioritu číslo jedna, která zároveň utváří to, jaká je naše hodnota ve světě. Zamyslete se nad tím, na co se v prvních minutách ptáte člověka, se kterým se sotva seznámíte? „A co deláš za práci?“ Neptáte se na to, jaké má záliby ve volném čase, jakou knihu právě čte, co mu udělalo v posledních dnech největší radost… Práce je totiž určující.

Asi se není čemu divit, že z práce se v posledních letech stalo zásadní měřítko společenské hodnoty člověka. Neustále čteme o úspěšných podnikatelích a podnikatelkách (u nás na CzechCrunchi se to jimi jen hemží), kteří spí pár hodin denně, aby už v pět ráno začali vyřizovat e-maily, vyrazili si zaběhat a pak spasili svět s telefonem v jedné ruce a drinkem ze superovoce v druhé. Slovo víkend pak samozřejmě nemají ve slovníku. Byznys, stejně jako oni, nikdy nespí.

V kontextu toho pak člověk, který je ambiciózní, chce přispět k nějakému pokroku nebo chce svou práci dělat jednoduše dobře, ale přitom usedá k práci v devět ráno po osmihodinovém spánku a nejpozději v šest od ní odchází, může nabýt dojmu, že nepracuje dost tvrdě. Jenže lidé, kteří pracují způsobem popsaným o několik řádků výše, jsou většinou workoholici.

Workoholismus přitom může nabýt stejně obludných rozměrů jako jakákoliv jiná závislost. Jenže je bohužel, na rozdíl od jiných závislostí, často vyzdvihován jako přednost. Jakub Šeps si svou závislost na práci uvědomoval a v závěru dopisu píše: „Workoholismus není nikdy správnou možností. Vždycky je lepší se více věnovat svému zdraví, rodině, přátelům a koníčkům.“ To jsou slova, která by se měla tesat do kamene.

Přepracování jako norma

Zároveň mohou tato slova a celý Šepsův dopis otevřít tolik potřebnou debatu. I když neznáme celý kontext Šepsovy situace a jeho případ dopadl tragickým scénářem, k němuž se neuchýlí každý, ukazuje na obecnější problém. Podle nedávné mezinárodní studie je na práci závislý každý pátý zaměstnanec. A když se podíváme na domácí čísla, ta hovoří o tom, že každý pátý Čech má zkušenost se syndromem vyhoření. Ukazuje se tak, že nasazení máme velké, ubrat ale příliš neumíme. V některých případech by přitom nejspíš stačilo o problémech mluvit, nestydět se za ně a říct si o pomoc.

Ze Šepsova dopisu vychází nepříjemný střet s realitou, který by ale možná mnohé zaměstnance a zaměstnankyně ve velkém zápřahu mohl přimět ke zvolnění tempa. I přes to, že byl Šeps podle všeho velký tahoun a pro práci obětoval své psychické i fyzické zdraví, nikdo se nad jeho výkonem nepozastavil. Jít na hranu svých možností se dnes bohužel stalo na mnohých pracovištích něčím, co je normální. Ostatně i hejtman Libereckého kraje Martin Půta pro Seznam Zprávy řekl, že přesčasy jsou v samosprávě úplně běžné.

„Na celou obří agendu jsme byli neustále ve dvou lidech. Vytvářel jsem spoustu odborných analýz, ze kterých vždycky vyšlo, že v mezikrajském i jakémkoliv jiném máme spoustu agendy na absurdně malý počet zaměstnanců. Tyto apely nebyly nikdy reflektovány, buď byly vymlčeny, nebo zameteny pod koberec,“ napsal dále Šeps.

Člověk by tak neměl práci stavět nad své zdraví a další život. I když jsou nám často dáváni za příklad jedinci, kteří tak činí, jednoduše to za to nestojí. Nevyčítejme si, když nepracujeme a jsme na dovolené. Nebojme se dát důrazně najevo, když máme pocit, že se na nás práce valí ze všech stran a nezvládáme ji, jelikož to nevypovídá nic o tom, jací jsme lidé. A nemějme strach si v takovém případě říct o pomoc – možná budeme překvapeni tím, kolik dalších lidí s námi vlastně souzní. Budiž nám velmi smutný příběh Jakuba Šepse poučením.