„Tak jaké to bylo?“ zněla první otázka usmívajícího se Franka Tiemanna v momentě, kdy jsem před ním zaparkoval testovaný Rolls-Royce Ghost. Najít v tu chvíli přesnou odpověď, která by šéfovi komunikace Rolls-Roycu pro polovinu Evropy, Rusko a centrální Asii přesně popsala mé pocity z několika posledních hodin strávených v tak výjimečném voze, bylo v podstatě nemožné.

Designéři a inženýři britské legendy jsou čarodějové, kteří svou prací dovedou vykouzlit obrovské množství emocí. Proto jsem se ve své odpovědi zmohl jen na prostou větu: „Bylo to naprosto úžasné.“ A zbytek jsme šli raději probrat nad dobrým obědem.

Znát zpětnou vazbu všech, kteří si mohli automobil vyzkoušet, je jedním ze základních kamenů fungování celé automobilky z Goodwoodu. Je to také důvod, proč se mě Frank Tiemann ptal nejen na to, co se mi na voze líbilo, ale zajímalo jej i to, s čím jsem spokojen nebyl.

Ghost je do jisté míry reakcí na tisíce odpovědí, které Rolls-Royce v průběhu let na podobné otázky nashromáždil a díky kterým tak trochu překvapivě zjistil, že se tužby zákazníků mohou ubírat i jiným směrem než jen křiklavou demonstrací úspěchu prostřednictvím jejich vozu.

Ladnost na vozovce

Rolls-Royce byl vždy o rafinované opulenci a maximálním luxusu. To stále platí, s modelem Ghost se však k těmto atributům nečekaně přidal také minimalismus. Tak do vozů britské legendy pronikl směr, který designéři nazývají „post-opulencí“. Co si pod tímto pojmem představit? Nejlépe automobil přizpůsobený klientele tak, aby přinášel absolutní dokonalost ve spojení s ničím menším než prostou jednoduchostí.

O co přesně se Rolls-Royce snaží, jsem pochopil hned, jak jsem s Ghostem vyjel. Pražské centrum není pro automobily tím nejpřátelštějším prostředím, a už vůbec ne pro vůz s délkou přesahující 5,5 metru a šířkou téměř dva metry, jehož základní cena převyšuje 7 milionů korun. Představa řídit něco tak velkého v malých uličkách může v člověku budit určité obavy, ve skutečnosti ale stačily tři minuty lehkého osahávání a okamžitě jsem věděl, že jezdit s tímto vozem po městě je vlastně velice snadné.

Ghost, v překladu Duch, nedostal své jméno pro nic za nic. Automobil se pohybuje po vozovce s podobnou plynulostí, jako dokáže plout prostorem nadpřirozená bytost tvořená ektoplazmou. Vše má svůj řád, svůj začátek i konec, mezi kterými neexistuje nic jiného než jen absolutní ladnost. A to i v momentě, kdy jsem plynovým pedálem rozbušil na dálnici srdce vozu ukryté pod kapotou.

Dvanáctiválcový vidlicový motor o objemu 6,75 litru a výkonu 420 kW je schopen vůz vybičovat k rychlosti 100 km/h za 4,6 sekundy a maximální rychlosti 250 km/h. O onu ladnost se v případě Ghostu stará i unikátní systém Planar Suspension System, který je výsledkem desetiletého výzkumu, jehož cílem bylo nalézt způsob odpružení automobilu, jenž by evokoval pocit hladkého letu nad vozovkou.

Automobil během jízdy spolupracuje s kamerovým systémem, který skenuje vozovku před ním, a spolu s daty z GPS nastavuje odpružení tak, aby vůz zvládal veškeré nerovnosti s absolutní dokonalostí. Jak moc tento výkřik moderních technologií automobilového průmyslu funguje, jsem se přesvědčil v zákrutách nedaleko Berouna. Povrch silnice u Svatého Jana pod Skalou rozhodně není nejdokonalejším, a přesto jsem si jednotlivé klikatice mohl vychutnat s ničím nerušeným úsměvem na tváři.

Zasadil se o to i systém natáčení zadních kol, která při zatáčení do určité míry kopírují pohyb kol předních. Jak maximálního úhlu natočení mohou kola dosáhnout, jsem se zeptal Andiho McCanna, bývalého profesionálního lyžaře a závodníka, který má dnes v Rolls-Roycu na starosti akademii pro řidiče vozů s RR ve znaku. „A není to jedno?“ odpověděl mi s úsměvem Andi – a mně v tu chvíli došlo, že má naprostou pravdu.

V případě Rolls-Roycu jsou totiž veškerá čísla absolutně druhotná a jde především o emoce, které automobil svými jízdními projevy vyvolává. Je přitom jedno, zda dotyčný sedí vpředu či vzadu, byť Frank Tiemann upozorňuje, že si dnes valná většina majitelů vozů Rolls-Royce řídí svůj automobil sama. A někteří z nich jej dokonce používají jako svůj každodenní automobil, třeba pro cesty za jamkami na golfovém hřišti.

Jednoduchost plná luxusu

Zelený green se stal i jednou z mých zastávek a já jsem tak mohl konečně zevrubně prozkoumat, co všechno je k nalezení v interiéru vozu, a pořádně si vychutnat jeho celkový vzhled. Na trávníku totiž dokonale vynikal modrý lak Salamanca Blue, v němž byl oděn Ghost, kterého jsem si pro test vybral.

Proč právě modrou barvu? Kdybych byl skutečným majitelem tohoto vozu, mohl bych odpovědět, že mi perfektně ladí k barvě očí. Ve skutečnosti právě v modré vypadal Ghost nejdynamičtěji a vůbec nevadilo, že jako jediný z nabízených kusů nedisponoval ručně malovanou linkou zdůrazňující dynamiku boční linie vozu. Mimochodem tuto linku podle slov zástupců značky dovede s náležitou dokonalostí namalovat pouze jeden jediný člověk na světě.

V této lince se svým způsobem zhmotňuje celá podstata designu Rolls-Roycu Ghost. Jeho vzhled je jednoduchý, ovšem díky ruční řemeslné práci naprosto dokonalý. Jak je tomu zvykem, přídi vozu dominuje masivní mřížka s podsvícenými kovovými žebry, která sedí na ručně svařované hliníkové konstrukci karoserie.

Právě ta umožnila designérům vytvořit velice čisté a nekomplikované linie, díky kterým je maska vozu minimalistická, a přesto nepozbývá na důstojnosti. Tu ostatně podtrhuje přítomnost sošky Spirit of Ecstasy, neodmyslitelného symbolu každého Rolls-Roycu.

Na bocích mimo již zmíněných linií zdůrazňujících délku vozu zaujme i řešení otevírání dveří pomocí skutečně masivní kliky. Nejenže jsou dveře díky elektronické výpomoci lehké jako pírko, ale ty zadní se otevírají v opačném směru, než na jaký jsme u většiny vozů zvyklí, a to pro co nejpohodlnější nastupování. Dveře dělí vůz na přesnou polovinu, což dodává na pocitu absolutní rovnováhy. Ostatně samo rozložení váhy celého mohutného vehiklu je přesně 50 na 50.

V zadní části vozu najdeme nejcitelnější připomínku předchozí generace vozu, kterou jsou zadní čtyřhranná světla. Ta byla mírně modernizována a vykloněna a jsou decentní tečkou za příjemným vizuálním požitkem, který přináší přejetí očí po vzhledu Ghostu. Neméně příjemné pocity však dokáže vyvolat i jeho interiér.

Padá hvězda, něco si přej

Po usednutí za volant a jemném dozavření dveří se člověk ocitne v malém mikrokosmu, který jej chrání před veškerým děním tam venku za okny, a to především tím akustickým. Inženýři si dali skutečně záležet na tom, aby byla zvuková izolace naprosto dokonalá, k čemuž posloužilo až 100 kilogramů izolačního materiálu.

Díky tomu naplno vyniknou nejen vlastnosti perfektního systému Bespoke Audio, který zprostředkovává krystalicky čistý zvuk, ale hlavně řidič lépe vnímá i ty nejmenší detaily symfonie, již zde rozehrává kůže ve spojení s kovem, dřevem a kvalitními plasty. Vše, co se ve voze tváří jako kov, kovem skutečně je, od výdechů klimatizace až po madla dveří či tlačítka.

Jedinou výjimkou je rámeček světla nad hlavou, což je řešení vycházející vstříc bezpečnosti cestujících. Neméně kvalitní je i kůže s decentním prošíváním a plastové obložení, které je příjemné na dotek, perfektně lícuje a rozhodně od něj nemůžeme očekávat vrzající zvuk.

Osobně mi však nejvíce učarovalo dřevo použité v interiéru vozu. Před řidičem se nachází dřevěný panel nesoucí nápis GHOST. Ten je v obklopení plejády třpytících se hvězd, které díky LED podsvícení vystupují z černého pianového laku. V případě mého Ghostu byl doplňkem tohoto prvku také obklad palubové desky ze světlého dřeva s povrchovou úpravou, která mu ponechává surový vzhled s přiznanými póry přírodní látky.

Jedná se o další výsledek několikaletého výzkumu, při kterém Rolls-Royce přišel na to, jak ručně upravit a ošetřit dřevo tak, aby bylo chráněno a zároveň působilo naprosto přirozeným dojmem. Naprosto přirozeně a navýsost nadýchaně působí i koberečky vozu, které jsou vyráběny z pravé vlny a svou jemností svádějí vyzout si boty a být ve voze jen tak naboso.

Podobně rafinovaným prvkem vozu je i jeho otáčkoměr, který neukazuje klasické otáčky, ale informuje řidiče, kolik procent výkonu má ještě k dispozici. Může to působit trochu zvláštně, ve výsledku jsem ale tento budík sledoval s nadšením při každém polechtání plynu. Podobné pocity ve mně vyvolávaly i jednotlivé ovládací prvky vozu, které jsou intuitivní a na svém místě.

Příkladem je řada fyzických tlačítek na středové části palubní desky, jejichž funkce lze libovolně nadefinovat. Občas se ale může stát, že člověk zapomene, co k některému z osmi ovladačů vlastně přiřadil. V tomto případě stačí na ovladač jemně položit prst a na obrazovce se objeví řádek, který prozradí zvolenou adresu na navigaci či který z oblíbených playlistů tlačítko spouští.

Jeden ovládací prvek mě však přece jen zklamal. Páčky pod volantem jsou vyvedeny z plastu a působí trochu laciným dojmem. Druhým a vlastně i vůbec nejnepříjemnějším nedostatkem byly během řízení záclonky, které slouží pasažérům na zadních sedadlech. Konkrétně záclonka levého zadního okna, která se elektronicky roluje k přední sedačce, je to jediné, co řidič vidí, potřebuje-li se podívat z vozu přes rameno.

Oba nedostatky však mají řešení. Páčky lze jednoduše potáhnout kůží a záclony si může dotyčný z výbavy vozu odpustit. Tím ovšem přichází o jednu z vychytávek, které dělají posezení na zadním sedadle Rolls-Roycu tolik výjimečným zážitkem. Mimo těchto záclonek je zde k dispozici také lednička na šampaňské i se sklenkami, vlastní obrazovka infotainmentu, přes kterou lze ovládat řadu funkcí vozu, a v neposlední řadě je tu i extrémně pohodlný polštářek na hlavové opěrce sedadla.

Právě z něj je ten nejlepší výhled na hvězdnou oblohu zdobící strop Ghostu, pod kterou si lze i něco přát. Kdo bude pozorovat hvězdy s dostatečnou trpělivostí, může zahlédnout i speciální efekt padající hvězdy. Jednu takovou jsem zahlédl i já. Byť by se to nabízelo, rozhodl jsem se zůstat nohama na zemi a nepřál jsem si vlastní Rolls-Royce v garáži. Mé přání bylo o něco skromnější, a to mít možnost svézt se na zadním sedadle s profesionálním řidičem. A toto přání mi bylo skutečně splněno.

Při vracení Ghostu mi Andi McCann nabídl krátkou projížďku, na kterou jsem s radostí kývl. Během přibližně patnácti minut jízdy jsem měl možnost okusit, jak vypadá cestování vozem ve stylu těch nejúspěšnějších. Sedadlo mě příjemně masírovalo, já si vychutnával zvědavé pohledy kolemjdoucích a učil se od svého profesionálního řidiče veškerá pravidla, která jsou při rituálu, kterým jízda se šoférem v Rolls-Roycu bezesporu je, uplatňována.

Byl krásný slunečný den, hladina Vltavy házela tisíce odlesků a já marně čekal, jestli ještě jednou na stropě vozu uvidím padat hvězdu, abych si ten svůj Rolls-Royce v garáži přece jen mohl přát.