V pražském bistru Kro vědí, jak vybudovat úspěšný gastro koncept. Třeba receptem na nejlepší kuře
Obyčejná jídla v Kro Kitchen povyšují na kulinářský zážitek. Během tří let se jim podařilo otevřít tři podniky a další přibudou.
O věhlasu kuřat z pražského bistra Kro už toho bylo řečeno hodně. Spolumajiteli tohoto gastronomického lovebrandu Vojtovi Václavíkovi se ale nepodařilo vybudovat znělé jméno, u kterého si nikdo není jistý jeho výslovností, jen díky šťavnatému masu a dozlatova vypečeným kůžičkám. Společně se svým týmem už přes tři roky tvoří koncept postavený na přímočarých principech, které ocení jak zaměstnanci, tak hosté.
Možná to je jeden z důvodů, díky kterým se Kro, správně vyslovované jako „Krů“, v pouhých třech letech rozrostlo na tři pobočky na Vinohradech a v Karlíně a jednu výrobnu v Moskevské ulici. A to i přes to, že většina dosavadního fungování se odehrávala během pandemie. „Tři roky od otevření bistra na Jiřáku utekly vážně rychle. Jen nebyl moc čas nad tím přemýšlet, protože všechno, co se v průběhu uplynulých let dělo, celé Kro hodně transformovalo,“ vypráví Václavík, když se setkáváme v kavárně Kro Coffee, která vyrostla vedle prvního Kro Kitchen na náměstí Jiřího z Poděbrad.
Otevření prvního podniku na Vinohradech předcházely Václavíkovy mnohaleté zkušenosti v domácích i zahraničních kuchyních. Působil v pražských podnicích Sansho, Dahab a v několika restauracích ve Švédsku. Co se ale jeho přístupu k vedení gastronomického provozu týče, nejvíce se vrací k principům, s nimiž se setkával v Norsku.
„Díky zkušenostem z Norska jsem si uvědomil mimo jiné to, jak je důležité zapojit do chodu lidi, se kterými pracuješ. Právě na severu je i v gastronomickém sektoru úplně běžné, že důležití lidé dostávají podíl na firmě. Ještě než jsme společně s Petrem Němcem založili Kro, bylo mi jasné, že takhle to chci udělat taky,“ říká spolumajitel oblíbeného pražského bistra.
Právě díky Petrovi Němcovi mohl Václavík vytvořit takový podnik, jehož základy se mu rýsovaly v hlavě už od střední školy. Chtěl otevřít bistro v pravém slova smyslu – tedy místo s uvolněnou atmosférou, kde člověk dostane jídlo rychleji než v klasické restauraci. V jeho pojetí pak navíc ze surovin, za které by se nestyděli ani na jídelním lístku finediningového podniku. Inspirací mu byly gastronomické provozy ze zahraničí, nejvíce pak rotisserie s vepřovými koleny, kterou si oblíbil taktéž v Norsku.
Investoři, s nimiž se setkával, po něm však chtěli především tabulky a přesné byznysové modely, na základě kterých by jasně viděli, jak rychle se jim peníze vrátí. Samotný koncept je až tak nezajímal. Až s Petrem Němcem do sebe vše zapadlo, mimo jiné také díky tomu, že se společně s Václavíkem dlouho znali. A díky společnému úsilí na značce Kro se jejich přátelský vztah ještě utužil.
Jeden člověk nemůže dělat všechno
Koncept bistra byl tedy dlouho daný, co naopak Václavíkovi nebylo od počátku jasné – a co by dnes udělal jinak –, byl způsob, jakým se do vedení nového gastronomického provozu vrhl. V rámci úspor se totiž rozhodl, že si bude spoustu věcí dělat sám. Hned v prvních měsících se tak spálil, ale rychle přišel na to, že nemůže vařit, roznášet jídla, uklízet a souběžně s tím se snažit objednávat suroviny a posílat kolegům výplaty.
„Vydržel jsem to takhle jen pár měsíců. Kdybych si býval půjčil trochu víc peněz na rozjezd, ušetřil bych si hodně stresu. Když se mě tak dnes někdo ptá, jestli se vyplatí na začátku šetřit na personálu, rozhodně říkám, že je lepší mít rovnou jednoho dva lidi navíc,“ doporučuje Václavík.