Železniční stanice v Perninku je s nadmořskou výškou 902 metrů druhým nejvýše položeným nádražím v Česku. Od Karlových Varů koleje přivádí staletý šestiobloukový viadukt, nad nímž se už dnes ztrácí lesní průsek v místech, kde stával skokanský můstek. Vladimír Brůna se odtud raději než nahoru ale dívá dolů na čtyřsetmetrovou sjezdovku s vlekem, kde se prohánějí méně zkušení lyžaři a dětské zájezdy. „Pro školní výpravy to je ideální. Odspodu mají učitelé skvělý výhled, je to přehledný svah, mají tu všechno, co potřebují. A je to kouzelné místo. Celý Pernink je kouzelný,” usmívá se do límce péřové bundy.

Že se třiačtyřicetiletému podnikateli, který pochází z Jizerských hor, v srdci hor Krušných skutečně zalíbilo, dokládá nejen spokojený výraz ve tváři, ale i pohled do katastru nemovitostí – v posledních dvou letech v obci, která dosud stála stranou realitního boomu na nedalekém Klínovci nebo v Božím Daru, koupil řadu objektů od továrny přes pozemky a penzion až po bývalou školu. S městečkem, které své jméno získalo podle medvědů, má smělé plány: „Mám určitou vizi, je to na patnáct, možná na dvacet let. Nepospíchám, jsem trpělivý.“

Vladimír Brůna mluví rozvážně, je klidný, uměřený. To, co je pro něj nyní srdeční záležitostí a kam s dětmi prchá každou volnou chvíli, začalo jako rutinní byznys. V roce 2020 vydražil v insolvenci zdejší průmyslový areál, kde stojí rozsáhlá budova někdejší textilky. Koupil ho za osm milionů, aniž ho předtím viděl. Že se díky němu sám stane průmyslníkem a že za pár měsíců začne spřádat ambiciózní krušnohorské plány, opravdu netušil: „Popravdě, když jsem fabriku poprvé uviděl, pomyslel jsem si: Proboha!“

Jasně, věděl, do čeho jde, měl všechno předem spočítané. Navíc u insolvencí je běžné, že se do nich dražitel nejede předem podívat, aby ho nepotkal nájemce a nezačal třeba vydírat: „Tušil jsem, co kupuju. Skelet fabriky o ploše 3 500 metrů by v dnešních cenách stál 70 milionů. Koupil jsem to za osm milionů a už v době koupě nesl 115 tisíc z nájmu měsíčně. Zkuste v Praze koupit byt za osm milionů s takovou výnosností.“ Ovšem: „Stejně mě to na místě překvapilo.“

Muž, který za Brůnovu perninskou otočku může, se jmenuje Bohumil Říha – s autorem knížek Honzíkova cesta či O letadélku Káněti nemá nic společného, narodil se v nedalekých Nových Hamrech a v areálu, který Brůnova investiční společnost koupila, byl se svou firmou Isos Automation hlavním nájemcem. Firma se věnuje automatizaci výroby a pro klienty jako Nestlé nebo Hollandia vyvíjí robotické balicí linky. „Já jsem budovu chtěl původně také koupit, netušil jsem, že je i další zájemce. První reakce, že ji koupil někdo jiný, byla blízká panice,“ vzpomíná energický dvaačtyřicátník Říha.

První setkání s Brůnou, kterého získaná továrna zpočátku moc nenadchla, tak bylo odměřené, ale nečekaně produktivní. Podnikatelé se dohodli, že Říha v areálu zůstane a že si jej od pražského investora postupně odkoupí. Jeho srdce – na rozdíl od Brůnova – už totiž v Isosu tlouklo, podnik získal sice teprve zkraje roku 2020, ale plnil si v něm svůj dávný sen mít vlastní firmu: „Živil jsem se předtím jako krizový manažer, navíc docela úspěšný. Dost firmám jsem pomohl postavit se na nohy. Tak jsem si řekl, proč bych jednou nemohl zachránit fabriku pro sebe, ne pro někoho jiného.“

Že v pětipatrové historické budově vznikají precizní mašiny, které pomáhají balit třeba hermelíny nebo usazovat jogurty do plat, je tak trochu zázrak. Funkcionalistická stavba na sobě má ještě dávnou reklamu na textilní výrobu, leží nad zástavbou horských chalup, z jejích oken je krásný výhled na krušnohorské kopce a vede k ní úzká, v zimě složitě průjezdná silnička lemovaná domky. „Když jsem tu byl poprvé, byl jsem v rozpacích. Ale při dalších návštěvách, jak jsem místo víc poznával a jak jsem blíž poznával i Boba, jsem to začal cítit jinak,“ říká Vladimír Brůna.

Mezi oběma muži se postupně vybudovalo přátelství a nakonec i byznysové partnerství – Říha koupil Isos jen pár dní před prvním lockdownem. Pandemie se na výkonnosti podepsala, do toho nemoc těžce zasáhla i jeho osobně, měla u něj poměrně dramatický průběh, zároveň se objevilo několik kostlivců ve skříni po minulém majiteli… „Celé se to semlelo tak, že jsem se dostal na pokraj svých sil. A požádal Vláďu o pomoc. Dnes má v podniku menšinový podíl, mně se mnohem lépe dýchá a máme velké plány,“ vysvětluje Říha, který kvůli svému podnikání musel prodat i rodinný dům.

Jejich velké plány mají dva směry. Co se Isosu týče, z tržeb na úrovni středních desítek milionů korun by se rádi do konce dekády dostali na půl miliardy a vybírají pro něj pozemek níž v údolí, blíž Karlovým Varům, kde postaví novou halu. „Když v zimě nasněží, což je skoro pořád, nevyjedou sem kamiony a my pak nemůžeme zákazníkům jejich stroje včas dodat,“ kroutí hlavou Říha a Brůna jej doplňuje: „Automatizace je velké téma, Isos dělá skvělé věci, když bude mít lepší podmínky, Bob se svými lidmi mají šanci udělat z toho firmu s hodnotou ve stovkách milionů.“

Lofty a wellness

I druhý velký plán úzce souvisí se stěhováním Isosu z Perninku. Prázdná tovární budova by se měla přeměnit na rekreační objekt, který bude mít v horních patrech loftové apartmány, dole bude wellness centrum a také zázemí pro provozovatele půjčovny elektrokol, který jimi bude zásobovat penziony a hotely široko daleko.

„Tohle samozřejmě nějaký čas zabere, je to určitá vize. Musíme jít krůček po krůčku,“ naznačuje Říha, když stojíme v nejvyšším patře fabriky a širokými okny koukáme na horu Plešivec s několika lanovkami a sjezdovkami. „Tady u nás to bude menší, naše propozice je jiná než na Plešivci nebo na Klínovci,“ připomíná Brůna.

To už ale spíš než o developmentu v továrním areálu mluví o developmentu dole pod kopcem u sjezdovky. Kromě té v posledním roce a půl koupili Brůna s Říhovou pomocí také sousední penzion, několik přilehlých pozemků, dvojici rekreačních domů a někdejší školu. Spolu s pozemky, které náleží k továrně, jim v Perninku patří souvislá plocha čítající několik desítek tisíc metrů čtverečních a táhnoucí se z údolí pod lyžařským svahem až nahoru nad fabriku ke známému nádraží.

A sjezdovka je asi to jediné, co se nemá moc měnit. Cílem Brůny a spol. je udělat ze skiareálu místo vyhledávané pro lyžařská soustředění, školy v přírodě a pro rodiny s malými dětmi. Oprýskaný hotýlek pod vlekem se promění na moderní ubytovnu s apartmány, před ní vyroste trojice chatek, to vše podle návrhu mladé architektky Lien Tranové, opodál má stát několik rekreačních rodinných domů…

„Chceme to v Perninku posunout dál, ale zase to nesmíme přehnat, jako se to podle mě stalo pod Klínovcem v Loučné,“ naráží Vladimír Brůna na skoro už nekontrolovatelný rozvoj ve vísce pod známou horou. To už jsme zpátky u továrny a on se svým kolegou, projektovým manažerem Milanem Beleščákem obhlíží svůj první zdejší developerský počin – nad areálem ční bývalá továrníkova vila, kterou přestavuje a buduje v ní šest investičních apartmánů. „Zájem je velký, nikde jsme to neinzerovali a byty jsou pryč. Metr čtvereční je za 85 tisíc korun. To je dnes vlastně ještě dobrá cena,“ říká při obhlídce dvoupatrové stavby Beleščák, který má s prodejem nemovitostí mnohaleté zkušenosti a Brůnovi pomáhá poslední dva roky.

Pro Vladimíra Brůnu jsou teď nemovitosti byznysové číslo jedna. A speciálně ty v Perninku, k nimž – i díky Isosu a Bohumilu Říhovi – přilnul opravdu silně. Kromě toho ale se svým obchodním partnerem Martinem Kočicou, s nímž vlastní společnost B&K Nemovitostní investice, rozvíjí několik dalších realitních projektů.

Obvykle se soustředí na akvizice domů nebo pozemků, které mají nějakou vadu, musí se třeba zbourat či opravit. „Spousta lidí se toho bojí, ale takhle vznikají nejlepší příležitosti,“ dodává. Rozvíjí například developerský rezidenční projekt u jihočeské Putimi, který pro něj vymýšlí známý architekt kyperského původu Pantelis Larcou, jenž kreslí domy a navrhuje penthousy nejbohatším Čechům. Brůna a spol. investovali také do pozemků na české Kanadě.

„Nemovitosti mě skutečně naplňují, něco tu po vás zůstane. Snažím se to dělat poctivě, aby děti nebo vnoučata jednou mohly s pýchou říct, že tohle dělal jejich děda,“ říká s tím, že poprvé začal s realitami obchodovat zhruba před deseti lety – kupoval, opravoval, pronajímal a následně prodával byty v Praze. To byl ale jen takový vedlejšák k hlavní práci, jíž byla společnost Golden Gate. Ta prodává lidem investiční zlato a jejím většinovým majitelem je známá internetová skupina Miton.

Krypto? Nic pro mě

S jejími zakladateli se Brůna dobře zná, podobně jako oni pochází z Jablonce nad Nisou, s některými z nich chodil na střední školu a později na VŠE, jsou přátelé: „Někdy v roce 2012 mě kluci poprosili, jestli bych jim s tím nepomohl, firma byla na zavření. Tak jsem si to vzal na starost a dostal ve firmě i menší podíl. Dnes je z toho podnik se zisky ve stovkách milionů, který má desítky tisíc klientů.“

A proč tedy odešel? Obchodnická práce ho už tolik netěšila, navíc se začala přetřásat možnost, že by Golden Gate kromě investičního zlata a stříbra mohl nějakým způsobem proniknout i do světa kryptoměn, jež si v Mitonu vytyčili za jednu ze svých byznysových priorit: „Kryptu nevěřím, přestával jsem se v tom celkově vidět. Byl jsem unavený. Navíc jsem věděl, že řízení po mně převezme můj bratr, kterému jsem tehdy věřil.“

V takové chvíli prý byly nemovitosti jasná volba, protože už na pražských bytech si vyzkoušel, že jej baví a umí na nich vydělat. Vždycky navíc fungoval jako takový neformální bankéř a investiční manažer pro pár desítek svých přátel a známých, kterým se staral o peníze: „Do banky nebo za cizími investory jsem naštěstí nikdy chodit nemusel. Když to spočítám, máme nyní k dispozici na investice přes miliardu korun. Nejsme ale ti, kteří by se někam vrhali po hlavě a chtěli trh zaplavovat penězi. Vybíráme si, nejsme přehnaně ambiciózní.“

Když se vracíme z Krušných hor v jeho dodávce, která musí pojmout početnou rodinu, Vladimír Brůna se s kamarádem po telefonu domlouvá, kdy s ním zajede na výlet do Perninku. Hovoří s ním přes odřený iPhone s rozbitým displejem. V tu chvíli jako někdo, kdo běžně točí stovky milionů na účtu a kdo chystá developerské projekty s vyhlášenými architekty, opravdu nevypadá.

„Máte pravdu. Žijeme velmi skromně, a když s dětmi míříme na víkend do Perninku, kde přespáváme v tom ošuntělém penzionu, těšíme se víc, než když se jede do Alp. Mě na tom všem nejvíc baví budování, vymýšlení. Vydělávání peněz, jejich hromadění a utrácení, to mě tolik nezajímá. Peníze vás šťastnějším neudělají,“ uzavírá.