V Paříži začíná sportovní svátek za miliardy. Žraloci v Seině ale ohrožují plavce i diváky Netflixu
Jsou Žraloci v Paříži na Netflixu stupidní béčko, které uráží každého příčetného diváka – anebo rafinované poselství o negativním dopadu olympiády?
Francouzské hlavní město žije bojem o zlato. Proměnilo se na jedno velké sportoviště, které rozezní nejen dusot nohou vytrénovaných běžců, ale i rytmické šplouchání profesionálních plavců v řece Seině. Nejen ti jsou však v neobvyklém ohrožení života. Pařížskými vodami se totiž prohánějí desítky krvelačných žraloků.
Můžete namítnout, že je to fikce. Pozornému divákovi ale naprosto jasné souvislosti se skutečným světem nemohou uniknout. Snímek Žraloci v Paříži, jenž měl nedávno premiéru na streamovací službě Netflix, je jen mírně dramatizovaným dokumentem, který má diváky v tento olympijský čas varovat před nebezpečím v podobě znečištění oceánů, mocichtivých veřejných činitelů i zaslepenosti způsobené pořádáním akce za miliardy eur.
Jistě, filmaři – snad z obavy před protáhlými soudními spory či z review bombingu od rozzuřených činitelů a atletů – ve svém díle nepoužívají olympijskou symboliku ani pravá jména. Ale zkušený sledovač filmů, seriálů a pravdu odhalujících youtubových kanálů ihned spatří, že Žraloci v Paříži svou harpunu míří přesně doprostřed každého z pěti olympijských kruhů.
Kanadské město hostilo letní olympiádu v roce 1976. Starosta Jean Drapeau tehdy prohlásil památnou větu: „Olympiáda nemůže prodělat. Stejně jako muž nemůže mít dítě.“ Původní náklady narostly na 720 procent, miliardový dluh (v dolarech, samozřejmě) město splácelo třicet let. O dalších nepovedených olympiádách pojednává tahle oxfordská studie.
Vezměte si takovou starostku Paříže z filmu. Ta je jednoznačným symbolem zkostnatělého a zkorumpovaného establishmentu, který přivírá oči před astronomickými náklady na pořádání triatlonového závodu… Z reálných olympijských her se přitom nejedno hostitelské město nevzpamatovalo dodnes – vzpomeňte na zadlužení Ria de Janeira, Athén nebo Montrealu a chátrající komplexy olympijských sportovišť…
Autoři snímku to s lehkostí vyjadřují ve scénách, kdy starostka ani tváří v tvář důvěryhodným důkazům a hrozícímu masakru nehodlá slevit z pořádání sportovní akce: „Víte, kolik miliard už stála?!“ Anebo když s jemnou filmařskou grácií nechají její postavu okomentovat žraločí vraždění při tom, když si ústa cpe obědem: „Jatka!“
Pragmatickou pointou a důkazem rafinovanosti scénáře je pak starostčino zhodnocení brutálního žraločího řádění mezi desítkami lidí vybavených mobilními telefony schopnými nahrávat video ve vysokém rozlišení: „Zameťte to pod koberec. Jako by se nic nestalo.“ Napadá vás snad lepší způsob, jak poukázat na toxické opojení mocí?
Nicméně kromě boje proti divokému kapitalismu je dalším významným tématem Žraloků v Paříži environmentalismus. Ten je zde reprezentován především mladými aktivisty, kteří se snaží veřejnost vzdělávat například o negativním dopadu rybolovu na ekosystém.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsJejich světonázor poznáte jen podle lehkých, snadno přehlédnutelných náznaků – mají barevné vlasy, piercingy, permanentní výraz naštvanosti vůči systému a dokážou nahackovat značkovací bójku připevněnou na žraločí ploutvi. Svou zprávu světu samozřejmě předávají prostřednictvím streamů.
Tato jejich bláhová mladická nerozumnost je podtržena, vlastně lépe řečeno roztržena odvážným kinematografickým kontrastem, kdy asi nanosekundu po sdělení, že pařížské paryby nejsou krutými a krvelačnými lidožrouty, následují detailní trikové záběry zubatých tlam trhajících na kusy mladé lidi v kanálech Paříže. Bravo.
A když je řeč o francouzské metropoli, věděli jste, že Benátky jsou oproti ní tak trochu vyprahlým maloměstem? Těžko se žralokům divit, že zmutovali a za svůj nový domov si vybrali právě Paříž, jejíž Seinu doplňují desítky metrů hluboké nádrže, rozsáhlé zaplavené katakomby a současně asi metr úzké chodby, do nichž se stěží nacpe prchající dav, ale ve kterých zároveň zůstává přesně tolik místa, aby z onoho davu mohli žraloci ochutnávat. Mistrná, ačkoliv morbidní architektura.
Další téměř ani neskrývanou narážkou na skutečnou olympiádu v Paříži je pak samotný počet žraloků ve snímku. Ve Francii očekávají, že do hlavního města zamíří kolem patnácti milionů sportovních fanoušků. A ve filmu budete mít často pocit, že právě tolik žraloků se v Paříži zrovna nachází! Náhoda? Nemyslíme si.
Pařížský tok nikdy neměl valnou plaveckou reputaci. Ale město před olympiádou investovalo 1,4 miliardy eur, postavilo nový kanalizační systém, nádrž na zadržování dešťové vody (která měla tendenci obsah kanalizace vracet do řeky…) a rozjelo kampaň, jež omezila vypouštění nečistot v obcích proti proudu. Výsledek? Kromě olympioniků by si měli v Seině zaplavat i Pařížané. Více si přečtěte na Bloombergu.
Žraloci v Paříži však nejsou jen důmyslnou obžalobou nabobtnalé olympijské okázalosti či lidského ničení planety. Do monstrózních rozměrů narůstající žraločí problém totiž nevyřeší úřady, koordinovaný postup záchranných a bezpečnostních složek nebo armáda. Naopak, právě armáda ve své nerozvážnosti zničí půlku Paříže – jednoznačný odkaz na protiválečné, mírové poselství olympijských her už z dob antického Řecka.
Kdepak, vše nakonec vyřeší hrstka zpočátku nesourodých hrdinů. A je zcela snadné pochopit, že tím filmaři vzdávají hold dobrovolníkům a pořadatelům, kteří těm největším sportovním svátkům světa zajišťují plynulý chod. Současně si ale i v tomto pozitivním pohledu na problematiku tvůrci zachovávají zdravou dávku cynismu a otevřená vrátka pro pokračování. Inu, opět jako v případě skutečné olympiády, jež se se čtyřletou pravidelností opakuje.
Kdybychom měli Žraloky v Paříži na Netflixu číselně ohodnotit, dostanou od nás pět olympijských kruhů. Nula je totiž taky kruh.