„To znělo úplně jako poplach,“ říká jeden z českých podnikatelů, členů naší výpravy, když se v Kyjevě v restauraci snažíme zaplatit. Pospícháme, stejně jako všude jinde tu zavírají brzo. Mezi půlnocí a pátou ráno je z bezpečnostních důvodů zákaz vycházet, do té doby se personál musí dostat domů. Snažíme se najít zdroj zvuku připomínající sirénu, kterou slyšíme, ale jíž si nikdo kromě nás nevšímá. Je to poplach: z aplikace, která před vzdušnými útoky varuje. Jsme v hlavním městě Ukrajiny, je po desáté večer a po několika dnech relativního klidu se ulicemi ozývá zvuk odkazující na blížící se nebezpečí.

Podle dubnových statistik OSN v zemi kvůli konfliktu zemřelo přes 8,5 tisíce civilistů a dalších více než čtrnáct tisíc lidí utrpělo zranění. Organizace k číslům navíc sama dodává, že si myslí, že reálný počet je ještě znatelně vyšší, ale drží se toho, který může ověřit. Na mnoha místech, především na východě země, však data spolehlivě posbírat nedokáže.

A přesto, zatímco se za zvuku výstražné aplikace zmateně díváme jeden na druhého, se personál tváří spíš znuděně. Hostů je pomálu, ale žádné prudké reakce se nikde nedějí. Jsme s podnikatelským párem, který žije napůl v Česku a napůl na Ukrajině. I během války sem často jezdí. Oba říkají, že poplachy už příliš neřeší. Ale pro nás tedy mezi Ukrajinci zjišťují, co se děje. „Jestli je poplach?“ opakuje otázku číšník. „Nevím, nemám u sebe telefon,“ krčí rameny. „Asi ano, je to možné,“ přikyvuje na stejný dotaz servírka – a pak se otočí a pokračuje v hovoru s dalšími.

Je třináctý měsíc války, která se pro Ukrajince stala prostou realitou – a před kterou už mají kyjevští obyvatelé zjevně dojem, že nemá smysl se schovávat. „Nedělali bychom nic jiného,“ vysvětluje Vadim, který nás doprovází. A není sám. Stále se najdou lidé, kteří měsíce neopustili kryt.

Obecně ale dlouhé hodiny v podzemních prostorách a neustálé poplachy obrousily ostražitost a vlastně zájem obyvatel v hlavním městě, které je díky protivzdušné obraně zřejmě nejbezpečnějším v zemi. Ale oběti jsou i tady. A nechvalně známá Buča leží jen pár minut jízdy za hranicemi města, asi tak daleko jako Kladno od Prahy.

Válka se stala všudypřítomnou. V Kyjevě lemují široké bulváry města běžně fungující luxusní obchody a mezi nimi v oknech sem tam hradby vytvořené z pytlů s pískem. Na chodnících jsou vystavená „vozidla-hrdinové“, tedy nepojízdná auta, která jsou proděravená kulkami po celé karoserii i v čelním skle, se zdemolovaným podvozkem i sedadly.

„Ježci“, kteří měli zabránit bojovým vozidlům nepřátelského vojska ve vjezdu do města, tu stále jsou. Někde ve formě podstavce pro moderní sochu. Jinde pomalované květinami. A o kus dál naházené na velké hromadě.

Stále větší prostor tu zaujímají zdi polepené fotkami padlých. Jedna speciálně věnovaná sportovcům, mladým mužům, ženám i dětem. Další, která je mementem padlých vojáků, se táhne desítky metrů podél chodníku. A přitom začíná rokem 2014 a odkazuje „jen“ k bojům spojeným s anexí Krymu. Novější fotky padlých jsou až výrazně dál a zabírají jen malou část zdi, která je začíná datem 24. 2. 2022 – a jeho konec zatím určují tři tečky. Tady se objevuje i mnoho žen.

Máme elektřinu i dostupný kryt

Do země jsme vyjeli spolu s menší „delegací“ zástupců českých firem, startupů a investorů, kteří věří, že Ukrajině mají co nabídnout – a že navíc nejde o charitu, ale oboustranně výhodný obchod. Akci spoluorganizoval český Nation 1, dal jí název Invest in Bravery a ještě před výjezdem se nám dostává doporučení na onu aplikaci, která před útoky varuje.

Ani některé další náznaky na klidu nepřidávají. Internetové stránky hotelu upozadily informaci o bazénu a relaxačních prostorách a místo toho zdůrazňují, že je dostupná elektřina i kryt. Cesta z Prahy na Ukrajinu trvá místo dřívější zhruba jedné hodiny a 50 minut v letadle kolem 22 hodin dvěma vlaky.

A když už i telefonní operátor hlásí, že jsme konečně na Ukrajině, mění se i spolucestující. Do vlaku přistupují v armádním oblečení vojačky, teprve s postupem času a jízdou směrem na východ se kromě žen začínají objevovat i muži. Venku ale jen výjimečně lemují přírodu opevněné prostory vytvořené barikádami z písku, poblíž nichž hlídkuje voják, jindy je k vidění spíš u mostu nebo jiného místa, které by mohlo působit strategicky.

Televize ve vagónech zatím vysílá Tlapkovou patrolu. Tu pak střídají reklamy na dobročinné organizace pro humanitární pomoc ve válce nebo sbírky na pomoc armádě, které se mixují s klasickými reklamami, ukrajinskou vlajkou a pak zase dětským seriálem. Nekonečná smyčka se opakuje, normálnost střídá válku s lehkostí, jakou ještě mnohokrát uvidíme.

Pohled z okna ukazuje, proč zrovna tato země zásobovala svět obilím. Rozlehlá krajina se otevírá do dálky a jen občas jí přeruší vesnice, která neukazuje žádné velké bohatství. Domky v ní jsou často propojené prašnými cestami bez veřejného osvětlení, stavby bez omítnutých zdí a s plechovými střechami.

Ukrajina je co do rozlohy oficiálně druhou největší zemí na kontinentu, právě po evropské části Ruska. Kromě toho, že se honosí titulem „obilnice Evropy“, byla však její ekonomika už před vypuknutím války poněkud zranitelná.

„Což se projevovalo deficity běžného účtu platební bilance, relativně vysokým vládním i zahraničním zadlužením, slabým hospodářským růstem a podobně,“ popisuje agentura EGAP, která mimo jiné hodnotí stav a rizikovost v jednotlivých zemích. Aktuální situace je samozřejmě ještě hodně jinde. „Významně roste riziko nutnosti restrukturalizace vládního dluhu, zahraničního dluhu a také ztrát soukromých věřitelů,“ vyjmenovává velmi zlehka EGAP.

Znatelnější jsou čísla, kterým země aktuálně čelí: hrubý domácí produkt klesl skoro o třetinu, inflace se v zemi pohybuje kolem 25 procent. Aby mohla země vyplácet mzdy a důchody a udržela v provozu nemocnice, školy a ubytovny pro vysídlené lidi, pomáhají jí v přepočtu biliony korun Evropská unie, Spojené státy i další země a organizace. Ovšem znatelná část peněz je ve formě půjček, Ukrajina je tedy bude muset splatit.

Jak je na tom ukrajinské zdravotnictví, se naštěstí během pobytu nedozvíme. Ale dostanou se k nám zprávy, že někteří vojáci nedostali tři měsíce plat. Jestli je to pravda, nedokážeme ověřit.

Pravděpodobnost dopadu

Zmíněný poplach prožíváme až druhý večer. My, kteří vyjdeme z restaurace, vidíme na ulicích lidi procházející všemi směry, zjevně nikam nespěchají. O něco později se dozvídáme důvody netečnosti…

Kromě toho, že pobývání v krytu zabírá dlouhé hodiny i celé dny, mnoho lidí věří, že stačí systém vzdušné obrany. Další vkládají víru do čísel pravděpodobnosti. „Kyjev má spoustu vysokých budov,“ vysvětlují. Pokud prý do města skutečně nějaká střela dopadne, bude to někam do vrchních částí nějaké z budov, ulice jsou tedy prý relativně bezpečné. Nezní to důvěryhodně.

Druhá část výpravy zažívá poplach v hotelu. Ti, kteří jsou sami na pokojích, se ocitají pod znatelně větším tlakem: nestihnou si odskočit, dosprchovat se, ve spěchu odcházejí z pokojů a směřují do metra.

To kyjevské ne náhodou připomíná pražské, narozdíl od něj je ale až 105 metrů pod zemí, což je vůbec nejvíce na světě (nejhlubší stanice v Česku, Náměstí Míru, se dostává 43 metrů pod zem). Během chvíle do něj směřuje obrovské množství lidí, jakmile ale přijede vlaková souprava, všichni odjedou a zůstává jen malá mezinárodní skupina, většinou Čechů, ovšem doplněná také o člena OSN z Francie a amerického spisovatele. Francouz poplach oceňuje. „Jsem tu pět dní a nic. Už jsem si myslel, že ta aplikace nefunguje,“ říká.

Město výstrahu do hodiny odvolává. Už v jejích prvních minutách se nicméně prakticky v reálném čase, jen s minimálním zpožděním, z telegramových kanálů dozvídáme, kde a co se děje. Obrana prý funguje, nebezpečí mělo mířit na Kyjev, světelné záblesky na obloze ale naznačují, že bylo zlikvidováno ve vzduchu. Ještě o něco později se dozvídáme, že to zřejmě střela ani nebyla, byť doteď není jasné, co tedy na město směřovalo.

Ve špatný čas na špatném místě

Ukrajinci se snaží budovat svůj život i dojem normálnosti, jak jim to jen situace umožní. Každý má ale v rodině nebo mezi známými někoho, kdo odešel na frontu, říkají mi.

Samozřejmě, každý Ukrajinec není hrdina, který se na ni bez váhání vrhá, a pokud je zraněný, po vyléčení se tam zase rychle vrací. Jsou tací, kteří se velmi pochopitelně o život bojí. Vojáků je předvídatelně nedostatek. Ostatně v porovnání s mnohonásobně větším Ruskem by tomu těžko mohlo být jinak. A tak si země pro nábor vytvořila specifický systém.

Že zakázala bojeschopným mužům mezi 18 a 60 lety opouštět zemi, o tom se psalo už mnohokrát – a jejich věk při výjezdech ze země opravdu pečlivě kontroluje. Samotný nábor ale může probíhat stylem „ve špatný čas na špatném místě“. Úředníci totiž hledají muže prostě na ulicích.

Rozkaz dostavit se do odvodové kanceláře může dostat kdokoliv, koho takový pracovník potká zrovna tam, kde se pohybuje. „V Kyjevě je to v pohodě, je tady málo úředníků a naopak hodně lidí. Ale slyšel jsem o vesnicích, kde odvedli prakticky všechny. Nebo o místech, kde se muži bojí vyjít z domu, a tak nikam nechodí. Když něco potřebují, jen si to objednávají,“ popisuje Jurij, aktuálně z Kyjeva, dříve z východnější oblasti země.

Návštěva kanceláře neznamená nutně odvod na frontu. Ale pokud muž nemá především zdravotní důvod, proč by nemohl bojovat, je to první krok. Nedostavit se je nezákonné. Po pohovoru následuje obvykle zhruba tříměsíční výcvik, o němž už má informace málokdo. Může totiž probíhat v zahraničí, včetně Česka, sdělovat podrobnosti je nebezpečné.

Pak je tu další řada faktorů: Ukrajina se vyznačuje relativně vyšší mírou úplatků a korupce než třeba takové Česko. Ve skutečnosti se jí už několik let zabývá EU a označuje ji za „klíčový problém“. Což otevírá prostor k tomu některé úředníky uplatit a možná si tak zachovat vlastní život. Ale jsou tu i legální možnosti.

Prezident Zelenskyj mnohokrát opakoval, že je důležité, aby ekonomika země přežila a dál vytvářela hodnoty, tudíž i peníze. To je kompletně bez mužů těžko představitelné, a tak si každá společnost, která je v očích státu významnější nebo strategická (protože například vytváří technologie pro boje), může „zarezervovat“ muže, kteří jsou pro její chod nezbytní. Případně ty, kteří jsou schopní zastoupit důležitého člena týmu, který je na frontě. Takový systém podle obyvatel, se kterými jsme mluvili, aktuálně spolehlivě funguje. Zamluvit jde ale jen určité množství lidí.

Někteří jsou osvobozeni od povinnosti z rodinných důvodů, kdy se musejí například starat o fyzicky znevýhodněné děti. Tím už jsou ale možnosti prakticky vyčerpané.

Když létají drony, spím

I přes předchozí dny klidu se aplikace na sledování útoků další večer rozeznívá znovu. Tentokrát na mapě, kterou ukazuje, výstražně červenají téměř všechny regiony. A pak úplně všechny.

Konverzace v komunikačních aplikacích a na sociálních sítích vysvětluje, že se u hranic objevil letoun MiG, který dokáže nést hypersonickou střelu Kinžal. „Říká se, že ji Rusové použili jen jednou, jindy jen letěli. Ale je netypické, že se to děje v noci. Běžně jen přes den, tak hodinu a půl nebo dvě,“ popisuje Vadim. Ale také je prý nejnebezpečnější. Raketa doletí do dvou minut.

V průběhu následujících hodin se výstraha několikrát ukončí a pak zase opakuje, na obloze nad Ukrajinou se mají objevovat sebevražedné létající drony, které mohou zamířit kamkoliv – a pokud hledají obranný systém země, mohou být v pohybu, tedy udržovat výstrahu aktivní po tři nebo čtyři hodiny.

Blíží se jedna hodina ráno a Češi na internetu vedou diskusi o tom, jak nebezpečná situace je. „Když létají jen tyto drony, obvykle spím,“ uzavírá diskusi Vadim.

Od našeho odjezdu se výstrahy objevují téměř každý den. Jen poměrně malá část získá pozornost zahraničních médií, včetně českých. Zatím se Ukrajina stala mimo jiné největším zaminovaným územím na světě, vypočítala nevládní organizace Globsec. Předstihla podle ní i Afghánistán nebo Sýrii. „Intenzivním bojovým operacím“ bylo vystaveno kolem třiceti procent jejího území – a asi osmnáct procent zůstává i nadále okupováno.

Česko se, co do pomoci Ukrajině, řadí mezi významné partnery. Kromě dodávek výzbroje i dalších zásob armádě vláda zřídila i funkci zmocněnce pro rekonstrukci Ukrajiny, aby úřad koordinoval státní i nestátní pomoc. Země zároveň věří, že může být významným partnerem při poválečné obnově.

Poskytnout morální i byznysovou pomoc se na Ukrajinu vydala i naše výprava. Čeští investoři podpoření řadou mladých i zavedených technologických firem sem přijeli ukázat, že věří, že se tu nejen IT sektor nezastavil. A skutečně je jediný, který také během války roste. Ukrajinské startupy se ale mezitím mnohdy změnily: v IT armádu, která prý má aktuálně přes dvě stě tisíc členů, profesionálů v oboru.

Jejich aplikace pomáhají civilistům také v bojích. A další podpoře. Setkáváme se se startupy, které dříve vymýšlely zajímavé aplikace ve virtuální realitě, teď v ní připravily trénink, ve kterém se lidé učí zaměřit zbraní tank. Armáda úzce spolupracuje se startupy a vyvíjí s nimi obranné i útočné systémy.

„Řešíme, co je teď třeba řešit,“ popisují startupy. A k tomu si vyměňují s Čechy vizitky. Alespoň polovina IT společností věří, že letos jejich firma poroste.