Brněnská gastronomická skupina Lidi z Baru otevře v pátek ve Vranově nad Dyjí novou restauraci Buď Laska. Na tom by nebylo nic tak přelomového. Až na to, že celé její osazenstvo bude poskládané z žen, které do Česka utekly před válkou na Ukrajině. Nabídka podniku tak bude navýsost ukrajinská.

Vranov nad Dyjí je turisty dlouhodobě vyhledávaná lokalita. V sezoně se zde lidé mohou pokochat zámkem a výhledy na okolní krajinu, mimo turistické žně však tohle místo zeje prázdnotou. My jsme sem vyjeli v půlce května nikoliv kvůli zámku, ale kvůli hotelu, kde v reakci na události posledních měsíců ukrajinská restaurace Buď Laska vznikla.

Jde o hotel, který zde v roce 2021 zařadila do portfolia svých neortodoxních podniků brněnská skupina Lidi z Baru, za níž stojí Jan Vlachynský a Andrej Vališ, s plánem vytvořit zde kromě ubytování také „neúnikovou hru“ – o níž toho zatím strůjci Baru, který neexistuje a dalších okouzlujících příliš neodhalili –, wellness a pivovar. Vymysleli zvučné jméno Grandhotel Sluchátko a začali plánovat rekonstrukci, na jejímž konci měl být v kontextu českého pohostinství naprosto nevídaný počin.

Jenže pak začala ruská invaze na Ukrajinu a původní plány na letní sezonu nabraly jiný spád. Informace o válce zasáhly všechny a projevy solidarity nabývaly různých rozměrů. Lidé, kteří měli možnost nabídnout ubytovací kapacity pro uprchlíky před válkou, tak začali činit.

Ke stejnému kroku se v prvních dnech války rozhodl také Tomáš Miška, který je v projektu Grandhotel Sluchátko od počátku zapojen jako jeho provozní. S Lidmi z Baru spolupracuje od úplného začátku a stál u otevření všech podniků, které tahle parta provozuje. Díky jeho iniciativě podpořené Vlachynským a Vališem se tak místo pro neúnikovou hru stalo místem úniku před válečným konfliktem.

Právě Miška nás vítá po příjezdu do Vranova nad Dyjí na parkovišti, kde zatím stojí jen naše auto. A začíná nám vyprávět, jak se to všechno vlastně semlelo: „Když začala válka, byli jsme v plné přípravě na naši neúnikovou hru Smysl života, kterou jsme tady chtěli spustit koncem letošního dubna. Jenže pak se stalo to, co se stalo. A my měli prázdný hotel, takže nás napadlo, že ho nabídneme uprchlíkům.“

Miška odhadl, že mohou nabídnout padesát pět míst. O tři dny později mu volali z brněnského centra asistenční pomoci, že posílají do Vranova autobus se třiceti lidmi. Nebyl čas se na to jakkoliv připravit, cokoliv organizovat. Sotva se provozní hotelu rozkoukal, přijel autobus plný vyděšených žen, dětí a IKEA tašek nacpaných k prasknutí. „Nejdřív jsem se trošku vyděsil, protože šlo o první bezprostřední kontakt s válkou,“ uvědomuje si zpětně Miška.

Na paralýzu ze strachu ale nebyl prostor. Další den totiž přijel autobus s dalšími třiceti lidmi. Původní nabízená kapacita se tak velmi rychle překročila. Jenže skupina uprchlíků, tvořená převážně ženami a malými dětmi, se zvládla uskromnit a poskládat se do pokojů tak, že nakonec vzniklo mnohem více místa. Nakonec tak mohli Lidi z Baru nabídnout ubytování pro 72 lidí.

Rychlý přerod od nejistoty k činorodosti

„Když si na ty první okamžiky vzpomínám s odstupem, připadají mi jako rande ze seznamky. Ženy se na mě dívaly, neznaly mě, neměly ve mně důvěru a říkaly si, co jsem vlastně za člověka. Navíc byly sedm dnů na cestách, byly tak hodně vyděšené,“ vypráví Miška.

Po několika dnech ale ledy nejistoty trochu povolily, celá skupina se začala sžívat s novým prostředím a začala s Miškou lépe komunikovat. „Musel jsem se naučit ukrajinsky, protože jich je sedmdesát a já jsem sám,“ odkrývá základní pravidlo komunikace s ukrajinskými ženami provozní hotelu.

A své rychle nabyté znalosti ukrajinského jazyka vmžiku dokazuje, když si začne povídat s malými chlapci, kteří pobíhají kolem nás po tom, co se usadíme na plácku před budovou. Neustále na něj sahají, něčemu se smějí a prosí ho, aby jim půjčil klíčky od auta nebo od spíže, kde si chtějí vzít limonádu. „Buď laska, buď laska,“ opakují pořád dokola a roztomile spínají ruce v prosbě, jelikož spojení znamená v ukrajinštině „prosím“.

Právě kvůli dětem se ženy musely po příjezdu rychle aklimatizovat a vytvořit jim svět alespoň zdánlivé normality. Začaly tak dělat to, co by dělaly doma – vařit. Součástí hotelu je totiž restaurace s velkou kuchyní, kterou Lidi z Baru provozovali na zkoušku už během loňské sezony.

Miška tak věděl, že je všechno funkční, a dal ženám kuchyň plně k dispozici. „Udělaly ze mě vrchního degustátora. Všechno jsem ochutnával a postupně jsem tak zjistil, že jídla, která vaří, chutnají vážně moc dobře,“ usmívá se. A tak se začala velmi rychle rýsovat myšlenka na restauraci, která v Česku nemá obdoby.

Miška nejprve nápad na ukrajinskou restauraci, do níž by se přímo zapojily uprchlice před válkou, probral s Vlachynským a Vališem. Oba souhlasili a do nápadu se rychle nadchly i ženy, které uvítaly, že nebudou muset nečinně sedět, ale budou mít nějakou obživu a zároveň se zabaví.

Část žen počítá s tím, že se na Ukrajinu vrátí, jakmile to půjde. Některé z nich ale přemýšlejí mnohem pragmatičtěji. „Máme tady inženýrku Galinu, která na Ukrajině dělala softwarové modely pro zubařské technologie. Pochází z Mariupolu a ví, že se tam už nevrátí,“ naráží na smutnou realitu Miška. Možnost mít zázemí ve Vranově tak někteří uprchlíci uvítají i v dlouhodobějším horizontu.

Kousek Ukrajiny ve Vranově nad Dyjí

I když Miška vypráví o událostech posledních týdnů s unaveným úsměvem na tváři, je znát, že situace je pro všechny velmi vypjatá. Každodenní život se mění podle aktuálního dění. „Není to legrace. Nezačínáme provozovat normální restauraci, je to celé vlastně hodně smutné. S ženami jsme si tak vymysleli antistres. To bylo vlastně první slovo, které jsme si tady spolu zavedli. Je to panák vodky.“

Stresu navzdory ženy vymyslely asi dvacet receptů, na nichž by se dala postavit nabídka v restauraci. Nakonec vzniklo denní menu sestávající ze dvou polévek – boršče z jeleního masa a studené okurkové okrošky –, sedmi hlavních jídel a tří dezertů a také večerní menu tvořené pokrmy k pivu.

Ukrajinská kuchyně je význačná především palačinkami plněnými například houbovou či masovou směsí. „Říkají tomu blinčiky. Ženy jich každé ráno udělají tak sto, pak přijdou děti, dostanou blinčik a běhají tady, zatímco je jedí,“ vysvětluje Miška, zatímco blinčiky ochutnáváme a zapíjíme klasickým fermentovaným nápojem z chlebu známým jako kvas.

Základem většiny jídel je samozřejmě kopr. Lidé, kteří této bylině neholdují, ale díky menu rychle poznají, v jakém jídle se nachází a v jakém nikoliv. Specialitou, které jistě neodolá většina českých turistů, je kyjevský kotlet, tedy malá kuřecí roláda plněná směsí bylinek a másla, následně osmažená v trojobalu.

Všechna jídla nám postupně nosí ženy, které jsou součástí projektu. Anglicky umí jedině Žeňa, takže se z ní stala hlavní Miškova spojka s ostatními ženami. Všechny, které o to stály, se tak mohly zapojit i do celkového tvoření konceptu restaurace. Vybíraly si dress code nebo třeba playlist ukrajinské hudby.

„Chceme, aby po příchodu do restaurace bylo každému jasné, na jaké místo přišel. Hudba i výzdoba tak pomohou dotvořit zdejší atmosféru,“ vysvětluje Veronika Kučerová, která má na starosti ideový koncept projektu. Spojila se proto například s Vendulou Pucharovou Kramářovou, folklorní specialistkou na jižní Moravu. Společně nahlédly do ukrajinských folklórních motivů, které se objeví jak na výzdobě restaurace, tak na vizuální stránce menu.

Když ochutnáváme poslední chod, kterým jsou sladké vareniky plněné jahodami, k Miškovi opět přibíhají dva chlapci, Roman a Vadim. „Tihle dva jsou moji chvostíci. Mám je pořád za zadkem. I když jim řeknu, že teď nemůžu, že robotám, dělají, že robotají taky. Vydrží to asi minutu a pak do mě zase začnou rýt,“ směje se, zatímco se snaží setřást chlapce lezoucí mu po hlavě a češtinu prokládá ukrajinskými výrazy. Zdá se, že si to ani neuvědomuje.

Kluci chtějí, aby si s nimi Miška hrál. Opět naléhavě opakují „buď laska“ a Veronika Kučerová nám upřesňuje, že právě takhle vznikl nápad na název restaurace. Chtěli, aby byl něčím roztomilý, zároveň aby ho každý pochopil, ale tak trochu po svém.

A pokud někdo bude chtít naskočit na hravou vlnu, kterou v restauraci Buď Laska Lidi z Baru nastavili, bude moci tímto milým spojením ukončit každou objednávku. Menu k tomu bude přímo vybízet.

Kromě žen z Ukrajiny bude na každé směně k dispozici vždy i jeden česky mluvící člověk, aby byla komunikace přece jen o něco snazší. Lidi z Baru zatím nevědí, jak dlouho budou restauraci Buď Laska provozovat. Možná pouze letošní sezónu, možná déle.

„Záleží na tom, jestli sem budou lidé ochotní přijet i po tom, co zavře zámek. Budeme prostě reagovat na nastalou situaci tak, jako to děláme vždycky. Co je dál než za měsíc, nás momentálně nezajímá,“ říká Miška.

Ať už to tedy s Buď Laskou bude jakkoliv, už po naší první návštěvě je nám zcela jasné, že na podobný počin by měl v České republice odvahu jen málokdo. „Je to moje nejsložitější období v životě, zároveň jsem ale hodně hrdý na to, co se nám tady podařilo udělat. Jsme zkoušení životem, ale je to něco, co nás posílí a co z nás do budoucna udělá slušné lidi,“ uzavírá Tomáš Miška.