Přestože se v první polovině 19. století šířily zprávy podstatně pomalejším tempem než dnes, případ mladíka Kašpara Hausera byl tak podivný, že o něm velmi brzy vědělo celé Bavorské království i okolní země. A aby ne: na norimberské ulici se zničehonic objevil mladík, který byl zmatený a neuměl číst, psát ani pořádně mluvit. Brzy se objevily teorie o jeho šlechtickém původu. Díky genetické analýze však vědci po dvou stech letech přišli na to, že princem Kašpar Hauser určitě nebyl.

Psal se rok 1828, když se 26. května v Norimberku objevil chudě oděný chlapec, který nedokázal jasně říct, odkud vlastně pochází. Jediné, co uměl, bylo podepsat se jako Kašpar Hauser.

Našly se u něj pouze dva dopisy. Autorkou prvního měla být Hauserova matka, podle níž byl chlapcovým otcem voják, který padl, a ona sama už nebyla schopna se o dítě postarat. Druhý dopis měl napsat muž, který podle svých slov dítě vychovával. Coby chudý nádeník ale už nemohl v péči pokračovat a v dopise požádal o zařazení chlapce k jezdectvu.

Když se Hauser zotavil, situace začala být ještě složitější. Vyprávěl, že onoho tajemného muže nikdy neviděl a vyrůstal v temné kobce a naprosté izolaci. Jeho příběh okamžitě zaujal širokou veřejnost a z chlapce se stala celebrita. Lidé spekulovali, kým ve skutečnosti může být – třeba potomkem bádenského královského rodu.

Tuto teorii rozdmýchal fakt, že byl na příkaz samotného bavorského krále Ludvíka I. neustále pod dohledem. Některé verze hovořily například o tom, že by Kašpar mohl být synem Napoleona Bonaparte nebo že byl coby potomek bádenského velkovévody Karla jako nemluvně unesen a nahrazen nemocným dítětem, které později zemřelo.

Co se zdá na první pohled spíše jako dohady, se postupem času rozrostlo v jednu z největších záhad německé historie. Několikrát se ji snažili objasnit i vědci a nyní přišli s jejím definitivním rozlousknutím. Dříve provedené analýzy DNA ze získaných vzorků vlasů a krve přinesly protichůdné výsledky. Později se však do hry vložila i Turi Kingová, ředitelka Milnerova centra pro evoluci na Univerzitě v Bathu, která stála například za identifikací těla anglického krále Richarda III.

Experti nyní využili nové forenzní metody, které jsou schopny pracovat i s velmi starými vzorky. Porovnali stopy mitochondriální DNA a podařilo se jim jednoznačně prokázat, že se Hauserův typ neshoduje s mitochondriální DNA Bádenských. Zatímco v prvním případě tak Kingová identifikovala ostatky krále, v nejnovější studii našla pouze obyčejného chlapce, jehož skutečná minulost však nadále zůstává tajemstvím.

Zajímavostí je, že indicií k nepravosti „šlechtických teorií“ existovalo poměrně dost již před vědeckými výzkumy. Například oba nalezené dopisy měl podle grafologického posudku napsat sám Hauser. Projevovaly se také u něj výkyvy nálad a mohl údajně trpět epilepsií. Ve výsledku si tak celou historku o svém věznění možná jen vymyslel. Podle psychologů nebylo možné, aby žil 16 let v naprosté izolaci a po svém objevení se tak rychle naučil fungovat ve společnosti.

Výplodem fantazie nakonec mohla být i Hauserova smrt. Zemřel 17. prosince 1833 ve věku 21 let poté, co se o několik dní dříve objevil doma s bodnou ranou v hrudníku. Tu mu měl prý způsobit v zámeckém parku neznámý útočník. Ve sněhu na místě činu ale nebyly nalezeny žádné stopy druhého člověka a povídalo se, že Hauser měl sklony k sebepoškozování.

Mohl si tak napadení vymyslet, aby opět probudil zájem veřejnosti, které už tak moc zamotal hlavu? Ostatně i na jeho náhrobku stojí: „Aenigma sui temporis. Ignota nativitas, occulta mors,“ tedy „Hádanka své doby. Původ neznámý, smrt tajuplná.“