Vyhlazovací tábor Osvětim byl za druhé světové války dějištěm těch nejhorších zvěrstev nacistického Německa. Místo, jež se stalo synonymem pro industrializovanou genocidu, bylo ohniskem holokaustu. Jednu z nejhrůznějších kapitol historie otevírá snímek Zóna zájmu režiséra Jonathana Glazera, který se právě představil v českých kinech. Na pět Oscarů nominovaný film tak činí způsobem, který je o to mrazivější tím, jak zdánlivě všední, lhostejný i každodenně idylický je.

Rudolf Höss je pilný manažer. Navyšuje zisk, optimalizuje provoz a zavádí ve svěřeném podniku technologické inovace. Vzorně plní povely nadřízených. Dokonce se angažuje v maličkostech, jako je stav ozdobných keřů před budovami pracoviště. Své práci dává víc, než je běžné.

Hedwig Hössová je silná žena v domácnosti. Dbá o zdraví svých dětí. Má všechno pod palcem, když manžel odejde do práce. Věnuje se zahradničení jak při pěstování zeleniny, tak při kultivaci okrasných květin v okolí vzorně upraveného rodinného domu. Je to ráj na zemi, jak s manželem říkají.

Kdyby žil dnes, Höss by měl profil na LinkedInu plný prázdných příspěvků a frází zavánějících workoholismem, slepou důvěrou ve svou práci a přílišnou loajalitou k zaměstnavateli. Kdyby ona žila dnes, měla by Hössová instagramový nebo facebookový účet plný fotek načančaného domova, které by ve vás vyvolávaly dojem až příliš strojené dokonalosti.

Skuteční Hössovi ale dnes nežijí. Rudolf byl velitelem koncentračního tábora Auschwitz. Viděno optikou snad každého příčetného člověka byl jednou ze zrůd, které pomáhaly bezprecedentní genocidě Židů i dalších pro nacisty nežádoucích osob. A přece nebyl doslovnou zrůdou jako ze starých hororů. Nebyl krvelačnou karikaturou, která na první pohled dává na odiv svou zavrženíhodnost. Byl to muž od rodiny a schopný – či snad všehoschopný – pracovník a velitel.

Foto: Aerofilms

+7

Film režiséra Jonathana Glazera Zóna zájmu, jehož zájmem jsou právě Hössovi, vám tuto často skloňovanou banalitu zla konstantně připomíná. To není nová lekce. Že byl holokaust dílem ve velké míře mnoha obyčejných lidí, a nikoliv hrstky monster, je hluboce prozkoumaná skutečnost. Zóna zájmu ale k tomuto faktu přidává i filmařské pojetí, které je hrůznější právě svou absencí hrůzy.

V absenci prvoplánové tragédie je Zóna zájmu velmi znepokojující. Holokaust je ve filmu něco, co se děje kdesi bokem, v pozadí, v náznacích. Ale vždy a všude a bez přestání. Hössovic idylka v rodinném domě, kde si hrají děti, pečou se buchty, pořádají se zahradní slavnosti nebo se řeší běžné manželské neshody, se odehrává jen pár metrů od jedněch z nejhorších zvěrstev v lidských dějinách.

Připomíná je jen kouřící komín osvětimských spaloven kdesi za zdí velitelovy vily. Anebo nikdy neutuchající a drásavý, ale současně okrajový zvukový podkres nářků, výstřelů a dalších projevů nacistické mašinérie. Popel v řece, který vyžene koupající se rodinu ven. Či absurdně všední reakce Hössových na pro ně drobná omezení způsobená existencí nedalekého vyhlazovacího tábora. Explicitní ukázku utrpení prakticky nespatříte. A přesto se smrt vpíjí do každého záběru.

Současně je Zóna zájmu sbírkou každodenních, až bizarně banálních scén ze života lidí, kteří lhostejně žili vedle pekla na zemi. Nebýt historického zasazení, místy by snad až aspirovala na dobové dokumentární drama o rodině z vyšší střední třídy. Děti vedou tatínka se zavázanýma očima k narozeninovému dárku. Dámy pichlavě rozebírají vztah nepřítomné přítelkyně. Otec má schůzku s obchodními partnery. Tchyně přijede na návštěvu.

Většinu toho sledujete skrz absolutně rigidní kameru, scény jsou často opticky orámované. Snad aby zpoza tohoto rámce vykukoval onen poloskrytý horor. Toto lehce artové pojetí násobí už tak velkou sílu filmu, v několika okamžicích Jonathan Glazer ale filmařsky zasahuje změnou barevnosti či ohlušující kombinací zvuku a vše zaplavující barvy. Anebo skokem do současnosti. Zdá se to až zbytečné, poselství snímku to nezvýrazňuje, spíš jen vytrhuje z pohlcujícího diváckého znepokojení.

K výjimečnému zážitku přispívají i představitelé ústřední dvojice. Christian Friedel z Hösse dělá výkonného, ale rozvážného úředníka a vedoucího pracovníka, který ale v rodinném životě nevládne až takovou autoritou jako v tom velitelském. Jeho manželku ztvárnila Sandra Hüllerová, jejíž herectví jste mohli obdivovat i v nedávné Anatomii pádu. Záblesk hniloby v nitru jinak starostlivé a pečlivé ženy prozradí okamžiky, kdy jedná se služebnictvem nebo jakoby mimochodem okomentuje Židy a bolševiky.

Zóna zájmu velice volně vychází ze stejnojmenného románu Martina Amise, čtenářům může na mysl přijít ale ještě jiné dílo. Smrt je mým řemeslem od Roberta Merleho, které poskytuje detailnější vhled do lehce pozměněných vzpomínek nacistického pohlavára. Filmová Zóna zájmu, která získala oscarovou nominaci v pěti kategoriích včetně nejlepšího snímku, ale není až takovou sondou do psýché svých protagonistů.

Ukazuje docela spokojenou rodinu, která má plnou důvěru v systém, v němž se nachází. Možná nad něčím lehce přivírá oči, možná je prostě zaslepená. Rodinu, která svědomitě plní své povinnosti. A která si žije všedním životem ve svém ráji na zemi. Vytrženo z kontextu to zní jako zcela běžný sen – a přitom je to ryzí noční můra.