Předtím, než budeme hodnotit snímek Vetřelec: Romulus, sedmý film v legendární sci-fi hororové sérii započaté před 45 lety, je nutné si položit důležitou otázku: Je dnes možné znovu zachytit esenci původního filmu, jeho děs z neznáma, existenciální úzkost z toho, co nás tam venku může čekat? A hlavně, je to možné za použití podobných technik a motivů, které Ridley Scott ve svém teprve druhém celovečerním počinu dovedl takřka k dokonalosti?

Evidentně o tom pochyboval už režisér prvního pokračování James Cameron, když se s Vetřelci vydal spíš směrem akčního sci-fi, byť s výraznými momenty zneklidňujícího napětí. Také následující filmy se spíš s různou mírou úspěchu snažily přijít s jiným konceptem, byť v jádru vždy zůstal boj lidí s hrůznými xenomorfy nebo spřízněnými příšerami.

Po Prometheovi a Vetřelci: Covenant, v nichž se Ridley Scott rozhodl primárně rozšířit mytologii franšízy, přichází novinka s jasným cílem: vrátit sérii zpátky ke kořenům a pokusit se zopakovat to, co se podařilo prvnímu, potažmo druhému filmu. Režisér Romula Fede Alvarez přitom došel k závěru, že by se neměl zvlášť snažit vylepšovat něco, co tehdy fungovalo perfektně.

Právě v tom tkví největší problém jinak vzrušující novinky – ačkoliv ve vypjatých scénách dokáže (alespoň trochu) vyděsit, často příliš výrazně odkazuje na svoje předchůdce a odhaluje tak procesy, které bychom jako diváci přesvědčivého hororu měli vnímat spíš jen podvědomě. Například když hrdinka, oblečená jen v lehkém pyžamu, bojuje s monstrem z vesmíru, my se místo ponoření do napínavého momentu soustředíme na to, jak tvůrci zaonačili velice podobnou ikonickou scénu z roku 1979.

Velká část nového Vetřelce se pohybuje mezi chytrou variací a fanservisem, počínaje samotným námětem. Pětice mladých lidí žije v těžařské kolonii, kde musí dřít za hrozných podmínek s jen vzdálenou nadějí na lepší budoucnost. Když ale na orbitě planety objeví vyřazenou vesmírnou stanici, naskytne se jim možnost z ní ukrást komory pro kryospánek a vycestovat do nejbližší sluneční soustavy, kde by je čekal zcela nový život.

Naneštěstí se ukáže, že na oné vesmírné stanici probíhal výzkum xenomorfů, který skončil katastrofálním únikem testovacích subjektů a vymýcením veškeré posádky. Hrdinové o nebezpečném mimozemském životě samozřejmě nic nevědí a monstra je začnou rychle likvidovat.

Středem pozornosti pětičlenné lidské skupiny je Rain s tváří herečky Cailee Spaeny, jež předtím ztvárnila například manželku Elvise Presleyho v dramatu Priscilla. Přestože mladá žena neprojevuje tak velké charisma a vůdčí charakter, poměrně rychle je jasné, že má být nástupkyní Ripleyové, silné hrdinky, co se vetřelci postaví čelem. Její síla přitom podobně jako u Ripleyové ve Vetřelcích vychází ze starosti o svoje blízké.

Možná ještě zajímavější postavou než Rain je ovšem android Andy (David Jonsson). Na rozdíl od svých předchůdců Ashe z Vetřelce nebo Davida z Promethea má pokažený operační systém, což znamená zhoršenou motoriku a autistické vzorce chování. Je to na první pohled nejsympatičtější postava, která prostřednictvím pár zvratů projde velice zajímavým vývojem. Andy je jednoznačně jeden z nejlepších prvků Romula a skvělý příklad funkční variace už dříve viděného.

Další předností novinky je také výprava a audiovizuální zpracování. Jelikož se film odehrává mezi událostmi Vetřelce a Vetřelců (dokonce se v něm mihnou trosky lodi Nostromo), pro tvůrce bylo zásadní, aby skutečně působil, jako že se odehrává ve stejném univerzu. Všechny technologie budoucnosti a řada speciálních efektů, které vidíme, je tak vyvedena v praktickém retro stylu, od pípajících počítačů se zeleným textem na malých obrazovkách až po loutky příšer. Naneštěstí ale dojde i na poměrně rozptylující prvek počítačové animace v oživení jedné staré známé tváře.

Její navrácení není špatný nápad, ale opět zdůrazňuje kolážovitou výstavbu snímku, kdy na jedné straně jsou přímé odkazy na minulost, na druhé variace a nakonec originální nápady. Ty Alvarezovi ve všech případech vycházejí, snad ale mohly být radikálnější a strhnout na sebe více pozornosti. Romulus by pak nemusel do tak vysoké míry fungovat jako přehlídka hitů. Potenciál k tomu má, hlavně z hlediska rozvíjení motivů série. O novém Vetřelci se nejčastěji mluví jako o přímočaré, napínavé „vyvražďovačce“, tvůrci se ale snaží i navazovat na témata otevřená před 45 lety.

Foto: Falcon

+1

Už tehdy se jedním ze základních motivů celého boje o přežití stalo nebezpečí krajní formy kapitalismu, lidské chamtivosti a posedlosti pokrokem, které překračují zájem o člověka jako cokoliv víc než nahraditelného dělníka, kusu masa pro naplnění cílů nadřazené vládnoucí třídy – v tomto případě korporace Weyland-Yutani. Věci docházejí tak daleko, že zájmy firmy už ani nereprezentují konkrétní lidé, ale počítače a androidi, pro něž je individuální lidský život bezvýznamný.

Samotný xenomorf zde slouží jako metafora stejného principu, který likviduje člověka ve prospěch dokonalejší formy existence. Romulus tyto motivy zčásti rozvíjí, zčásti staví více do popředí. Hrdinové filmu se tak snaží uniknout ze spárů těžební organizace, která má jinak definovat celý jejich život a pravděpodobně i předčasnou smrt na planetě, kde znečištění zakrylo slunce. Na vesmírné stanici se pak větší hrozbou než vetřelci stávají korporátní zájmy, které dostávají přímo formu body hororu v hrůzných experimentech.

Podobně snímek navazuje na gigerovskou estetiku, která má ještě výraznější freudovské sexuální podtóny než dříve a hraje si s motivy mateřských pudů a obětavosti. Významovou rovinu série sice neposouvá tak jako Prometheus nebo Vetřelec: Covenant, nemůžeme ho ovšem obvinit ze stagnace nebo prostého kopírování.

Jelikož je Vetřelec: Romulus film od fanoušků pro fanoušky, není schopen zopakovat děsivou magii původního díla Ridleyho Scotta, případně vzrušení z pokračování Jamese Camerona. Na obojí častěji s úctou odkazuje, než aby se jim snažil vyrovnat. Jde nicméně o poctu natočenou se zcela zjevnou úrovní filmařského talentu, která ve svých nejsilnějších momentech dokáže nadchnout a přikovat k sedačce.