Viděli jsme Sum 41 v životní formě, bohužel ale naposledy. Do Prahy přivezli zážitek snů
Legendární punkrocková parta vyrazila do Česka v rámci posledního turné. Je až k nevíře, v jaké formě je její frontman Deryck Whibley.
Sum 41 v Praze
Přiletěli do Prahy s vědomím, že jsou tady jako skupina úplně naposledy. I možná proto rozjeli show světových parametrů, na kterou budou všichni diváci v hale dlouho vzpomínat. Legendární punkrocková parta Sum 41 ovládla pražskou O2 arenu a my žasli nad tím, v jak neskutečné formě je její frontman Deryck Whibley, jemuž je sice už čtyřiačtyřicet, uvnitř je ale pořád tím malým středoškolským šílencem, který kdysi pobláznil davy. A dav mu ležel u nohou i tentokrát.
Sum 41 letos jedou své poslední turné před tím, než se jako kapela oficiálně po skoro třiceti letech, několika přelomových deskách a nespočtech hitů rozejdou. Rozloučit se chtěli i s českými fanoušky, před kterými se naposledy představili na festivalu Rock for People, jehož byl CzechCrunch partnerem. Proto v neděli večer dorazili do téměř vyprodané O2 areny – a my jsme si to samozřejmě nemohli nechat ujít.
Není třeba se pozastavovat nad předskokany v podobě britské poppunkové kapely Neck Deep, protože ta nestála za nic. Ne že by jejich skladby byly špatné, ale skupina zřejmě podcenila zvukovou zkoušku – zpěvákovi nebylo rozumět a celý zvukový zážitek působil poměrně chaoticky. Ale okay, alespoň přítomné trošku rozhýbali před příchodem těch, na které všichni čekali.
Sum 41 svůj pražský koncert odpálili ve velkém stylu, rovnou se skladbou The Hell Song, která patří mezi ty nejznámější. Logicky si publikum potřebovali získat hned od prvních vteřin, čemuž dopomohly i všudypřítomné světelné efekty a vystřelující konfety. A pak to šlapalo jako namazaný stroj. Bylo fascinující, že se frontman Deryck Whibley se svou partou prakticky ani na minutu nezastavili a diktovali jeden hit za druhým.
Koncerty podobného světového formátu jsou specifické v tom, že veškeré audiovizuální prvky spolu velmi dobře, téměř bezchybně ladí. A jestli bylo na show něco obzvlášť pozoruhodného, tak právě ona synchronizace efektů a hudby. Když například ohně na pódiu vystřelovaly do konkrétních melodických pasáží nebo pohybů Whibleyových rukou, dostal koncert úplně jiný rozměr. Choreografie byla precizní.
Protože jsou Sum 41 v krvi pankáči, kteří v sobě stále mají kus onoho středoškolského rebelství, dokázali na své staré, ale i nové hity velmi dobře rozpumpovat davy. Na hlavním place se proto rychle zformovaly dva moshpity, kde do sebe lidi naráželi a hlasitě skandovali, což celkovému zážitku dodávalo na tvrdosti. A když pak nad nimi létaly velké nafukovací balónky, byl to moc příjemný kontrast.
Než padnou drobně kritické řádky ohledně délky koncertu a možná trochu zvláštního ukončení, je potřeba ještě chválit. A opět Whibleye za jeho skvělou práci s fanoušky, které do show chytře zakomponoval – ať už prostřednictvím společného zpívání, vykřikování pasáží ze skladeb, nebo pravidelným máváním a děkováním, což bylo místy i trochu dojemné.
Během koncertu měl i poutavé sólo na piano, které bylo vneseno do temnější atmosféry, jež ladila se všudypřítomnými svítícími telefony v publiku. Zvláštní potlesk zaslouží i bubeník Frank Zummo za svá samostatná bubenická vystoupení, která hraničila s ohluchnutím. Na pódiu to kanadské partě prostě skvěle fungovalo, k tomu se nedá nic špatného říct. Ale…
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Koncert trval přes dvě hodiny – a byť je to subjektivní, takhle dlouhá vystoupení mohou být i kontraproduktivní v celkovém dojmu. Obzvlášť pokud má místa na sezení. Je ale pochopitelné, že si to Sum 41 chtěli s fanoušky naplno užít. A ti, kteří stáli u pódia, zřejmě neměli takové pocity jako ti, kdo seděli na tribunách okolo. Pro ty by se hodil spíš kratší formát.
A pak ono samotné zakončení. Je jasné, že se skupina nerozloučí jen slovem „bye“. Když to Sum 41 řekli poprvé, všichni věděli, že se ze tmy za pár minut znovu vynoří a zahrají jeden nebo dva poslední tracky. To se taky stalo – a pak už se zdálo, že jsou nadobro pryč. A zatímco třetina haly se zvedla a šla pryč, oni se znovu vrátili. A opět to znovu rozehráli. Škoda, že to někteří už neviděli, ale nelze se divit tomu, že odešli, když už to opravdu vypadalo jako konec.
Nic to ale nemění na tom, že Sum 41 zaslouží obrovský potlesk. Nejen za pražskou show, která byla v mnoha ohledech výjimečná, ale i za celou jejich kariéru, během které vypouštěli jeden hit za druhým – a zlepšovali nám, dětem devadesátých a osmdesátých let, každodenní život.
Nepřehlédněte:
