Když se podíváte na příběh fotografky Marie Tomanové, napadne vás zarámovat ho do klišé v podobě věty: „Pochází z Mikulova, se svými fotkami prorazila v New Yorku.“ Klišé se nabízí nejspíš proto, že její cesta je skutečně fascinující, až pohádková. Původně studovala v Brně malbu, před dvanácti lety se ale vydala na zkušenou za oceán s tím, že se uměním nebude moci nikdy živit, a začala pracovat jako au-pair. Jenže pak jí přišel do ruky foťák a zbytek příběhu už spousta milovníků fotografie zná. „Od roku 2020 mohu říct, že v New Yorku přežiji díky umění. To je pro mě osobně splněný sen,“ říká Tomanová v rozhovoru pro CzechCrunch.

Mladý muž se zelenými rozčepýřenými vlasy sleduje objektiv a za jeho postavou se rýsuje newyorská ulice se svými monumentálními domy i klasickými činžáky. O kousek vedle se tmavovlasá dívka s krátkým topem sebevědomě opírá rukou o zeď. V krátkém filmu Beat of My Heart pak lidé zachycení na fotografiích tančí nebo vyprávějí o svých snech a nočních můrách. „Zdálo se mi, že jsme byli s přítelem v domě mojí babičky a on si volal s jinými dívkami,“ říká jedna ze zachycených žen.

Všechny portréty a dvojice krátkých filmů, které jsou aktuálně k vidění v pražské Fotograf Gallery v rámci výstavy 5 East Broadway, jsou dílem fotografky Marie Tomanové. Ta se před dvanácti lety rozloučila se svým rodným Mikulovem, opustila Česko a vyrazila do Ameriky, kde po čase propadla kouzlu focení. Své fotky nikdy needitovala a od začátku fotila tak, jak to pro ni bylo nejpřirozenější. I díky tomu si našla svůj styl, který především v posledních letech začal výrazně promlouvat na místech, kde chce zaujmout každá fotografka a fotograf.

V posledních několika málo letech se jí tak podařilo fotit titulku pro The New York Times, kde s ní novinář Alex Hawgood udělal také velký rozhovor, vystavovala v New Yorku, Berlíně, Tokyu, Tbilisi, byla nominována na cenu na prestižním fotografickém festivalu Rencontres d’Arles ve Francii, začala ji reprezentovat galerie C24 v Chelsea, fotí celebrity, dostala se na obálku časopisu Vogue a výčet by mohl pokračovat. Od roku 2018, kdy se její kariéra dostala do plných obrátek, o ní točí celovečerní dokument Marie Dvořáková. Světlo světa spatří v příštím roce.

Marie Tomanová je přitom – stejně jako její fotky – ryze svá. Na první pohled člověka zaujme svým rozzářeným úsměvem a nadšením, se kterým mluví o své tvorbě a o lidech, které fotí. Možná i to je jeden z důvodů, proč se jí podařilo prorazit ve městě, které mnozí znají jako nehostinné, anonymní a velmi dravé.

Marie, začala bych poměrně velkou otázkou. Jak byste zhodnotila uplynulý rok, když se podíváte na to, co jste během něj stihla?
Já si ani nepamatuji, co všechno jsem dělala. Na začátku roku jsem začala pracovat na velkém projektu pro Instagram, který mi zabral docela dost času a pozornosti. Focení proběhlo v květnu a v červenci z něj byly billboardy po celém Manhattanu a v Brooklynu, a vlastně také v Los Angeles, což bylo strašně krásné. To jsem ani nečekala, takže to pro mě bylo velké překvapení, když jsem se procházela po SoHo a po Times Square a viděla jsem billboardy se svými fotkami. To byla prostě pecka. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi v tom městě něco povedlo, když mám takovou velkou prezenci na místě, kde chodí tolik lidí a všichni na ty billboardy koukají. Vidět svoje fotografie v srdci New Yorku v nadživotní velikosti je prostě nezapomenutelný zážitek.

Říkám si, co může být víc, když žijete v New Yorku a vaše fotky se objeví na Times Square.
Mohly by být ještě třeba přes celý Times Square. Haha.

Dobře, takže možnosti, kam se posouvat, ještě stále jsou.
Ty jsou vždycky… No, ale zpátky k vaší otázce. Během roku jsem hodně cestovala a fotila. A na začátku roku jsem také začala fotit sérii portrétů pro výstavu 5 East Broadway, ve které nyní sedíme. To jsem vlastně dělala! Od února do května jsem fotila a natáčela v mém novém miniaturním studiu v Chinatownu 28 lidí. Je to pro mě hezké číslo, protože to nebylo jako moje předešlé projekty. Třeba do knihy New York New York jsem fotila 200 lidí a celý projekt vznikal pár let. Teď šlo o čtyři měsíce a mnohem menší počet lidí.

V čem to pro vás bylo jiné, vzhledem k menšímu počtu lidí a tak těsnému prostoru, který jste si pronajala a kde jste chtěla, aby lidé před kamerou nejen mluvili, ale i tančili?
Mohla jsem jít mnohem více do hloubky. Také jsem si pohrála s tím, že pracuji s barevnými a černobílými fotografiemi zároveň a také je propojuji se dvěma krátkými filmy. Mohla jsem se více zaměřit na to, co je identita, jak ji chápeme, jak ji lze zachytit, zobrazit a jak se individualita lidí projevuje v tom, jak se pohybují před kamerou, jak si zaberou prostor v malém studiu – protože ono mělo opravdu jen tři a půl krát tři a půl metru. Byla jsem tam vždy jen já a člověk před foťákem. Někdo třeba nenápadně tancoval na místě a jiný tak, že mi málem vyrazil foťák z ruky. Vnímala jsem, jak si každý úplně jinak pojme ten prostor a vyplní jej sám sebou. Za ty dva filmy jsem moc ráda, protože myslím, že o lidech v nich vypovídají mnohem více než samotné fotografie. Budu v tom tak určitě pokračovat.

Mně ale přijde, že vaše portréty jsou taková okna do duše. I přes to, že nejsou rozpohybované. Co pro vás vlastně portrétování daného člověka znamená?
Každý ten portrét něco vypovídá o fotografované osobě, zároveň ale také něco vypovídá o mně jako člověku, který se na danou osobu napojí a fotografuje ji, a také to něco vypovídá o divácích, kteří se pak na fotografie dívají. Dojde k takovému zvláštnímu propojení, díky němuž se toho člověk docela dost dozví sám o sobě. Buď totiž s daným portrétem souzní, nebo vůbec ne. A obojí je v pořádku. Ale ta důvěra a blízkost je v mých fotografiích strašně důležitá. Vždycky totiž cítím hroznou zodpovědnost vůči lidem před foťákem a hodně mi záleží na tom, aby se cítili dobře. Myslím, že to pak rezonuje zpátky.

Zmiňovala jste, že jste mohla jít ve svém posledním uměleckém počinu mnohem více do hloubky, když jste se intenzivně věnovala necelé třicítce lidí. Proč jste se rozhodla jít tímto směrem?
Musím říct, že mi to v tuhle dobu vyhovovalo mnohem více. Když jsem před dvanácti lety přijela do New Yorku, bylo pro mě důležité poznat co nejvíce lidí, jelikož jsem v té době nikoho neznala. Takže jsem si potřebovala vytvořit svůj okruh lidí, svoji skupinu, takové moje podhoubí New Yorku. A to šlo celkem snadno, protože na vernisážích se potkávají pořád ti stejní lidé, to město je vlastně docela malé. Ale teď, po těch dvanácti letech, tuhle potřebu nemám, protože už tam spoustu lidí znám. Takže tohle poslední focení pro mě bylo spíše o tom pracovat s lidmi, které znám a jsou mi hodně blízcí, ale také s úplně novými lidmi, kterými jsem byla fascinovaná.

Když si odchytíte někoho na ulici a zeptáte se ho, jestli by vám zapózoval pro fotku, jaké se vám dostává reakce?
Většinou dobré. V dnešní době je to jednoduché, protože si lidé hned vymění Instagram, kde si pak můžete napsat. Už to není jako dřív, kdy jsem se musela ptát: „Dáš mi telefonní číslo?“ To bylo totiž hodně osobní a u Instagramu tahle bariéra není. Navíc si mě tam hned mohou zkouknout, vidí mou práci a co dělám.

A když lidé na focení nebyli zvyklí, trvalo to, než se uvolnili?
Trošku jo. Stačilo ale si spolu trošku povykládat a pak se každý uvolní, napojí se. Potřebuji si s každým vybudovat důvěru, nějaký vztah, ale v tom kreativním procesu to jde strašně rychle, protože spolu najednou něco tvoříme. Dařilo se to i přes to, že jsem fotila a točila v malé místnosti. Filmy jsem točila na telefon, protože jsem nechtěla nainstalovat velký set, ale pracovat s tím, co každý dobře zná a čeho se nebojí. Zároveň pro mě bylo důležité, aby filmy měly estetiku lo-fi, toho přímého a surového přístupu. Nic vyumělkovaného. Chtěla jsem, aby to bylo upřímné, což se projevuje i v tom, jak jsem filmy sestříhala a proč jsem v nich nechala zvuk hučícího větráku v pozadí a troubících aut, která projížděla po silnici vedle domu. Filmy jsou tak rozšířením fotografií, takové prohloubené portréty, a myslím, že to dobře funguje. Až jsem z toho překvapená.

Kdybychom odhlédly od posledního uměleckého projektu a podívaly se na váš život v New Yorku z větší perspektivy, tak co vás jako první napadne, když se za těmi dvanácti lety ohlédnete?
Ty jo… Že je to úplně někde jinde, než bych si kdy představila. Je to úplně jiný svět. Ale ta větší perspektiva je těžká. Přijde mi, že ji dokážu vidět jen skrz jiné lidi, kteří se se mnou baví a dají mi zpětnou vazbu. Ale příští rok vyjde celovečerní dokument s Evolution Films a HBO, který o mně točila česká filmařka Marie Dvořáková od roku 2018. Tak to bude ono. Začala dělat krátký portrét, to bylo ještě před mojí první sólo výstavou v roce 2018 v New Yorku. Šlo o výstavu Young American, první ucelené dílo, které jsem vypustila do světa.

A pak se začalo dít strašně moc věcí. Vyšla první knížka, pak druhá knížka, pak jsem začala vystavovat po světě, po osmi letech jsem se vrátila poprvé domů… Marie točila celých pět let s malou přestávkou během pandemie, ale poslední věci jsme ještě dotáčely tento rok. Výsledkem by měl být inspirativní příběh nejen pro mladé lidi o tom, jak se z ničeho stane něco. Na dokumentu je zajímavé, že ho Marie Dvořáková netočila s odstupem 50 let, kdy je daný umělec na vrcholu kariéry a dívá se zpět na vlastní začátky, ale zachytila, jak se umělecká kariéra vyvíjí v ten daný moment.

Tak to bude ta zmiňovaná větší perspektiva. S filmem ji budete mít pěkně naservírovanou.
To ano a myslím si, že to bude upřímnější, než jsem si kdy myslela, ale ještě jsem celý dokument neviděla. Bude zajímavé vidět pohled někoho jiného na můj život a na to, co se všechno událo. Marie se také hodně věnovala mojí spolupráci s Thomasem Beachdelem, což je profesor historie umění na univerzitě v New Yorku a kurátor. Pracuji s Thomasem už od roku 2012, konzultujeme spolu projekty, spolupracujeme na knížkách a výstavách a je to i můj životní partner. Máme mezi sebou krásně symbiotický vztah teoretika umění a umělkyně.

Když tedy chcete filmem inspirovat, dokážete ze své pozice říct, čím to bylo, že jste prorazila a jste teď považovaná za nejúspěšnější českou fotografku současnosti? Jak se něco takového přihodí?
To je těžká otázka. Je za tím strašně moc práce a mnohem větší množství času, než si kdo myslí. I já to tak mám, když sleduji velmi úspěšné lidi – přijde mi, že se jim ten úspěch stal přes noc. Ale nikdy to není přes noc. Je ale důležité se nevzdat. Já jsem v Česku studovala malbu a po škole jsem si myslela, že ze mě nikdy nebude umělkyně, že na to nemám. Což bylo něco, s čím jsem odletěla do Ameriky.

Za čím jste tam tedy letěla?
Za tím, že budu dělat au-pair. Takže jsem nejdřív byla au-pair v Severní Karolíně a potom jsem se přesunula do New Yorku. Ale tam jsem rychle přišla na to, že chci fotit a šla jsem si za tím. Nejprve jsem fotila sama pro sebe. V porovnání s ateliérem ve škole to byl rozdíl, protože tam jsem se pořád porovnávala s ostatními, soutěžili jsme spolu a bylo pro mě těžké najít sama sebe. Zatímco v New Yorku jsem své fotky konzultovala pouze ve škole s jedním člověkem a s Thomasem, neznala jsem tam žádné mladé umělce, takže jsem necítila žádný tlak a mohla jsem si fotit, co jsem chtěla, co mě baví, bez jakýchkoliv ambicí. Díky tomu jsem si našla, co pro mě ve fotce funguje, a to mi hodně pomohlo najít sama sebe a svůj styl. To je přitom v dnešní době hodně těžké, protože fotí velká spousta lidí, takže člověk prorazí jedině tehdy, když má rozpoznatelný rukopis, který má nějaký hlubší rozměr. Celé ty roky jsem zároveň obesílala spoustu open callů v galeriích, neustále jsem fotila a prošla jsem všechny možné práce, abych se nějak uživila.

Kdy jste se tedy začala živit fotkou?
Trvalo to vlastně celkem dlouho, než jsem se začala živit vážně pouze fotografií. To mohu říkat teprve od roku 2020 a stále to považuji za obrovský úspěch. Mohu říct, že v New Yorku přežiji díky umění. To je pro mě osobně splněný sen.

Co pro vás byla ta první zlomová věc?
Určitě první sólová výstava v roce 2018. Tam jsem viděla, že mám ucelené dílo, které promlouvá k lidem, má potenciál a dává smysl, zároveň reflektuje mě a moji vlastní cestu. Na výstavu se přišel podívat Ryan McGinley, což je velmi úspěšný americký fotograf. A on tam se mnou seděl dvě hodiny, koukal se na moje fotky, byl z nich vážně nadšený a bral mě jako svou kolegyni, což mě tenkrát úplně dostalo. Zpětně mi došlo, že je nejdůležitější překonat ne ty hranice, které nám vytyčuje společnost, ale ty vlastní skleněné stropy. Často si totiž nedovolíme se vidět jako něco víc, nedovolíme si jít za svým snem, protože si říkáme, že si to či ono nezasloužíme nebo na to nemáme. Ale ono to jde, jen si to člověk musí správně nastavit v hlavě.

Když jste se původně věnovala malbě, vnímáte v ní nějaké paralely s fotkou?
Malba je osamocený proces, zatímco focení, zejména portrétů, je mnohem kontaktnější. Vždycky jsem ale chtěla malovat hodně realisticky a nikdy mi to tak úplně nešlo. A ve fotce je to perfektní. Mě ale nejvíce baví barevná fotografie, což určitě vychází právě z té malby, protože jsem byla jako malířka hodně barevně expresivní. Také jsem pracovala s figurativní malbou, takže portréty pro mě byly ideálním vyústěním pro moje umělecké vyjádření. Divím se, že jsem do toho nešla naplno mnohem dříve, i když jsem měla intenzivní fotící období i na vysoké škole.

Mám tak úžasný archiv fotografií mezi roky 2005 a 2011. Je to jedna ze sérií, se kterými teď aktivně pracujeme a vyjdou z toho nějaké další projekty. Ty fotky jsou totiž krásně syrové, navíc jsou všechny foceny na mobilní telefon. Jenže tenkrát nebyly sociální sítě, nikdo nemohl nic „postnout“ z telefonu, takže jsem je nefotila se záměrem, že je někdy někdo uvidí. A když se na ně dívám zpětně, přijde mi, jako bych sledovala život někoho úplně jiného. Všechny ty fotky jsou hodně bezprostřední, zachycují určitou dobu, všechny ty divoké mejdany, lásky, sex, rozchody, mladistvou ztracenost, je tam všechno.

Ještě bych se vrátila k tomu malování. Chcete se k němu přece jen v nějaké formě vrátit?
Ráda bych, ale přemýšlím nad tím, že bych šla úplně opačným směrem, pryč od toho realistického, protože toho jsem se nasytila díky fotografii. Zajímalo by mě tak jít více expresivním směrem, experimentovat s barvou, aby to bylo něco, co nedokážu zachytit při fotografování.

Jak přistupujete ke komerčním zakázkám? Přece jen jde o úplně jiné projekty než ty ryze umělecké.
Je super, že skoro pokaždé to bylo v případě komerčních zakázek tak, že mě zadavatelé oslovili díky tomu, že znali moje knihy. Očekávali tak něco v podobném stylu, takže jsem se nemusela vrhat do něčeho, co nejsem já. To je pro mě v každé zakázce hodně důležité, že se v tom dokážu vizuálně najít. Je to ale úplně jiný druh práce, úplně jiný druh smýšlení a celkově toho pracovního procesu. Všechno se totiž děje strašně rychle a je to velká týmová práce, do které mluví mnohem více lidí. Člověk tak musí dát stranou svoje ego, což mi naštěstí vůbec nedělá problém. Na ty komerční zakázky jsem dobře situovaná charakterem i pracovním tempem.

Co se do nich propisuje z vašich uměleckých projektů?
Řekla bych, že to budování důvěry nebo alespoň příjemného prostředí. I když pracuji s opravdu velkým týmem a mám kolem sebe v jednu chvíli strašně moc lidí, je pro mě důležité, aby šlo o dobrou týmovou práci, protože jde pořád o kreativní projekt. Když tam je pak náhodou někdo, kdo je naprosto nespokojený, nemůže to fungovat. Musí tam panovat dobrá energie, aby to šlapalo, a je jedno, jestli je řeč o focení s jedním člověkem u mě ve studiu, nebo o focení v týmu 150 lidí. Cítím ale, že s tou dobrou energií musím přijít já a že tomu tak vždycky je – že to táhnu já, jako takový lídr. Ale tohle je něco, co mi jde a baví mě to, i když to je občas vyčerpávající a pak si mnohem více užiji, když mohu cestovat a fotit krajinky, zátiší, prostě cokoliv jiného než lidi.

V čem se pro vás umělecké projekty naopak liší?
Jsou mnohem pomalejší, abych mohla jít do hloubky. Takže pro mě mají úplně jiný význam než komerční zakázky, ale i ty jsou pro mě nesmírně důležité, protože mě živí. Komerční projekty ale nejsou moje priorita. Moje priorita je umělecká dráha, která je pochopitelně mnohem delší. Je to pro mě cesta na celý život, něco, co – doufám – budu dělat do 90.

Na závěr mě ještě napadá, jestli si umíte představit, že byste se právě třeba na to zmiňované stáří vrátila do Česka?
Umím si to představit, ale myslím si, že teď by bylo ještě moc brzy. Chtěla bych dosáhnout určitých cílů a vím, že z Česka se mi to nepovede, jelikož bych chtěla vystavovat v dalších velkých institucích po světě, mám také určité cíle v tom, koho a co bych chtěla fotit a to by z Prahy nebylo reálné. New York tak bude muset být ještě chvíli moje základna, ale myslím, že časem budu pendlovat mezi Evropou a New Yorkem.

Je to tedy něco, co byste doporučila mladým fotografkám a fotografům, kteří se chtějí prosadit? Aby spíš vyrazili do světa?
Doporučuji vyrazit do světa všem umělcům, nejen fotografům, ale i malířům a jiným kreativcům, pokud je to aspoň trochu táhne tím směrem. Z mého pohledu je důležité jít do světa, snažit se dostat na skupinové výstavy v zahraničí, zaměřovat se i na sólo výstavy ve světě. Česko je malé. A když se to povede ve světě, je to pak samozřejmě jednodušší i v Česku. Ale každý si musí najít to svoje… Malé město má své kouzlo a ne každý tíhne k velkoměstu. Já teď přes Vánoce opět fotím v Mikulově a je to krásný oddych od New Yorku.